Bikecheck: z 650b fulla vykouzlit devětadvácu pevňáka to umí jen Bolek

Autor: Bolek, vydáno: 11.11.2019

Jak člověk stárne, mění se a s ním i jeho priority. Kdysi se mi celý svět motal okolo sjezdu. Ten se změnil v enduro mánii a od endura to byl už jen kousek k výletům. Prostě jen tak, bez závodů, bez honění vteřinek. Nechat se unášet a kochat krajinou. Často jet bez cíle, s cílem poznat něco nové. Těšit se, co bude za další zatáčkou, lesem, kopcem…

Jasně, ono to jde i na tom enduro kole objet. Jenže když výlety začnou olizovat stokilometrovou hranici, člověk začne přemýšlet, jestli se s tou bestií chce ještě tahat. Ostatně moc racionálních důvodů k tomu není. Zdvih a robustní konstrukci na výletě zřídka využiješ. O sjezdových pláštích nemluvě.

Snad jen cool efekt. Jenže ta doba, kdy jsem i po městě jezdil na sjezďáku a připadal si děsně hustej, už je naštěstí pryč. Takže na cool efekt kašlu a s tíživou jistotu vím, že potřebuji nové, výletní kolo.

Udělat si jednou v životě vlastní rám, je určité stigma. Ten pocit udělat něco vlastníma rukama, co ti pak pod zadkem několik sezon funguje. Prostě droga. Ničí tě, víš to, ale neumíš se toho vzdát. Tolik času, energie, financí, ale nejde to jinak. Osobně se této závislosti nemohu zbavit téměř dvacet let, kdy jsem udělal první karbonový rám. Takže je jasné, že nový přírůstek do garáže, bude zas vlastní výroba.

Je podzim 2018 a já pomalu střádám plány, jak přes zimu postavit zcela nový pevný rám s trailovou geometrií. Naneštěstí s věkem se nemění jen priority, ale i to, jak plyne čas. Prostě najednou je tu leden a já krom pár počmáraných papírů nemám nic. Jestli chci na jaře vyjet, chce to jiný plán! Co když využiji formy a pár dílů ze staršího enduro kola co aktuálně jezdím? Hloupý nápad, udělat z endura na 160mm zdvihu a 27" kolech pevňáka na 29"? Možná, ale vzhledem k absenci času, mi to přijde jako nejschůdnější varianta.

První krok je vyrobit mírně odlehčený přední rámový trojúhelník. Formu tu mám už několik let, takže pohoda. Jen ve formě zaslepit pozice pro ložiska, čepy zadní stavby a přepáku. Po odformování předního trojúhelníku nastává ta dramatičtější část. Prostě beru mikrobrusku, diamantový kotouč a na třech místech rám řežu. Poté ustavit v rámové stolici s novou geometrií. Delší reach, postavenější sedlovka, stejně tak hlava, střed níž.

Na spodní rámovce zeje děsivé nic v délce asi 60mm. Na horní 50 a u sedlovky 30mm. Prázdná místa je potřeba „dosochat“ z XPS, coby pomocné kopyto. Následně olaminovat, kdy vznikla pomocná formička. Potom vyrobit na míru vzdušnice pro tlakování. Usadit je na místo a dodat nosnou vrstvu z uhlíku. Ještě za mokra zavřít pomocnou formou a natlakovat.

Zadní stavbu beru z větší části opět ze staršího enduro rámu. Tady už řezání méně, ale výztužný můstek musí jít zcela pryč, jinak se nevejde 29". A celá horní část, resp. vzpěry zadní stavby jsou nepoužitelné. Naštěstí se mi tu válí trubky, co jsem kdysi dávno použil u sjezďáka a měl vyrobené nějaké navíc.

Začíná se mi tu rodit paskvil, co je tak divný, možná i škaredý, až je vlastně docela hezký. Lakování je kapitola sama pro sebe. Každopádně na to, že je to lakováno bez větších zkušeností. Na zahrádce, kde lítá pyl, hmyz, jež mokrý lak neodolatelně vábí… No nakonec jsem docela spokojený.

Rám by byl, co ten zbytek? Něco koupím, nějaké starší použitelné komponenty tu jsou, ale nemám vidli. Co hůř, nemám ani potřebný kapitál ke koupi, nějaké rozumné. Jako dar z nebes se tak ukazuje inzerát: „Prodám vidlici Suntour Auron, jetou 200km. Po nárazu do stromu ohlá v korunce. Na náhradní díly“.

Ohlá v korunce? Normálnímu smrtelníkovi by to asi nepřišlo jako dobrý kup, jenže já nejsem normální. Takže korunku pořádně oslabit odvrtáním, v přípravku srovnat a už jdu rozmíchat epoxid… V Suntouru by koukali. Aurona s karbonovou korunkou, abys v katalogu pohledal.

Tomu pocitu, kdy poprvé šlápneš do pedálů na novém, vlastnoručně dělaném kole se nic nevyrovná. Už to tedy není co dřív. Teď je to jen očekávání, jak to pojede, jak se na tom budu cítit. Dřív to byla i nejistota, jestli to pode mnou na prvním obrubníku nepraskne. Ale za ty roky už vím, co od kompozitu čekat, jak ho dimenzovat. Takže už jen užívám, jak to letí. A letí to strašně.

Na pevňáku jsem nejezdil léta, navíc ta moderní geometrie, postavená sedlovka. Dělá to opravdu hodně a krájet kilometry je radost.

Z kopce je kolo překvapivě agilní. Tupost velkých kol vnímám jen chvíli, návyk řídit kolo mírně jinak do zatáček přijde rychle. Dlouhý reach a velká kola umožňují sjet až absurdní terény pro pevný rám. Přesvědčil jsem se o tom v okolí Kralického Sněžníku. Traily v bikeparku Czérna Gora, nebo ty co se staví v rámci Kolovny v Hynčicích, opravdu nejsou zadarmo.

Co mne překvapilo a co jsem se nikde nedočetl je to, že postavený sedlový úhel má také svá negativa. Z logiky věci je pak sedlo více ve předu. A při jízdě ze sedla, ať už z kopce, nebo do něj prostě víc zavazí.
Paradoxně mi tak vznikla situace, že zatímco na enduru mi 150mm sedlovka bohatě stačila. Na kole primárně na výlety je to málo. Sedlo prostě mezi koleny zavazí. 185mm v podobě BikeYoke Revive je naštěstí osvědčené řešení. Navíc kolo konečně ztichlo, protože předchozí Giant s neskutečným vaklem dělal děsný binec.

Když jsme u sedlovky, pojďme kouknout ještě trochu výš. Pozornému oku zřejmě neuniklo prapodivné sedátko. To je také vlastní výroba. Karbonová skořepina, s flexibilní dosedací částí. Částečně potažené vepřovou kůží, stejně jako gripy. Kůži na gripech jsem chtěl zkusit už dlouho. Myšlenka, že by nemusely klouzat i přes absenci rukavic se zpocenou rukou se potvrdila. Navíc na rozdíl od gumy nešpiní.

Pro úplnost, ještě geometrie. Úhel hlavy je 66, sedlovky pak 75 stupňů. Reach 470, délka zadní stavby 425mm