Spotcheck: Madeira - šlipery enduro ráj uprostřed Atlantiku

Autor: Keli, kategorie: Spotcheck, vydáno: 22.11.2021

Nečekej heroické výkony, půlkilometrové gapy a slowmo shred s bahnem stříkajícím přes hlavu. Šlo o přátelskou vyjížďku tří kamarádů - na měsíc dobrovolně nezaměstnaného markeťáka Dana, slapského povaleče - dříve se závodními ambicemi - Fazola a brněnského zewla Láďu. Prostě si tři hobbíci po pětatřicítce chtěli splnit sen a vytáhnout své zasloužilé bajky jednou taky na pořádný výlet do zámoří. Destinací bylo několik, Irán, Mongolsko, Gruzie nebo Whistler? Pak jsme si uvědomili, že nejsme Gaspi a jeho bros, nemáme ani doprovodné servisní auto, natož fyzičku ani skillz a nejdál jsme byli jezdit v Livignu. Prst jsme tedy zapíchli na kouzelný ostrov uprostřed Atlantiku, kolem kterého koluje dobrodružná bikerská aura a zároveň slibuje zázemí blízkého servisu a případně i ortopedie. Známe se, teda hlavně mě.

Zlomená patka nás nezastaví

Začátek byl slibný, Fazol chytil měsíc před zlatého stafylokoka, který mu postupně ujídal lýtko a Láďa oznámil den před odjezdem hnisavý zánět v krku, oba dva se nakonec hecli (Láďa se nehecl, toho jsme přinutili výhrůžkama).

Zvolili jsme ekonomický trojlet Praha - Lisabon - Porto - Madeira. Kdo šetří, má za tři se projevilo na délce letu, který trval cca 24h se spaním na prochladlém letišti. Rozbitost z dlouhé cesty mizí lehce před východem slunce s přistáním na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa - Funchal. Dřív se stávalo, že letadla sem tam skončila i v oceánu. A tak v 70. letech přidali ranveji ještě pár set metrů ve vzduchu. Pro přistání na něm je třeba special skillz, jakmile nezvolí pilot správný oblouk při náletu v kombinaci s větrem, musí to prostě zkusit znovu.

Přežili jsme, vyzvedl nás náš objednaný shuttle guide Nuňo a mastíme na ubytko. Rozbití jak iphony pod Bukanýrem montujem naše kola. Všechno cajk, až na moji zlomenou patku přehazky. Mierda! Vzpomenu si na můj plán letět do Iránu nebo Mongolska, dám si facku hadrem na řetěz a zuřivě obvolávám místní servisy. Nakonec najdeme jeden náhradní díl na celém ostrově, který mi servisák ochotně sundá ze své závodní Capry, kterou má pyšně pověšenou na stěně. Obrigado!

Jdeme jezdit!

Madeira je unikát a to z několika důvodů. Zaprvé je pořád krásně, nejznámější klišé mluví o věčném jaru, počítej s cca 20-23 stupni celý rok. Zadruhé dost často prší, i když třeba jen na pár minut. Někdy na severu, někdy na východě, někdy jednou a někdy 5x za den, nicméně za kopcem už může být azuro, takže není co řešit, když máš správné info kam jet.
Převýšení ostrova je extrémní a jediná rovinka je už zmiňované letiště a fotbalové hřiště u školy, kde dříve hrával historicky největší egošulin mezi místními rodáky Ronaldo. Madeira ma cca 50km délky, 20km na šířku a je to jeden velký kopec, to znamená ostré traily z hřebene (okolo 1700 mnm) na všechny strany. Na Trailforks najdeš cca 80 trailů, ale ve skutečnosti je jich tu mnohem více a každý měsíc kutají místní kopáči další. Flow tady najdeš zřídka, o to rozmanitější enduro zážitek tě čeká. 

První den! Nuňo nás okoukne, nahodí bajky na vozík a od té chvíle víceméně nezavře pusu. Je to místní postavička, která se zapojuje do shuttlů i organizace kultovní Enduro World Series, takže historek má plné rukávy a my ke konci i plné brejle. Začátek bude prý warm up, prý trochu flow, na rozehřátí, možná trochu šlipery, hlásí guide. Ok, bereme kokosky a Láďa suverénně odkládá i chrániče kolen. Co znamená flow v místním podání v kombinaci s ranním deštěm se dozvíme brzy.

