Report a video: Lucka Velechovská jako jediná holka na startu popíše KV Downtown

Autor: Lucie Velechovská, kategorie: Report, vydáno: 15.9.2016

Poslední kolo série městských závodů Czech Downtown Tour je za námi. A že bylo o co stát!

Dlouho očekávaný poslední závod této série se blíží. Ze všech stran na nás vyskakují pozvánky a lákadla ať určitě dorazíme do Varů, že závod bude nářez a after party pekelná. Takže vůbec není o čem přemýšlet a jedeme. Tohle si přece člověk nemůže nechat ujít. A tak nejenže vyrážím já, ale zvu všechny, koho se dá, ať se jedou alespoň podívat a zafandit.

Když dorazíme na místo je ve městě asi 300 stupňů a peču se ve vlastní šťávě. Jo tak tohle bude ještě zábava. Na prezentaci už potkávám známé tváře a začínám se o to víc těšit na závod. Vybírám číslo, co mi přinese štěstí. Chci 13, ale tu jsem nenašla a beru 11. To je taky pěkný, no ne? A stejně 13 prý nosí smůlu. Ještě obhlížím cílové skoky, zhodnotím, že to není nic děsného a že to bude závod na pohodu. Vždyť tu jsem taky jediná slečna, tak co bych se nervovala. Těch už bylo za posledních pár týdnů dost v podobě Mistráku, Evropy atd. A sem si to jedu „jen“ užít.

Tlačím kolo na riders meeting. který je ve 12:00, klasicky nestíhám. Kluci z Pirata.cz si asi řekli, že nám na začátek udělají rozcvičku a meeting bude nahoře na trati u startu. Ještě po cestě prohlížím skoky a trať, jestli se toho moc nezměnilo. Nahoře už stojí hlouček bikerů, kteří čekají na to, co se dozví. Teče ze mě jako z krávy před porážkou, ale snažím se zachovat si důstojnou tvář a tak se svaluju do stínu, abych trochu vychladla. Souky dává poslední infa k trati. Pár kluků se ozývá a vytýká něco ke skokům, ale ten se jen zasměje a říká, že když to dává buchta tak oni to dají taky. A ať se koukají snažit, nebo od ní ještě dostanou na prdel.

Je po meetingu. Nikomu se v tom vedru na trať moc nechce, a tak vyráží prvních pár mlaďasů, kteří mají ještě nadbytek energie. Já se ještě chvilku odpařuju, a pak si to teda taky jedu projet. Trať se nijak moc nezměnila, jen pár menších skoků na louce a posunul se posílák před strání což je super, protože vloni to ty největší střelci lítali až dolů na placku. Docela v klídku vše skáču, jen mě překvapuje mega kopák na louce ze kterého padám na placku a zase si prošlápnu kotník, který už pár týdnů zlobí. Zaskřípu zubama … Na závod se nakonec dal zas do latě, ale to už jsem si užít nemohla. Sjíždím schody a objíždím dvoják pod nima, nájezdová rampa je oproti loňsku asi o metr výš (to se potom taky upravilo) a mě se to prostě nelíbí, tak si říkám, že to dám až v dalším kole tréninku  a kouknu se nejdřív na rychlost. Ještě pár utažených zatáček po asfaltu a nová překážka. Vypadá to, jak když na trati měli mejdan opilí dřevorubci a halabala tam poházeli klády. Při bližším pohledu je ale vidět, že po stranách je jakýsi držák, který má zabránit rozkutálení klád dolů z kopce a rozehnání všudypřítomných Japončíků, kteří si vše pečlivě natáčí na svoje tablety. Tahle překážka na DHčku skoro nezpomalila, kluci na pevňácích měli větší zábavu. Už zbývají poslední tři dvojáky do cíle. Z loňska vím, že když jsem jela na malém kole, musela jsem si párkrát šlápnout. Tak si dám po roce opáčko. Přišlápnu si a letím, letím. přelítávám nápis MC Donald, letím dál?sakra a to jsem si ani nedala Redbulla. Stále letím, podívám se pod sebe a vím, že je to špatné. Cpu kolo co nejvíc na zem, ale pozdě. Dolítávám cca 2 m za dopad. První náraz je na levý loket, vzápětí hlava a křupe helma. A abych byla hezky souměrná, dávám si i na druhý loket, rameno, kyčel? Když se zvednu, tak z levého loktu se ozývají zvuky, jak z dětské řehtačky a já vím, že závodit nebudu. Následují 2 hodiny v karlovarské nemocnici, na které asi dlouho nezapomenu. Od sestřiček, které se dívaly na svůj oblíbený seriál a nenechaly se rušit pacienty ani lékařem, sestru, která mi na RTG pro jistotu vyhozený loket vyhodila podruhé, abych si to u nich užila pořádně. Až po doktora, který byl víc v šoku z toho, že musí nahodit loket, než já, která ho měla vyhozený. Ale nebyla jsem ani první ani poslední kdo se na trati vyndal. Vzápětí dovezli mlaďase, co se na skoku pod schodama vypnul. Následovaly nějaké ty kotníky, klíční kosti, utrhaný vazy, odřeniny všeho druhu?

