Report: Enduro de Giromagny - blind racing po francouzsku

Autor: Bolek Krutor, kategorie: Report, vydáno: 23.9.2015

O závodech ve Francouzském Giromagny jsem měl určitou představu díky reportům z předešlých ročníků od Oskara. A tak když už z jara letošního roku přišla možnost se tohoto závodu „na oči“ zúčastnit, natěšenost byla veliká.

Z Brna je to na místo konání slušná porce kilometrů, ale s nezničitelným šéfredaktorem redakce DK za volantem cesta ubíhá rychle. A když píšu nezničitelným, myslím to opravdu tak.

Keli bez střídání a se stejnou lehkostí, jako spolucestující ZR trestá osm lahvových, trestá osm hodin za volantem.

Na místo dorážíme v podvečer (po dni stráveném v bikeparku Lac Blanc pozn. Keli) a záhy se projevuje, nutno podotknout, že jediný organizační prohřešek. Kasárna s předešlých ročníků se nekonají, středobod akce leží před místním kulturně společenským centrem a přilehlém parkovišti. Vše uprostřed městečka. V předvečer závodu zázemí, zejména sociální, nula.
Nejvíce mi tento fakt vadí asi tak o půl desáté večer, když po tříkilometrovém výletu, dřepím uprostřed temného lesa s kalhotami u kotníků.
Na Slovensko, ale pomalu i k nám se vrací chráněný rys, vlk a dokonce i medvěd. Ale tohle je Francie, tady mají opravdické hory a opravdovou divočinu. Nemám z toho dobrý pocit…

Ráno nás nebudí první paprsky slunce, ale čilý ruch na okolním parkovišti. Frantíci snad v předtuše horkého dne startují cirkus velice časně, a tak se již v sedm hodin ráno tvoří menší skupinky před registrací. Jdeme se také registrovat a s potěšením zjišťujeme, že startovní čísla jsou použitelná i jako praktický blatníček. Nemenší radost máme ze zpřístupnění místního WC.

Není na co čekat, první skupinky se na horu na kopec trousí už kolem osmé ranní. A tak se i naše čtyřčlenná skupinka, doplněná o Petra, krajánka, co dělá v Německu snad v největší chemičce na světě, vydává na kopec.

První transfer vede přes značnou část městečka. Místní vycházejí, před svá obydlí. Mávají, povzbuzují, usmívají se… Tohle od nás neznáme. Cyklistika obecně, enduro nevyjímaje, zkrátka ve Francii táhne.

Přijde mi, že nahoru se škrábeme poměrně dost dlouho a ve mně zraje předtucha, že jestli pořadatel využil potenciál kopce naplno, tedy cíle budou až dole u paty městečka, budou jednotlivé RZ dosahovat závratných délek a bude to dost bolet.

Nemilé zjištění, po té co dorazíme na start je, že se startuje chronologicky po číslech, tedy máme ještě spoustu času. Další rovněž, že se startuje po 15 sekundách, zřejmě kvůli vysokému počtu startujících, kterých je kolem 260ti.

Vše jde chronologicky až do čísel cca 190. Pak z nějakého důvodu někdo mávl rukou, že už je to buřt a jede se, jak kdo přijde. Nelogicky se rozhodujeme dodržet přiřazené pořadí, které dvakrát neodpovídá naší různorodé výkonnosti, a tak je jasné, že se budeme dojíždět.

Asi v půli první RZ dotahuji závodníka, kterého už musel šmiknout i Keli startující přede mnou. Poměrně způsobně uhýbá, je vidět že toho má plné brýle, což je takto po startu s podivem, ale jeho válka.

Ne dlouho na to, za sebou slyším na onoho borce řvát ZR a já začínám stresovat, kde raketu pustím před sebe. V tu chvíli jde pro mne veškerá soutěživost stranou. A stejně jako je pro Jaromíra Hanzlíka, ve známé scéně nejdůležitější nerozlít dršťkovou pro kamarády, je pro mne nejdůležitější, nezavazet kamarádovi v cestě za vavříny. Uhýbám na přehledném místě a než stačí ZR doříct „dík“, válí se přes cestu jak široký, tak dlouhý. Hlavně nezavazet kamarádovi, opakuji si stále do kola, a tak způsobně čekám, než se ZR posbírá, srovná sedlo a rozjede se směrem ven z tratě, do mlíka. Měl ještě z pádu pootočenou páku přední brzdy, což ZR zjistil až ve chvíli, kdy ji marně hledal prstíky na svém dosavadním místě…

Hlavně nezavazet kamarádovi, běží mi stále hlavou, ale ZR křičí : „vole jeď“ a tak teda jedu.

