Report: Enduro v Bussangu - do Francie, na závody, za zážitky

Autor: Keli, kategorie: Report, vydáno: 12.10.2018

„Keli, nechceš jet v říjnu závodit do Francie.“
„Jasně, chtěl bych, ale těch 1000 kilometrů autem nedávám. Na to nemám morál.“
„Leť letadlem.“
„Jasně, doma mám tiskárnu na peníze.“
„EasyJet má letenku do Basileje za 1500! Tam tě naberu.“

Pátek 5. října a já „sedám“ do rychlíku Brno-Praha, kultůra cestování v Českých drahách dosahuje levelu Bangladéš, dvě a půl hodiny v polosedu polostoji, přesun na Ruzyň na letadlo a za hodinku a půl vysedám v Bázlu na letišti, kde na mne čeká Oskar s autem. Yeah, tohle by šlo.

Abych předchozí rozhovoru uvedl na pravou míru, letenka byla samozřejmě jednosměrná a bez kola. Nepoužil jsem trik jako Kuba Vencl s hokejovou taškou do které kolo rozloží, ale letěl jsem bez kola. Jak se dá závodit bez kola? Jasně, že blbě. Ale kolo na mne čekalo u Oskara. Oskar pracuje v evropské centrála Cannondale a u sebe měl kolo, které mi následující rok bude dělat testovací mulu – nový Cannondale Jekyll 29 (první zkušenosti zde). Takže kolo dostane rovnou ostrý test, sobotu věnuji ladění a zvykání si na velké obruče a neděli pak závodění.
A závodění to nebude ledajaké. Poslední závod seriálu Cannondale Enduro Tour v nové lokalitě Bussang – Saint Maurice. Jsme ve Francii, takže na oči a pěkně z kopce, čekají na nás 4 RZ a 2350 metrů záporného převýšení v rychlostkách. Bude to asi z trochu kopce.

Sobotu trávíme v Munsteru, v místě, kde Nico Lau má svůj Memorial trail a i zde se jezdí enduro závody. My však dáváme spíš XC vyjížďku s GH (bývalým Oskarovým kolegou), který guiduje partu asi 15 lidí z Mavicu. Točíme se kolem vrcholu Hohneck, který je zajímavý tím, že zde hodně fouká, 80% dní v roce zde fouká vítr rychlostí větší než 70 km/h. Ani při naší návštěvě tomu nebylo jinak a vyfoukaní jsme byli fest. Mimochodem, tenhle kopec je na dohled horní stanice lanovky v La Bresse… Po pár hodinách se odpojujeme, Mavičáky necháváme osudu a jedeme po Nicově trailu.

„Skákali jste ten odpal přes zatáčku?“
„Ne.“
„Když uvisíš Nica, tak je tam odpal krásný přes klopku.“

Asi bychom Nica neuviseli…

Mám za sebou první den na devětadvcítkovým Jeklovi a rozhodně ho úplně v ruce nemám. Jel jsem již na spoustě 29" kol, ale když máš na kole závodit, chce to být s ním sžitý. Bude to zítra zajímavý.

Bussang – Saint Maurice je nová lokalita, kde se Cannondale enduro tour koná poprvé. Já jsem o tomto místě nikdy neslyšel, ale když jedeme na místo startu, kde budeme kempovat, zjišťuji, že je to Ballon d Alsace, místo, odkud startuje Enduro de Giromagny (report z letošního roku). Naprosto stejný kopec, jen se jede na druhou stranu.
V noci je krásně jasno, hvězdy svítí, nevypadá to, že by se předpověď na déšť měla vyplnit. Ráno se však proubouzíme do totální mlhy, je vidět na pár metrů, dál je již jen bílá tma. Snad se to rozfouká. Tušíte správně, nerozfoukalo.

O půl deváté start, jede se podle čísel v obráceném pořadí, ale ve Francii to nikdo moc neřeší, takže nikdo nemá problém s tím, že já s 255 jedu zároveň s Oskarem, který má 62. Stejně tak nikdo neřeší helmu v transferech, Jeromé Clementz při meetingu říká, že jen při dojezdu druhé RZ na občerstvovačku by bylo fajn mít helmu na hlavě. Představení tratí je příjemné, „všechny jsou zábavné, nikde se nešlape, jen si to užíváš,“ říká Jeromé, ale nějak zapomněl, že jsou hodně z kopce. První RZ je prý skoro deset minut dlouhá a má snad 500 metrů převýšení.

Čekáme na start jedničky, za náma mladí junioři, podle nízkých čísel je vidět, že pojedou hroznou kudlu. „Kluci pojďte před nás, ať nás nemusíte předjíždět.“ „Ne, díky.“ Za chvíli to Oskar klukům zopákne a to už teda jdou. Udělali dobře, jeden z nich vyhrál juniory!

Jednička startuje do úzkého trailu, mírně z kopce, docela rychle a všude mlha, nic moc viditelnost. Pojedu rozvážně, erzeta je dlouhá, tak ať to nepřepálím ze startu. Uteče snad dvacet vteřin a na vlhké trávě dostávám smyk a jdu na ústa, rozmotám řídítka, nasedám, třikrát šlápnu a … a ležím znova, zavřely se mi ródla, takže znova, rozmotat, nasednout a jedem… jedu snad patnáct metrů a ve vnitřku zatáčky čučí větev, která mne sundává potřetí. No prostě ideální začátek 10 minut dlouhé erzety. Nezbývá než se uklidnit a pokračovat. Na loukách je mlha hustá jako mlíko. Regulérní orienťák. Nájezd do lesa, viditelnost o deset levelů jinde a stejně tak i obtížnost, klopky střídají šikminy a ty zase mega prudké úseky. Jedeme po bývalé sjezdové trati. Nikde není místo, kde si odpočinout. A najednou mostek, louka a cíl. Neřekl bych, že to bylo deset minut. Ale fakt bylo.
Jedeme dál, transfer na dvojku je hodně dlouhý a prudký, vlastně stejný jsou i všechny ostatní. Musíme celkem nastoupat přes 1700 výškových metrů. Máme to s Oskarem jako slušný pochodový cvičení, ale probrali jsme všechna důležitá témata.

