Rozhovor: Zdeněk Florián drží český sjezd nad vodou

Autor: Keli, kategorie: Rozhovor, vydáno: 15.1.2024

Asi každý, kdo se jen okrajově nachomýtl k českému závodnímu sjezdu, nemohl nezachytit jméno Zdeněk Florián. Jestli někdo bytostně spjatý s českým sjezdem, tak je to právě Flóra. Věčně usměvavý, ochotný borec z Petrova u Hodonína by pro český sjezd udělal první poslední. Nejvíce znám je jako pořadatel závodů, opravdový srdcař, který k pořádání závodů přistupuje nikoliv jako k byznysu, ale jde mu především o sportovní stránku. Ale o později... Přejeme příjemné čtení. 

Kdy jsi se dostal ke kolům a závodění? Slyšel jsem něco o rallye...

Zdeněk Florián: Již od 15 mě lákaly závody, ale byl to motoristický sport. Začínal jsem něco jako enduro závody v nejslabší kubatuře na stroji Simson. V 18 jsem jezdil orientační automobilové soutěže, ale pak jsem vše přerušil na dva roky, protože jsem musel narukovat do Plzně. To byla docela zábava, protože jsem hrál u posádkové hudby Plzeň, a tak to docela uteklo. Po návratu jsem snil být velký závodník a jezdit rallye. Svůj sen jsem si splnil jen částečně a další dva roky závodil se svou přítelkyní, která byla špičková navigátorka. Hned první rok jsme vyhráli Valašskou rallye, ale bylo to ve třídě "Trabant", což byla hodně obsazená a cenově nejdostupnější kategorie. Ale i tak jsem velmi brzo poznal finanční náročnost tohoto sportu, což nás přibrzdilo.

Aha, takže již tehdy patřil motosport k těm nejdražším sportům. Kam tvoje kariéra směrovala dál? 

Zdeněk Florián: V té době hledali v klubu, za který jsem závodil někoho, kdo by se staral o mládež, která začínala s novinkou, kterou byl cyklotrial. Byla to pro mě nová výzva, která mě nadchla i díky tomu, že jsem měl kolem sebe neskutečně šikovné kluky Hynčicovi (kterým bylo okolo 10-14 let) a spoustu dalších nadšených dětí.
To se psal rok 1984 a od té doby se točilo vše hlavně kolem kol. Byli jsme velmi úspěšný team, který za pár let získal několik mistrovských titulů, nejel v ČR, ale i v Mistrovství světa.

Kdy na scénu přišel sjezd?

Zdeněk Florián: Éra cyklotrialu trvala až do té doby, než se k nám dostalo horské kolo a sjezdové závody. To byla další výzva, která nadchla většinu kluků z našeho týmu. Vrhli jsme se do trénování a jezdili krosové i sjezdové závody, protože se to dřív jezdilo společně ve stejném termínu a stejné lokalitě. A klukům se dařilo, protože cyklotrial byl dobrý základ na rovnováhu, cit pro kolo, rychlé reakce i fyzičku. Koncem minulého století jsme začali objíždět světové poháry, a když dostal Vlastik Hynčica nabídku reprezentovat svaz na MS v Austrálii, tak jsem neváhal, koupil si za své letenku, abych viděl, jak se závodí ve světě. V té době se o sjezdaře nikdo nijak zvlášť nestaral, a když viděl vedoucí výpravy Roman Čermák jak se kolem všech sjezdařů točím, tak mně dal nabídku, abych se staral o sjezdařskou reprezentaci. Byla to další výzva a já u toho vydržel přes deset let. 

Prošel sis všemi pozicemi, které závodění patří od občasného aktivního závodníka přes trenéra, manažera až po organizátora. Dá se říct, která tě naplňovala nejvíce?

Zdeněk Florián: Za závodníka jsem se nikdy nepovažoval, protože jsem se jen občas svezl na tratích, abych věděl, o čem to je. Trenérský kurz jsem si udělal, ale mnohem více zkušeností jsem získal přímo na závodech, když jsem mohl sledovat nejlepší světové jezdce na trati a v týmovém zázemí. Moc pomohla i spolupráce s týmem Heavy Tools, kde jsem působil a získával zkušenosti od špičkových elitních jezdců té doby, jako byl Miloslav Kvasnička, M. Raufer, Standa Bambula (později repre trenér cyklokrosu). Měli jsme pravidelně v březnu přípravný kemp v Chorvatsku, kde jsme na silničkách najížděli kilometry a probírali taktiku i techniku potřebnou při závodění.