Takže nemůžu popsat celou trať protože jsem ji ani nedojela. Než mě vykopli z nemocnice, odjezdily se tréninky a jelo se první kolo závodu, které jsem bohužel neviděla. Postupovalo prvních 40 a tak se od začátku jelo v plnejch. Po prvních jízdách následovala exhibice, kde skákali kluci na DHčkách, pevňákách, BMX kolech… zkrátka na všem co má kola. Předváděli neuvěřitelné kousky, občas i pády na tvrdý podklad.

A pak se jelo další kolo, kde už postupovalo jen prvních 20 a vše se tak ještě mnohem víc vyhrotilo. Každý jel, co to šlo, a že bylo na co koukat. Ale ani tohle kolo se neobešlo bez úrazů. A jako poslední na trať vyrazil Kuba Říha, který už měl vítězství v seriálu v kapse. Všechna kola měl skoro shodné časy a na jeho jízdu zkrátka nikdo neměl. Ve finále svoje první místo obhájil a zase ukázal klukům záda. Celkově tak bezkonkurenčně vyhrál Downtown Tour pro tento rok. Druhý skončil Mára Petelík a třetí Pavel Techlovský. V celkovém pořadí byl Mára Petelík také druhý, jen na třetím celkovém byl Martin Mitvarský.

Mezi semifinále a finále se ještě jela soutěž o nejlepší Whip, který jsme ve třech hodnotili jako „krypl porota“ ve složení rozdrcená pata, prošlápnutý kotník a zlomený loket. Souky nás nastražil vedle dopadu skoku, takže to chvilkama vypadalo, že na chíru pojedeme všichni znovu. Ale nakonec to, až na vyjímky, všichni přežili ve zdraví. Bezkonkurenčně vyhrál Pavel Techlovský, který ukázal, kdo byl ve Varech králem Whipu.

Výsledky KV Downtownu a celkové pořadí seriálu.

Večer už pak následovala vydařená after party, první nahoře na Sokoláku a pokračovala ve Slash Baru, kde už se promítaly jak videjka z Downtownů, tak i zahraniční věci. Tou dobou už to tam ale tak žilo, že mrzáky nic nebolelo, nemohoucí tančili. A ti, kterým do té doby nic nebylo, sotva chodili. Zkrátka to byl mejdan, jak měl být. Odcházela jsem v rámci pudu sebezáchovy kolem páté ráno, takže netuším, co se dělo dál. Ale to, co jsem zažila, stálo za to a moc děkuju klukům za tuhle vydařenou tour, která je lepší a lepší. Za Vary dvojitá poklona, protože zde kluky tlačí nejen závodníci, ale i šibeniční termín na postavení trati.