Druhá RZ je opět hodně z kopce a připomíná bikepark, klopky, skoky, ale k tomu hodně sypký podklad a protože jsme ve Francii, tak všechno se jede v šikminách. Zábavnost veliká, obtížnost na oči tak akorát, jet tuhle dráhu s tréninkem, tak se někde hrozně rozvěsím, protože se dá jet hrozná kudla.

Občerstvovačka. Občerstvení ve Francii je kapitola sama pro sebe, čerstvé palačinky, sýr, salám, ovoce – všechno na co si vzpomeneš. A občerstvení dostávají i kola, elektrokola, v Cannondale enduro tour můžou závodit i ebike, mají vlastní kategorii a tady měli možnost nabít si baterky. Trochu jiná cyklistika. Borci jeli hroznou kudlu, na takové dráze je elektrokolo jen nevýhoda, skoro nikde se totiž v erzetách nešlapalo a tahat se s třetinu těžším kolem musela být dřina.

S plným pupkem se vrháme na nejdelší transfer, prý 67 minut a cca 15 km do kopce. Vzdálenost odpovídá, ale za 67 minut by to dal tak možná Jarda Kulhavý. V půlce kopce míjíme trať, „hele tady jsme jeli v jedničce“, „hele, tady se to spojuje…“, vypadá to, že část třetí RZ bude stejné jako u té první. A byla. Start a dojezd do cíle stejný. Jinak se jede jinudy a jestli ty předchozí RZ byly z kopce, tak tahle je ultra mega z kopce. Místama si říkám, že tohle je už moc, jestli to neubrzdím, tak končím někde 50 metrů pod tratí. Byl jsem naivní, vždy to může být ještě víc z kopce. Což jsem zpravidla zjistil vzápětí. Ostatně koukni na video od Floriana Grohense, jen tak pro info, vítěze ebikové kategorie.
Dal jsem to bez pádu, což bylo docela zásadní, spousta lidí se v cíli svíjela a podle grimas v obličeji mají v Bussangu asi dost tvrdý podklad.

Juchů už jen poslední transfer, ten má být nejlehčí, jedem stejnou cestou jako na dvojku, ale jen do půlky kopce. Uteklo to jako voda a stojíme na startu. O poslední RZ Jeromé říkal, že je jednoduchá a rychlá, především si máme dávat pozor na ohradníky, že v nich je proud. Ok, budu si dávat pozor.
Start je na cestě, tři čtyři šlápnutí, zastavovací šikana a sakra, šikmo dolů v nejprudším svahu, co jsme dnes jeli. Uff, tohle bylo o fous. Trocha uklidnění na staré lesní cestě a výjezd k ohradníkům, jsme na planině po které vede úzká pěšina lemovaná ploty. Festovními ploty s kolíky vyrobenými ze čtvrtek obrovských kulánů, tohle když trefíš, tak se regulérně zabiješ. Jede se totiž strašně, ale strašně rychle, myslím, že jsem letos takhle rychle nejel, scary fast speed. Jsem zalehlej a letím, nade mnou se vznáší dron jak na EWS.
Zbývá výjezd k nějakýmu památníku, rovno dolů přes vřesoviště, není vidět po čem jedeš, tak se modlím abych nic netrefil, jen švůůů švůůů švůůů švůůů švůůů, uff je to za mnou.
Pořád se jede hrozná kudla, najíždím do sadu na cestu plnou šikan, pravá levá, střídání nulovky a full speedu, musíš být Dara Rollins, aby jsi našel rytmus. Nakonec už jen krátké hamtání po asfaltu, diváci kolem trati fandí už jen závěrečná šikmina do cíle. Tý jo, dole je bazének, když mě to vynese, jsem tam… nevyneslo.
Cíl a mám to za sebou. V mém podání celkem dvacetpět minut náročného závodění.

Tohle v ČR nezažiješ, tohle je to pravý enduro závodění a nikoliv převlečené XC. Jasně, to se jim to jezdí ve Francii, když mají mega hory. Nesmysl, tohle jsou Vogézy, kopce s výškou jako Beskydy, žádný nekonečný převýšení jako v Alpách. Stejný závody by šly udělat i v ČR. A to jako fakt!

Na tyto závody jezdí spousta francouzských profíků, které poznáš z předních příček Enduro World Series. Na EWS jezdí pracovně, tady pro zábavu, ale pořád hrozně rychle. Tady v Bussangu – Saint Maurice zalítl nejrychleji Nico Lau, následován Pierre Charles Georges a třetí byl Belgičan Bart De Vocht, v holkách nejlíp Morgane Jonnier. My dva s Oskarem zajeli standard, Oskar 16. v masterech, já 38. v seniorech.

Ve Francii, ale i ve Švýcarsku je zvykem po závodech dostat jídlo, klasický oběd, který pak společně závodníci zbaští. Super věc, u stolu pokecáš s ostatními, poznáš další lidi a hlavně, vyhlášení má důstojnou kulisu, protože jestli se zdržíš o deset nebo patnáct minut dýl už nikdo neřeší.

Tak a máme za sebou tu lepší část víkendu, teď se zbývá dopravit do ČR, to je do Brna 1000 km autem. Bydlet někde v Čechách, máš to o spoustu kiláků míň.