Ve výsledcích je pro mne tahle RZ s přispěním ZR tragická. Hluboko v poli poražených.

Přesto bavila, bylo tam vše, co má být. Pořád se něco dělo, pořád se někam zatáčelo, pořád se pumpovalo…

Mělo to až takový efekt, že jsem nevěřil výsledným časům. Pocitově dlouhé pestré RZ atakující hranici 10ti minut, měli ve skutečnosti maximálně minut 6. Pro mě první nakonec necelé 4.

Na start druhé RZ už stoupáme v neskutečném vedru a shodujeme se na tom, že rozumnější bude jet podle výkonnosti. Tedy od nejlepšího po nejhoršího. Já s Petrem mám jasno, kam se v našem mini pelotonu zařadit, ale na předních pozicích to trochu vře. Kdo je vlastně lepší? Nebo dokonce nejlepší?

Druhá RZ je nejdelší ze všech a méně šlapavá než první. Opět velice pestrá, potenciál lesa využívá jak jen to jde. A že tento les nabízí opravdu mnoho. Těžko si u nás představit podobný, bez přídomku „CHKO“, či cedule „přírodní památka“.

Čas necelých 6 minut a opět pocitově, mnohem více.

Trojka se nám prý bude moc líbit, protože je nejsjezdovější. Je ubezpečen ZR po rozhovoru s jedním z organizátorů, který je za mixážním pultem na občerstvovačce při výtlači ke trojce. Wafle měly v loňském roce evidentně úspěch a ani dnes v menu nechybí.

Trojka je opravdu sjezd, se vším, co k tomu patří. Neradno se po dojezdu kotoučů, či zařízení s nimi souvisejícími dotýkati.

Pasáže, které by i na ČPDH ne jednoho překvapily. Jsem rád, že se jede na oči. Jedna skalka je opravdu dost, a vědět jak to tam vypadá dopředu, by znamenalo strachem svázané ruce. Když ale místo strachu řídí kolo pud sebezáchovy, je to mnohem, mnohem lepší.

Čas kolem 4 minut tentokrát i pocitově odpovídá.

Na čtverku se jede nejdříve stejně jako na trojku. Opět tedy občerstvovačka, ale za ní už nikoliv do leva ale na opačnou stranu svahu.

Čtverka se ukazuje jako druhá nejdelší RZ a je snad ještě zábavnější, než předešlé. Ani stádo závodníků před námi ještě neodhalilo hrabanku na tvrdý podklad, a ta stříká v každé točce. Sem tam sice zadní kolo trošku ujede, ale hned se zase způsobně hryzne, a jede se dál. Takhle to mám rád.

Petr dojíždí trochu pobitý, už po několikáté se dnes válel. Prý má místy problém se vejít mezi stromy. Nuž co naplat, tenhle kluk trošku vyrostl a místa se tak někdy nedostává. Nemůže za tím být ta chemička?

Pětka se jede na docela jiném kopci. Tady to znám! Úplně jako tratě co máme ve Vranově kousek za Brnem. Bukový les, volné kameny. Trail co každou chvíli mizí za horizont, aby tě za ním překvapil odkloněnou zatáčkou.

A najednou je tu cíl, škoda. Je to tu pořád z kopce, dalo by se určitě pokračovat ještě několik km. Ale proč? To nejhezčí jsme si už zřejmě projeli. A tady se žádné „umělé“ natahování tratí nekoná. Tady když narazíš na lesní cestu, je dobrá leda k přejetí co nejvíce na kolmo a následnému dropnutí z ní někam do lesa. Je to o radosti z jízdy směrem dolů, na perfektně vyznačené trati v celé délce.

Třešničkou na dortu je pak oběd v ceně startovného, hlídané stání pro kola a příjemná atmosféra dobře tří set spokojených lidí. Organizátorů i závodníků.

Celkem odhadem 12–15km závodních RZ, kde není hluché místo. Možná nepoměr těch 15km ke 2000km najetých, ale i tak to stálo za to.

A abychom dostáli zpravodajským povinnostem, je třeba i uvést výsledky. Vidíte správně, na prvním fleku je Jeromé Clementz, nejlepší enduro závodník bydlí cca 40km od Giromagny a tak si závody nemohl nechat ujít. Na druhém místě dojel domácí junior Benjamin Hosatte a třetí Jereme Arnould. Naše česká výprava si pak vedla následovně: ZR 34., Keli 37., Bolek 70. a Petr 152.

Kompletní výsledky najdete zde.