První warm up sekce nás každého několikrát položí na prdel (teda hlavně mě), hlína se lepí, kořeny jak pomazané mýdlem, následuje "lehký" sjezd k moři, rozumněj dropy po ostrých šutrech, utáhlé switchbacky vyskládané skalkama, hrneme to dolů, oči půl metrů ven z brýlí, scanujeme každý centimetr a nakonec všichni propadáme smíchu, protože víme, že následující týden bude všechno, jen ne nuda. U auta bereme na hlavu integrálky, chrániče. Toto chceme znovu a pořád. Nuňo krotí emoce a tvrdí, že není třeba jet nic dvakrát, čeká nás každý den kopa nových a neokoukaných trailů.

Ten den dáme ještě dva výjezdy na východním pobřeží kolem vesnice Machico, Fazol je tak nadšený, že na druhém sjezdu ulomí přehazku o šutr. Opět oceňujeme civilizaci, rychlý servis a jak hladoví vlci spěcháme s dodávkou zase na hřeben. Poslední rajdu úvodního dne zakončujeme pivkem a koupačkou v oceánu přímo na konci trailu. Já teda na kamenných schodech uklouzl a hodil šipku prdelí napřed, ale to se ukázalo jako signifikantní pro celý tento výlet - trochu šlipery.

Porto Da Cruz - tady nesmí pršet

Další den ráno hlásí Nuňo parádní počasí na severu ostrova na místní enduro parádu a erzetu EWS - Porto Da Cruz. Dělá důležitého s tím, že si nás musí prověřit, zda to vůbec dáme a potřebujeme trochu potrénovat skills v deštném pralese. I přes nášup prvního dne, držíme ego hřebínky vysoko a děláme si z toho s klukama trochu srandu. Ňuňo to bere vážně a před Porto Da Cruz naordinuje červený trail Rutas a černý Ratboy, který si tu nenechal postavit nikdo jiný než mumlavý Josh Ratboy Bryceland. Sklon přísný, povrch opět klouže jak pes. Bacha na eukalypty, hlásí lokál, hodně šlipery. To je zajímavá informace, vzhledem k tomu, že ty listy tvoří místy většinu povrchu trailu. No nic, rubem to, sem tam padáme, ale už se tomu zas jen křeníme a je nám jasné, že pokud si tady chceme dobře zajezdit, musíme tomu dát všechno a hlavně to tu začít brát vážně.

Ok, tak jdeme na hlavní černý trail dnešního dne. Porto Da Cruz na 4km naklesá 1000 výškových metrů, trail je širší než dopoledne, ale seznamujeme se tu s tím, čemu místní říkají black ice, některé šutry jsou ještě víc šlipery než bys čekal a sem tam je to na morál. Přes řídítka se podívá i zdaleka nejlepší rider v pralese Fazol, který nechá kolo stát mezi šutry a ustele si cca 2m pod trailem zavěšený mezi lijánama. Fotíme nebohého kamaráda rozpláclého jak bába pod kořenem, máme z toho srandu. Nuňo už moc ne, páč pod těmi keři je prý několika set metrový skalnatý sráz. Zbytek trailu už pálíme celkem ve speedu, adrenalin bychom mohli prodávat, stejně jako dopamin na dojezdu. Všeobecný rohlík, objímačka, čirá radost z tohodle místa. Večer podpoříme regenerací místní míchaným drinkem z cukrové třtiny Poncha a projíždíme Trailforks. Až teď čteme varování pro lidi se strachem z výšek  a u dnešního trailu dokonce i warning před pády doleva dolů. Porto Da Cruz je za deště popsán spíš jako suicide trail a respektují to i místní.

Třetí den bývá kritický a volíme pauzu na vyklepání rukou, servis uječených brzd a poznávačku města. Nakonec to ale nevydržíme a na kolech podrandíme alespoň schody v přístavu a okouknem řadu zaoceánských lodí, které nás každý den ráno budí hutným sub-bassem, když přijíždí z Afriky. Večerní bromance s pivkem a marockou čokoládou na balkóně patří mezi highlighty, které naše ženy asi prostě nikdy nedocení. Neocenil to ani lenoch naší výpravy Láďa, který když nejezdí, tak buď hypnotizuje na mobilu krypto křivky nebo poslouchá Dunu a kouká do blba. To nehodláme akceptovat, tak si postel i s ležícím Láďou přitáhneme na terasu a strávíme tak tyto pánské chvíle konečně všichni dohromady.

