Report: Enduro Des Hautes Vosges

Autor: Keli, kategorie: Report, vydáno: 7.6.2013

Stejně jako Jerome má svou Bluegrass Enduro sérii, má Remy Absolón svoje Enduro Des Hautes Vosges. Dvoudenní enduro závod se jel letos už počtvrté. A přestože jsou starty víceméně na stejných místech, tratě se každoročně mění – jednak kvůli přírodě a taky aby to nebylo moc jednoduché. Remy je stavitel, pořadatel, projíždí tratě před startem na kole, všechno zařizuje. Nejedná se o žádné závody pro kamarády, startuje 350 lidí a přihlášky jsou plné během několika dní od otevření registrace.

Letos jsem toho moc do své závodní sezóny nenaplánoval a předpokládal, že se budu spíš vozit na sjezďáku dokud to rodinná situace dovolí. No a pak najednou nečekaně volný víkend před cestou do Čech. Jede se enduro v La Bresse, ale startovka je obsazená už dávno. Naštěstí sedmá velmoc a osobní kontakty zmůžou mnohé. Jméno dolekop.com má o poznání silnější zvuk za Rýnem než Nad Hliníkem (pozn. red. sídlo ČSC), takže v minutě mám odpověď od Remyho, že určitě místo bude. And see you on Saturday.

Mám to jenom 95 km po okreskách a hlavně není s kým grilovat, takže vyrážím až ráno a jdu spát brzo jako zodpovědný závodník. Přejezd po mostě přes Rýn v sobotu ráno také nevěstí nic dobrého. Voda ma barvu jako v Amazonce, je plná bahna, prší a prší. Jako vždy při přejezdu do Francie mě nadzvednou místní řidiči. Oni prostě nikdy nesvítí. Kdybych nevěděl, jestli jsem zrovna v Německu nebo ve Francii, což se tady v Dreilanderecke stát může, podle světel se to bezpečně pozná. Příjezd na místo a moje závodivost je pod bodem mrazu – je zima, vítr, mrholí a v baňkách pouličního osvětlení je pěkných pár litrů vody. Jdu se zaregistrovat, nejdříve se nemůžu najít. Na seznamu samozřejmě nakonec jsem, jenom jsem se nehledal v první třicítce startujících!

Volba oblečení taky není jen tak, nakonec si dám pláštěnku a ještě si omotávám holeně potravinářskou fólií a ductapem, pod rukavice ještě chirurgické gumové. Pan Priessnitz by ze mě měl radost. To, že je začátek června, ani nekomentuji. Minulý týden nám v Lac Blancu sněžilo! Start je v pravé poledne. Startuje nás Olivia Edwards, kterou znám z Megavalanche. Po trojicích se řadíme na start a jen pro show se vyhlásí jména a projedeme lážo plážo cílovým nafukovadlem.

Výjezd na start první etapy je pro mě tvrdé probuzení ze sna. Nejede to, vůbec! Startovat v první třicítce znamená, že do kopce se netlačí, ale letí asi jako kdybychom jeli XC závod. Přemýšlím o tom, kolikrát jsem jel letos takový kopec. V autě mockrát, na kole ani jednou. Start ne a ne přijít, nakonec jsem v kómatu na startu. Prší a je tak pět až osm stupňů. Potkávám Jeroma (Clementze, pozn. red.) – ptá se, jak je a já mu říkám, že jsem vyčerpaný, směje se, já ne.

A je tu start SS 1, v lese nic nevidím, je strašná tma, musím nějak víc zaklánět hlavu a fakt jedu hrozně blbě. Ve výjezdu mrknu na vidlici, je dole. Přestože talas na vidlici nikdy neotáčím, jedu na pár centimetrech zdvihu, aha! Zpět na 160 se jede o moc líp. Ještě strhávám brýle. To, že začínám vidět, není dobře, očividně mám špatné vybavení. Minimálně půlka tratě by se dala sjet na kajaku. Nikdy jsem nebyl fanoušek oblíbeného brňáckého xc výletu údolím Bílého potoka, teď to jedu na čas z kopce. Aspoň tam, kde jsou blesky fotografů, se snažím jet důstojně. Poslední skok ze zídky, zatočit na silnici a spurt k cíli. No to bylo! Snažím se dohnat kluky a pokračovat v dalším uphillu – kolikrát ještě budu muset nahoru po svých, ptám se. Dochází mi to pozdě, objíždět závody s klukama, kteří vyhrávají rozjížďky na Mega, pro mě prostě není, nebo aspoň dnes ne. Ve francouzských propozicích se psalo něco o autobuse, aha ten bude až na konci dne na dopravu zpět do La Bresse…pořád mám pocit, že se nahoru jede nějak hrozně rychle. Teď přece nezavodíme. Dívám se okolo sebe, v první padesátce startujících jsem rozhodně jediný, kdo nemá spd.

