Spotcheck: Valle Maira - skrytý poklad italského Piemontu

Autor: Keli, kategorie: Spotcheck, vydáno: 2.8.2024

Kam se chystáš v létě na kolo? Jedu do Piemontu! Kde to je? O tom jsem nikdy neslyšel. To byl typický rozhovor před mým odjezdem. A kupodivu Piemont neznali nejen bajkeři, ale překvapivě ani horolezci. Což je docela s podivem, protože tato oblast je vysokohorskou turistikou a lezením doslova proslavená.Mimochodem, ve středověké latině znamená název Piemonte "úpatí hor". Aby taky ne, protože tato oblast je skoro dokola obklopená horami, Alpami.

Wikipedie tuto oblast představuje jako: Piemont je kraj v severozápadní Itálii. Je ohraničen ze tří stran Alpami, v nichž pramení na území Piemontu řeka Pád. Sousedí s Lombardií, Ligurií, Emilií-Romagnou, Valle d'Aosta, Švýcarskem a Francií. Region má rozlohu 25 402 km², 4,4 miliónu obyvatel a dělí se na 8 provincií. Hlavním městem je Turín.

My jsme zamířili do provincie Cuneo, lokality Valle Maira, údolí řeky Maira a středobodem našeho dění byla vesnice Canosio.

Označit oblast Valle Maira jako téměř konec světa rozhodně není urážkou, ale prostě zhodnocením reality. Mezi vysokými štíty hor hluboko zařezané údolí nabízelo jen minimum prostoru pro pěstování jakýchkoliv zemědělských produktů a proto bylo velmi zřídka obydlené. Chov dobytka, těžení kamene a pašování patřilo dříve mezi hlavní zdroje obživy obyvatel. V současnosti se toho moc nezměnilo, snad jen pašování nahradila výroba elektřiny díky všudy přítomným vodním elektrárnám.

Mimochodem toto území patří do Okcitánie, do historické oblasti spojující část Francie, Španělska a Itálie. Místní obyvatelé jsou na svoji historii velmi pyšní a znak Okcitánie najdete na každém rohu. A není to jen znak a vlajka, ale i spousta historických staveb či kostelů, ze kterých historie úplně sálá. Fanouškovi historie či architektury srdce zaplesá, ale my jsme zde byli především za kvalitním bajkováním alpského typu, za ručně kopanými traily jsme sem nejeli.

V plánu jsme měli tři dny ježdění. Každý den s výpravou na jiné místo, vždy ale byl cílem buď významný vrchol či sedlo ze kterého se dá pěkně sjet zpět do údolí. Výběr tras jsme svěřili mistňákovi, Alessandro zná tuto oblast jako své boty nejen na kole, ale i na jako lyžař freerider.

Stejně jako všude ve vysokých horách vše závisí na počasí. Nejvyšší štíty zde přesahují 3000 m a i zde se počasí mění velmi rychle. Nám naštěstí předpověď přála a měli jsme v podstatě tři dny slunečna. Až když jsme byli zpět na ubikaci, tak se vrcholky zatáhly mraky a mlhou. A v takovém počasí nahoře být nechceš.

Ačkoliv se jedná od větší civilizace dost vzdálenou oblast, tak v místním průvodci najdete přes 20 bajkových výletů s různou obtížností. Je třeba si ale uvědomit, že se pohybujeme ve výškách od 1200 m.n.m. výše a 30 km výjezd může znamenat celodenní "dřinu".
Chtěli jsme toho stihnout za krátký čas co nejvíce a tak jsme s sebou měli elektrokola. Všechny výlety se určitě dají absolvovat s i s klasickým kolem, ale je třeba mít neskutečnou fyzičku, každý den jsme nastoupali více jak 2000 výškových metrů. S omezenými možnostmi dobíjení baterie bylo i tak třeba hodně šetřit baterii a na silnější dopomoc než Eco zapomenout. Já jsem jel na kole Specialized Turbo Levo s 720 Ah baterii a každý den jsem dojel s kompletně prázdnou baterií. Dvakrát mne dokonce Oskar musel posledních pár kiláků dotáhnout na špagátu. Bosch CX motor se ukázal jako výrazně úspornější než Brose použitý ve Spešlu.

Omezené možnosti jsou nejen nabíjení, ale i třeba nákupu. Do nejbližšího obchodu musíte sjet téměř až na počátek údolí což je zhruba 30 km. Naštěstí, míst, kde se dá najíst, pár existuje, ceny jsou přívětivé a místní kuchyně výtečná. Stejně tak i pivo z lokálního pivovaru Birrificio ALP. Co se týče ubytování. K dispozici jsou apartmány, hotýlky, kempy, ale i klasický stellplatz pro obytky. Kempování na divoko dopravní značka zakazuje, ale kdo zná Itálii, tak tuší, že dopravní značení zde má jen doporučující význam. 

Po příjezdu jsme si dali rozcvičku v podobě sjezdu stezky vedoucím po Percorsio Occitani, 14etapovém 177 km dlouhém okruhu vedoucím okolo údolí Maira. Ač se jedná o turistický chodník, nemuselo by se za něj stydět žádné trailcentrum, příroda to prostě umí postavit.

