Report: Předposlední závod letošní Cannondale Enduro Tour se jel v Saint Marie Aux

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 22.9.2016

Do Saint Marie jsem se těšil. Před 4 lety jsem tu jel Jeromovy závody úplně poprvé a zamiloval se do místní krajiny.

Kempujeme v tisíci metrech v sedle Col de Bagenelles. Na dohled přes údolí je Bikepark Lac Blanc, na východ asi šedesát km je Strassbourg, na dosah ruky jsou hvězdy na obloze.
Ráno trochu fronty k registraci a už je tu stánek Cannondale, kde vám sjezdová legenda Guillaume Koch udělá kafe.

Jak řekl Jerome v briefingu, dneska to bude dlouhý den, 6 RZ a 36 km. Na start se jede do kopce asi 4 km. Výhledy po krajině přímo hltám. Po zavodní extázi v Giromagny jsme plní očekávání. Start na louce. Docela se pumpuje a šlape. Pak se točí do lesa, ale i tak se pořád musí šlapat. Ještě před prvním switchbackem dojíždím jezdce přede mnou. Nevím, co v té zatáčce dělá, ale výsledek je ten, že abych ho nesestřelil a sebe neposlal dolů do hlubin, nakonec switchback proběhnu jako cyklokrosař. No to nám to pěkně začíná. První stage má 3 km a nějak jsem nenašel potěšení. Závodník přede mnou se rozhodl, že mě nepustí, a tak přesto, že dělá chyby a klouže mu zadní kolo zprava doleva, já ho ne a ne předjet. Možná mě zachránil, v cíli jsem vlastně rád, že jsem nespadl.

Výjezd na druhou RZ je jenom 3 km. A ani moc nebolí. Odstartovali jsme mezi prvníma, a tak ještě čekáme na kámoše, co se přiloudají o pár minut později. Podle mapy nás čeká rovná palba, nějaký switchbacky a zase palba. Po startu to vypadá slibně, hřebínek a terén, co mám rád. Trochu pumpování, trochu šlapání.

A první past je tady. Označeno zelenou nebo červenou šipkou. Ty ovšem vidím dost pozdě. I pískači asi zaspali a jsou překvapení, že jedu elitní sekci po skále. Tam se má ale zatáčet, což mi nikdo neukázal mávnutím ruky ani v briefu nezmínil. Skok ze skalky do zelené objezdové stopy, ale mimo stopu. Takže při pokusu zatočit mi upadlo kolo do díry vedle tratě. Krátká lekce dlaždičské češtiny pro pískače. No a pak už to pokračuje ve stejným duchu, sem tam chyba ve switchbacku. Najednou jsem tak mimo trať, že musím vystoupit. Takže znova se rozjet a dostat do tempa. Vypadá to jako odpal, potáhnout a rychle potlumit, protože to, do čeho přistávám, mě neudrží. Skoropád, kopyta dole, zas to roztočit. No už je tu cíl. Frustrace veliká. Sice jsem nespadl, ale čas bude asi jako kdybych se válel aspoň dvakrát. Teď nás čeká jenom krátký sešup po lesní cestě ke třetí kraťoučké RZ.

Docela z kopce, ale zase ne moc, sbírka switchbacků, kde by se dalo trénovat endo, kdybych chtěl jet pomalu. Sem tam vyjde switchback dobře, hodně to klouže. Tuček jede přede mnou, ale moc ho nevidím. Až v cíli mě zachrání jeho skluz, takže zpomalím a jedu bezpečnou stopu.

No, máme za sebou půlku závodu a pocity jsou smíšené. Čeká nás dlouhých 7 km meditování cestou na čtvrtou RZ. Nějak jsme poztráceli naši partičku, a tak si jedem jenom ve dvou to svoje.

Přes občerstvovačku se vyplazíme na start 4 RZ. Aspoň z cesty vypadala, že je z kopce, a taky výškový profil sliboval nějaké to povyražení. Na startu se moc nezdržujeme. Je to z kopce a odsýpá to. Sem tam odraz, který zkušeně tlumím, protože vím, že za ním bude past. Elitní sekce s červenou šipkou mi dává co proto. Kameny naskládané ve formě bazénku a s dopadem kdesi v dáli. Jestli to teda není další překážka, kdo ví. Noha ven. Křičím do helmy jako hvězda youtube opravář LKT. „Ani očko nenasadíš.“ V cíli jsem rád, že je to za mnou.

Stejný kopec jenom o něco výš a dál a jsme na startu 5 RZ. Aha, tady to poznávám. Tady jsem závodil v roce 2012. Palba rovně, switchbacky, palba rovně. Do půlky RZ někdo nakomponoval transfer, a tak dupu, co mužů, po lesní cestě mírně do kopce. Pak trochu zábavy, některý zatáčky fakt vychází, ale pár chyb je tu taky. Únava se hlásí.

Výjezd na šestou RZ bolí. Jsme na kole už pět hodin a to je znát. Cestou nahoru myslím jen na jídlo, co nás čeká v cíli. Na startu jde Tuček přede mě, abychom to měli zábavnější. Jedu za ním a baví mě to moc. Skoro na konci veme venek, protože ví, že já tam vletím vnitřkem, to byl asi highlight dne a celého závodu. Zadupat po rovině, třísknout s kolem do potoka a je tu cíl.

Po extázi v Giromagny byla laťka hodně vysoko. Místní klub očividně trasoval hezkou vyjížďku a nikoli závod. Počet offcamberu 0, funfactor v záporných hodnotách. Pozitivní bilance jsou najeté kilometry a čas v sedle. Šlapat se muselo pořád a v technice se nedalo moc letět. Těším se do St. Die příští týden, tam by to mělo být zase to naše.

Výsledky zde