SS2 není dlouhá, kousek po startu mě dohání švýcarský Schnellzug z Interlakenu, jede o body – takže, jakmile slyším chrastit jeho řetěz, snažím se uhnout. Ještě si to spolu takhle dáme dnes několikrát. Vždycky se ho snažím uviset, abych zrychlil. Aspoň že ten občas tlačí na přejezdech, ale možná to dělá jen proto, abychom si mohli povídat. Stezka ke startu SS3 se motá mezi políčky příkře nahoru. SS3 docela odsýpá, prostě si zvykám. Pouštím Schnellzug z Interlakenu a držím se ho jako klíště. Jo takhle se přece má jet. Rychlost přes skalky jakoby tam nebyly, nebo je neviděl, tak se snažím taky. Několikrát mě chce předběhnout zadní kolo, ale wet vpředu udává směr. Do cíle SS 3 skok, letím šejdrem, ne tohle nebyl whip. V cíli mi Schnellzug prozradí, že má nové čočky a občas nic nevidí. No to se vysvětluje, já viděl všechno.

Mapka je určena pro diváky, kam se snadno dostanou a kde je pěkná místo na trati

Poslední erzeta dne SS4. Ke startu SS4 se jede po asfaltu a už vědomí toho, že je to poslední výjezd, dělá kopec menší. Pojede se v zahrádkách nad okrajovou části La Bresse. Kamenné zídky mezi políčky, ostnatý drát, mazlavé bahno a kamení, několik dropíků ze zídek a hodně switchbacků. Rozjet to a pak zas na brzdu. Tahle etapa je relativně krátká. Hurá, tak dnes to mám za sebou. Pořád prší a prší.

Shodujeme se na tom, že dnes to byla radost jenom chvilková. Umýt kola a pořádně owapkovat oblečení není dílem okamžiku. Koho by napadlo, že prvního června budu topit v autě bufíkem naplno, abych vše do rána usušil. Večer v osm hodin začíná pasta party. Pokud s sebou máte doprovod, dostanete se startovným poukázku i pro vaši přítelkyni, aby nemusela být hladem. K těstovinám si dávám jedno maličké 0.25 – účinky jak doma po deseti. Vyhlášení výsledků dne, podle kterých se pojede v neděli. První je dle očekávání Jerome, druhý Nicolas Lau ztrácí na Jeroma patnáct sekund. Třetí je Francois Bailly-Mattre. Já 119, žádná sláva, ale o moc líp to prostě dnes nešlo.

Jeromé Clementz – na svém Cannondale veze XX1 a především novou vidlici RockShox Pike

Ráno nasazuju spd, uvidíme. Zase je mlha a zima, no ale aspoň neprší. Další pozitivum dne je, že SS5 (první nedělní erzeta) má vývoz lanovkou. Moje štěstí nebere konce, a tak když nasedám na lanovku a začíná zase pršet, mám pořád ještě suchou sedačku. Holt jsem nedělňátko a štěstí se mi lepí na paty. Na startu se zahřívám ježděním dokola. Když se mi začne pořádně motat hlava, podívám se na startéra a říkám mu, že neumím francouzsky a kdy jako startuju. Odpovídá tím, že mě posune přímo k časomíře, píp píp allee alleee…super ani nebyl starťáček. Bikeparková trať by mohla být mou silnější stránkou. Mikrodvojáček hned po startu je unreal, já snad couvám. Pak se to konečně rozjede. Už jsme zase v potoce, takže to letí. Na spd se jede o poznání líp. Lávky pokrývá kombinace bahna, vody a pletiva. Hlavně si nesáhnout na brzdu, z tohohle bahna bych nevyplaval. Výjezd po sjezdovce a pak pár zatáček na ní a spurt do cíle. Jo, dnes to baví víc než včera, ale taky to víc bolí.