Další dny - žádný trail dvakrát

Další dva dny prší zrovna na naší části ostrova, přejíždíme na sever, kde má být podle kamer jasno, když tam vždy přijedeme, chčije i tam, tak zkusíme štěstí a namíříme to zase úplně na hřeben nad mraky a pálíme to na jih, pak na sever, pak na západ, vlhko střídá za 15 minut sucho, vlhkou rudozem střídá sypký písek, černý led a zase ty eukalypty. Už v tom umíme trochu víc chodit a pouštíme to, co to dá. Nejedeme ani jeden trail dvakrát, ani bychom ho sami už snad nenašli, jména už si nikdo nepamatuje. Ňuňo přidává pod kotel, nakonec nás vezme na sjezd úžasným vavřínovým lesem, údajně největším na světě. Kdy jindy máme možnost prolítnout na kolech památkou UNESCO. Kdo neviděl, neuvěří.
Kaňkou na povedeném dni bylo snad jen to, že horlivá paní domácí uklidila s našim nehorázným bordelem na stole v kuchyni i velký kus marocké čokolády. Prohledali jsme celou ubikaci, ale marně. Milovník dlouhého kouře Láďa neváhal a za chvilku hodil šipku do popelnice na dvoře. Nepoštěstilo se mu nic vyčenichat a tak zbytek večera byl v jeho podání už jen o křivkách a Duně.

Nuňo sliboval něco speciálního

Poslední den, Nuňo sliboval něco speciálního. Je čas na Boca do Risco! Opět na hřeben, zahříváme se XC traily nad úrovní pralesa, pohodička, šutry, kořeny, bahýnko, však už to známe. Pak začneme nabírat solidní sklon a za chvilku letíme prosluněným eukalyptovým lesem, sem tam přeletíme dropy přes vodní kanály aka levády, až najednou vyjedeme nad útesem severního pobřeží. Pod námi cca 600 m vertikální drop a dál jen oceán kam dohlédneš. Trail vede přímo po kraji útesu, ruce se klepou a i když by pád doleva asi neznamenal rozplácnutí úplně dole, ta expozice je ohromná. Úzký trail kontrastuje s enormním prostorem kolem. Né nadarmo bývá Boca Do Risco mezi TOP 3 traily celé světové enduro série. Chce se nám řvát, tak řveme, nechce se nám domů, ale musíme. Dolů letíme mezi starými statky, osly, krávami, po zídkách a kamenných schodech, až dojedeme zase k oceánu na východní straně ostrova. Jsem vystřelený do orbitu a chci víc, ostatní se na mě jen podívají, objednají si pivko, pizzu a pošlou mě se zchladit do oceánu. Taky že jdu, ležím na hladině, koukám do nebe, v žilách pumpuje dopamin a já chápu to, co moji přátelé na břehu. Cítím, že takhle to vlastně může skončit, nic neuteče. Proč? Protože jsem si zatraceně jistý, že se vrátím.

A taky že se letos po corona pauze vracíme a s náma pár kámošů, které už štvalo poslouchat naše přehnané historky z Madeiry a rozhodli se překonat na první pohled velkou vzdálenost a dát si to s náma. Jsem si jistý, že odměna je nemine.

Jak se tam dostat?

Madeira je dostupnější než si myslíš. Přímý let z Prahy nebo s TAP přes Lisabon, ubytko ve vile s ledovým bazénem za pár stovek, jediným větším nákladem je shuttle (cca 60-75EUR), nicméně bez něj se neobejdeš. Stejně jako bez lokálního guida, já nemůžu jinak než doporučit Nuňa Cunha (a jeho Bikes&Fun), nadšeného bajkera, paraglidistu a nevím-co-ještě borce, který Fazolovi jako jediný prozradil, co v Madeirštině znamená název jeho biku Kona. Pokud tě něco z toho, co jsem tu tlačil, zajímá, nezbývá než strčit bajka do krabice, booknout let a vydat se na tento obydlený kus skály uprostřed Atlantského oceánu. Litovat nebudeš... ;)

Pokud tě ježdění na Madeiře zajímá neváhej a kontaktuje Dana, poradí a doporučí co a jak: danekbacho@gmail.com