První výlet nám Alessandro náplanoval do Colle Sampeyre. Ze dna údolí stoupáme po zavřené silnici na kterou prý občas padají kameny, prý pojedem co nejrychleji to půjde. Po pár stovkách metrů vidíme přes silnici obří sesuv a po pár metrech další. Ale rozhodně nekecal, tady se dýl zdržovat nechceš. Trocha boulderingu s koly a stoupáme vzhůru. Projíždíme historickou vesnicí Elva, kde se dnes (v neděli) koná trh, kde se dají nakoupit místní speciality. My v rychlosti koukneme na kostel, dáváme kávičku a vrháme se na poslední 700 výškových metrů. Z Colle Sampeyre už zbývá jen kousek na nejvyšší bod dnešního dne Cugn di Goria (2384 m.n.m.) a poté už jen sjezd do 900 m.n.m. Čeká na nás kilák a půl záporného převýšení... 

Z vrcholu jedeme freeridem po horské louce ze které u hranice lesa vyjíždí trail, který nás zavede až na dno údolí. V jednu chvíli Ale zastavuje a říká, že musíme udělat krátkou odbočku. Místo, které by žádný návštěvník Valle Maira neměl minout. Asi každý zná norskou vyhlídku Preikestolen, tu, co mají zde, zná asi málokdo, ale s norskou legendou je určitě srovnatelná. Nabídne také neskutečný výhled, ale i sráz pod ní, odhaduji 700 metrů a k tomu hodně větrno. Nestydím se, když řeknu, že k okraji jsme se neodvážili. 

Na druhý den máme naplánovanou túru přes sedlo Passo della Gardetta 2437 m.n.m., dle Alessandra nejvíce nejznámější výlet z celé oblasti. Téměř až do sedla vede úzká silnička po které stoupáme a čas od času auto nás předjede. Výjezd do sedla je ideální na roztočení nohou, na 6,5 kilometru nastoupáme 1200 výškových metrů... Odměna za výkon je kávička a Apfelstrudel v Rifugio Gardetta (2335 m.n.m.)
Chata na náhorní plošině Gardetta se jeví jako ideální místo pro turisty, nabízí zde jak jídlo, tak i ubytování, buď v pár pokojích nebo ve speciálních kovem zastřešených stanech. Tohle jsem viděl prvně.

S novou dávkou energie polkneme posledních 300 výškových na Bric Cassin sud-est (2635 m) jak nic a čeká na nás sjezd s převýšením 1700 metrů. Co si budem povídat, tohle prostě zažít chceš. 
Navíc v půlce zastavujeme na baštu v podobě pomalu vařeného jelena s smaženou polentou...
Úplně zhulení po cestě zpět dáváme ještě včerejší první trail a můžeme v klidu domů na grilovačku. Jo, úplně v klidu to vlastně nebylo, posledních skoro 300 výškových jsem si dal na ebiku bez baterky, Oskar čekal až kousek od Canosia. Jak rád jsem ho viděl. 

Poslední den na nás čekal highlight celého pobytu, nejostřejší vyjížďku, kterou pro nás Alessandro připravil. Čekalo na nás stoupání do nadmořské výšky 2708 metrů nad mořem do sedla Colle di Rui.
Přiblížili jsme se autem na konec údolí a začali stoupat po šotolinové cestě, která, stejně jako jinde v kopcích, sloužila k zásobování Alpini, vojáků, horských myslivců, kteří zde měli mnoho bunkrů a opevnění. Postupem se kvalita cesty kazila a na závěrečných zhruba 500 výškových metrů zůstala již jen kozí stezka. Díky ebiku se nám ji podařilo zdolat skoro celou v sedle, na normálním kole zde poznáš pravý význam sloganu bike&hike.

Horní část sjezdu ze sedla byla opravdová divočina, i přesto, že se nejednalo o nijak zásadně těžký sjezd, sráz pod tebou nedovolil ani pomyslet nad jakoukoliv blbinou, když k tomu přidáš uzoučký trail plný volných kamenů máš jasnou no fall zónu. Zde za každou chybu hodně zaplatíš. Postupem času se expozice snižovala a narůstala techničnost stezky. Přestože jsme vlastně na druhé straně údolí, tak cestička byla o hodně drsnější něž ta, kterou jsme jeli z Gardetty. Sem totiž chodí o poznání méně turistů a ještě méně cyklistů.

Pokud jsi byl s kolem už všude a hledáš něco nového, tak Valle Maira má rozhodně co nabídnout. Panoramata, nedotčenou přírodu, historii, skvělé jídlo i ježdění. Za mě je ale nejvíc klid, který zde panuje. Ano, když chceš, tak za celý den nemusíš na kopci potkat ani živáčka. Valle Maira rozhodně není tak provařená jako jiné turistické lokality v Itálii, Alessandro toto komentoval lakonicky, tady nejseš v Trentinu!