Manažerská práce k tomu patři tak nějak automaticky a člověk se musí starat o týmové zázemí, auta, kola, jezdce a hlavně shánět sponzory, bez kterých by to nešlo. 

Vedle toho všeho jsem ale pořádal občas nějaké závody a to mě vždy naplňovalo asi nejvíce. Bylo to již v době, kdy jsme dělali cyklotrial a já uspořádal každý rok jeden ze závodů M-ČR, nebo v začátcích sjezdu, kdy jsme s Heavy Tools uspořádali v Krupce jeden z prvních opravdu náročných sjezdů, až po nedávnou dobu, kdy jsem organizoval mezinárodní seriál MSDH cupu v Česku, Polsku a Slovensku. A teď je to Czech DH cup, který byl na úpadku a já chtěl dokázat, že se i velké závody dají dělat srdíčkem (lépe, levněji, atraktivněji atd.) Nechci tím tvrdit, že se mě to vše povedlo na 100%, ale určitý posun je tam vidět :)

Nevděk vládne světu, co tě drží u pořádání závodu, když víš, že část závodníků nikdy nebude spokojena?

Zdeněk Florián: To je pravda. Nikdy se všem nezavděčím, protože každý má jiný názor a jinou představu, ale já se snažím mluvit s jezdci, vyslechnout názory a najít kompromis. Někdy, ale musím vysvětlit, že to tak nejde a že musím respektovat i přání majitele areálu, pokyny ochránců přírody, sponzorů, nebo prostě jen z důvodů bezpečnosti to někde zpomalit atd. Za zády pak slyším debatu, jaký je ten Flóra debil, ale nakonec si po závodech plácneme a pogratulujeme, že to vše dobře dopadlo a nebylo to zas tak hrozné :)

Závěrem sezony jsem vždy dojatý, když píšou zástupci klubů i samotní jezdci a děkují za super sezonu.

Kolik času zabere pořádání českého sjezdového seriálu. Jsi schopen to nějak kvantifikovat?

Zdeněk Florián: To asi nejde vyčíslit v hodinách, ani dnech. Je to práce na celý rok a já se tomu věnuji skoro každý den, i když jen třeba hodinku. Je to spousta e-mailů, telefonátů, žádostí o povolení, domlouvání termínů, časoměřičů, shánění ubytování atd. Jen co jsme skončili na Dolní Moravě sezonu 2023, tak jsem začal tvořit kalendář na 2024, který jsem musel asi 7x předělat, abych se nekřížil se závody SP, Evropy, downtowny, enduroserií, SPDH, WBS atd. Někde jsem už psal, že se to asi nikdy nepodaří úplně, ale děláme pro to maximum a po každé změně musím obvolat areály a časoměřiče, jestli v tom novém termínu nemají něco jiného. Problém je, že se v areálech často mění vedení, nebo správce bikeparku, a tak to, co bylo domluveno během loňské sezony, naráz neplatí, protože se změní vedení a začínáme vyjednávat vše od začátku. Když už se blíží konkrétní závod, tak musím ve středu začít nakládat auto, ve čtvrtek vyrazit do areálu, abychom v pátek dopoledne měli všechno napáskováno a připraveno k tréninku a po závodě, když se všichni rozjíždí, tak my jdeme uklízet trať. 

Kolik lidí se stará o organizaci závodu? Máš kolem sebe větší týma nebo je to všechno téměř one man show?

Zdeněk Florián: To je taky vždy různé. Přes zimu vyjednávám a papíruji sám, ale v sezoně se musí zapojit více lidí. Když se páskuje, tak se nás vždy sejde okolo pěti lidí (vždy pomůže někdo z místních) a při registraci pomáhají kluci s našeho týmu Top on Trail, kteří si tím něco přivydělají. Aby se závod rozjel, tak musím mít na trati minimálně deset traťových komisařů, kteří dohlíží na trať, na startu je delegovaný rozhodčí, samozřejmě skupina časoměřičů a nedílnou součástí je speaker Peca Mach. Po celý rok pomáhá i Vojta Hanák, který se stará o grafické přípravy plakátů, fotodokumentaci a v poslední sezoně točili i zajímavé videa z každého závodu, na kterých spolupracovali s Vojtou i Peca Mach a Daniel Žák. Nesmím zapomenout na Vlastu Hynčicu, který stíhá závodit a při tom pomáhat se vším, co je potřeba a dlouhodobý sponzor Vláďa Babčaník z Top on Trail se stará o webové stránky.