Atakuji občerstvovací stanici a vyrážím na start SS6. Bohužel stejný výjezd jako včerejší první. Jenom poslední stoupání je na druhé straně sedla než včera. Neoceňuji krásu okolní přírody, protože ji v mlze nevidím. Přestává pršet a při čekání na start SS6 se i trochu otepluje. Celý víkend je pět až osm stupňů. Na SS6 taky konečně někoho předjíždím. V cíli mi pak říká, že jsem ho předjel i v pětce. Nevím o tom, asi měl dobrou bahenní kamufláž.

SS7 má opět výjezd lanovkou a k tomu vychází sluníčko! Ještě umyju kolo, aby to líp jelo. Od stanice lanovky se pěkných patnáct minut stoupá a traverzuje. To aby to nebyla nuda. Start SS7 je v lese, závodníci čekají na start na mýtině a všichni se nastavují paprskům. SS7 je krásná a dlouhá. Má všechno, co má správná erzeta mít, a i bahna je tu nějak míň. Pár paprsků od sluníčka a najednou je všechno lepší. Singlíček po kamení a několik odkloněných zatáček čerstvě vytnutých pro závod. Těžší technika jako někde na slovenském déhá poháru. A už sjíždím dokonce dva přede mnou. Pak to přijde, dlouhá rovinka podél jezera – musí být do kopce, protože kolo vůbec nejede. Najednou můj náskok je pryč a v lese mě dojíždí závodník, který startuje za mnou. Rád bych ho pustil, ale nemám na špičatých kamenech moc kam uhnout. Stresík a přijde chyba. Ztrácím rychlost a volím cyklokros a v tom slyším „tssssss“. Ach jo defekt! Nevadí, jedu dál a zjišťuju, že defekt to nebyl můj. To jen ten za mnou mě chtěl tak moc předjet tam, kde to fakt nešlo. Cíl, potřásání rukou se soupeři. Defektář předstírá, že se na mě nezlobí.

Jsem fyzicky úplně na dně, cesta po rovině po ose zpět k lanovce v La Bresse je nekonečná. Občerstvovačka nepomáhá. Start SS8 je shodný s SS5 a jen protože svítí sluníčko, už to tolik nepojede. Ani teď se mikrodabl nedá, bahno houstne, hurá potok, takže už to zase jede. I závodník přede mnou je už unavený, dost rychle ho dojíždím, ale pak už mi chybí síly na předjetí. V hlubokém bahně znova cyklokros a jsem zase u něj, V poslední technice jsou přede mnou už dva. Jedeme vláček a mě je jasné, že já už dnes nikoho nepředjedu. Výšlap po sjezdovce a kde se vzal tu se vzal, šmiká mě vnitřkem můj Defektář z SS7. Předjel mě krásně, závidím mu to, protože takhle spurtem do cíle mám přece předjíždět já…jsem 122. šťastné v cili!

Čekám na výsledky a protože součástí vyhlášení je i tombola startovních čísel o rám Commencal Meta, čekají na ně všichni. Co kdyby? Vítězí Jerome, druhý je Nicolas Lau, třetí Francois Bailly-Mattre. Není náhodou, že La Bresse je jen přes kopec k bikeparku Lac Blanc a jména vesnic na cedulích poznávám podle dějišť jednotlivých zastávek Elsass Endura. Jak Jerome tak Remy i Nicolas Lau jsou z Vogéz. Je to prostě francouzská líheň endurářů. Ježdění je tu super a skoro každý víkend se jede enduro závod, kde se sejde hromada závodníků. Francie má prostě náskok cca patnácti let v této disciplíně. Pochopil to i Ben Cruz. Bydlí u Jeroma a objíždí s ním jeden závod za druhým. Párkrát do roka si odskočí do Států, aby odjel bodované závody. Najde se někdo s takovou ambicí i u nás? Budu se potkávat na závodech francouzského endura s nějakou partičkou Čechů?

Text: Oskar Jančík
Foto: Oskar Jančík, Art Reflex Photo