Co je na organizování nejnáročnější? Vyjednávání s areály, shánění sponzorů a nebo neustále cestování z místa na místo?

Zdeněk Florián: Vše se dá nějak zvládnout. Na vyjednávání a shánění sponzorů mám celou zimu a naštěstí máme stálé partnery, kteří nás podporují dlouhodobě. 
Strašákem se trochu stává to neustálé cestování, protože bydlím na Hodonínku, a když pořádám závody v Rokytnici, na Klínovci, v Liberci atd, tak je to téměř 500 km a 5-6 hod. jízdy. Dodávce kilometry naskakují a mně léta přibývají a záda bolí víc a víc. Takže problém nastane, až auto klekne, nebo zdraví mě to nedovolí :(

Z mého pohledu jako jezdce je podpora sjezdu od Českého svazu cyklistiky téměř neviditelná. Je jasné, že downhill je okrajová disciplína, takže asi svoji energii nebudou věnovat právě jemu. Ale zajímalo by mne, jak to vnímáš ty jako organizátor poháru?

Zdeněk Florián: Ano, je to tak, ale v posledních letech se snažíme s Milanem Suchomelem a vedením komise MTB najít nějaké řešení. Svaz stále opakuje, že nejsme olympijská disciplína a že svaz zajišťuje jen chod reprezentace. Organizaci pohárových akcí přenechává jednotlivým subjektům. V posledních letech nám ale pomohli, alespoň proplacením časomíry na Mistrovství ČR v Rokytnici a na Klínovci, zakoupili plastové kolíky na vytýčení tratě a na příští rok přispívají i na vytyčovací pásku.

Vážím si každé podpory od ČSC, i když je to jen zlomek nákladů, které pořádání pohárových závodů stojí.

Kromě pořádání závodů jsi manažer týmu SK Grafobal, jehož soupiskou prošla velká část nejlepších českých závodníků. Čím to je, že tolik jezdců ze Sk Grafobal ve svých kariérách uspělo?

Zdeněk Florián: Moc si toho vážím, že jsem mohl spolupracovat se spoustou našich nejlepších jezdců. Sám nevím, jak to popsat, protože to možná nebyla úplně moje zásluha, ale šlo o spolupráci party nadšených jezdců, kteří šli za svým cílem a já jim jen dal možnost zapojit se do našeho týmu a získávat zkušenosti, když v juniorském věku začínali. Nedávno jsem zrovna poslouchal rádio Peloton, kde Theo Kováč zpovídal Standu Sehnala, který zavzpomínal na své začátky a potěšilo mě, že zmínil, jak mu pomohlo, když mohl trénovat v našem týmu a získat zkušenosti od Vlastika. Myslím, že to byl ten hlavní důvod, že se vždy sešla parta nadějných jezdců, kteří se navzájem hecovali a posouvali dál. Já se snažil je v tom co nejvíce podporovat a vozit po světě, aby nejezdili jen za humny, ale poznávali co nejvíc světových tratí. Důležité bylo, aby pochopili rozdíl mezi ježděním a tréninkem. Spousta mladých je na kole každý den a baví je se vozit v terénu, ale neuvědomují si, že trénink je něco jiného. To se musí každý občas přinutit a dělat i to, co tě nebaví, ale je to potřebné k tomu, abychom se někam posunuli. Bylo jich spousta, ale jen pár to vydrželo a baví je to celý život. Vedle Sehnyho, Charváta, Mikulenky, Uruby a celé řady dalších to v současné době nejpoctivěji zvládá Ondra Kolečík, který je současně v týmu Kellys Factory a může se pochlubit čtyřmi tituly M-ČR a já věřím, že v tom bude pokračovat i v elitní kategorii. Nestory jsou pak Vlastik a Petr Hynčicovi, kteří se mnou jezdí téměř 40 let.

Jaký je ideální věk pro začátek závodního sjezdování? Platí, čím dříve, tím lépe?

Zdeněk Florián: Asi jo, ale nesmí se na mladé naděje moc tlačit. Jezdec musí chtít sám a musí to být pro něho zábava. Výhodu mají ti, co začínali na malých kolech ve bmx, nebo s tím cyklotrialem. To se dá jezdit již od pěti let a pak okolo deseti může na enduro, nebo sjezďáka. 

Jen málokdo se motá kolem sjezdu tak dlouho jako ty. Během tvé kariéry došlo k neuvěřitelnému vývoji ve všech směrech. Co ti utkvělo v hlavě jako největší zážitek, v čem vnímáš největší posun.

Zdeněk Florián: Zážitků je hodně, ale asi až teď s odstupem času, když se dívat na retro záběry prvních sjezdů, tak obdivuji ty jezdce, jak mohli, tak lítat se zdvihem 5 cm, s brzdovými špalíky na ráfku atd... Technika šla neuvěřitelně dopředu. A samozřejmě pak zážitky s cestování po světových pohárech a hlavně MS, kde jsem mohl poznat Austrálii, Kanadu, USA, Švédsko, Andoru a celou řadu dalších evropských zemí. Některé vzpomínky a jména už z mé sklerotické hlavy vypadávají, ale spousta zůstává :)

Byl jsi u českého sjezdu v době jeho největší slávy, ale i v dobách, kdy se mu úplně nevedlo. Nyní se zvedá a svoji pozici zlepšuje. Co bylo příčinou úpadku? Nástup enduro kol, generační obměna, dokážeš si to nějak vysvětlit?

Zdeněk Florián: Je to opravdu dlouhá doba, ale nedokážu vypíchnout jeden důvod. Asi to za tu dobu bylo od každého něco. V každé době jsme měli nějakého dobrého jezdce na DH tratích, ale vždy dominovali čeští jezdci z fourcrossu, kteří získali v mistrovství světa několik titulů. Legendou se stal Michal Prokop, Tomáš Slavík, Jana Horáková a další, kteří dokázali získávat ty nejcennější medaile.

Nástup endura byl určitý zlom, ale v té době vedli sjezd a pohárové závody organizovali jiní lidé, a tak to trochu stagnovalo. V současné době si může každý vybrat, jestli enduro, nebo DH, a já jsem rád, že to jezdci dokážou kombinovat. Spousta sjezdařů jezdí i enduroserii a naopak přední enduro jezdci přijedou na Czech DH cup bojovat o medaile i na enduro kolech. 

Kde vidíš český sjezd za deset let?

Zdeněk Florián: Snad se toho moc nezmění a i za deset let bude kvalitní seriál závodů, kde se budou setkávat nadšenci této adrenalinové disciplíny.

Doufejme. Napadá mě hned obdobná otázka. Kde vidíš sám sebe, Zdeňka Floriána, za 10 let? Stále se budeš motat kolem závodění?

Zdeněk Florián: V březnu mám 60, takže za 10 let asi v domově důchodců, nebo na hřbitově :), ale kdyby Pán Bůh dal a dožil jsem se, tak se určitě i za 10 let pojedu podívat na DH cup a zkontrolovat, jak se bývalým parťákům daří.

Nikdo nemládne, a tak se úplně nabízí otázka, rýsuje se nějaký nový organizátor sjezdového poháru?

Zdeněk Florián: Jasný... Nevím, jak dlouho tu budu, a tak se snažím rozhlížet po někom, kdo by to mohl převzít. Dnes nemůžu ještě nikoho jmenovat, ale doufám, že se někdo najde, abych mohl v klidu odejít do sportovního důchodu :).

Děkuji za velice upřímný rozhovor. Přeji hodně zdraví a elánu do života. A samozřejmě taky hodně nadšených pomocníků při organizování závodů. Na závěr rozhovorů obvykle patří místo pro osobní sdělení ani my jej nemůžeme vynechat. Takže zde je.

Zdeněk Florián: Závěrem chce poděkovat všem lidem, kteří se mnou za tu dobu spolupracovali a taky všem, kteří jdou ochotně pomoci, když je potřeba.  Díky nim jsme vždy všechny závody zvládli a dokázali společně posunout český downhill na současnou úroveň. 
Stejně tak i děkuji všem reklamním partnerům, kteří tento krásný sport podporují. Bez vás by to nešlo! A v poslední řadě díky patří i všem závodníkům, dělám to pro vás, Tak na jaře zdarec na svahu! 

Foto: Aleš Kocner, Jiří Dlabáček a archiv Zdeňka Floriána