Rozhovor: Pepa Kašík, vrchní kápo Zevl týmu

Autor: Keli, kategorie: Rozhovor, vydáno: 5.12.2018

Na českém území letos vznikly dva menší bikeparky, Areál Kareš a Bikepark Hradiště. Oba provázely poměrně zajímavé okolnosti vzniku a nemohli o tom jsme nezjistit více. Jako první na řadu přichází Pepa Kašík, vrchní kápo Zevl teamu, jeden ze stavitelů na Kareši, kterého jsme se zeptali na spoustu věcí a nejen o bikeparku.

d:key: Pepo, jsi poměrně provařená osoba. Bajker, trenér, trailbuilder, táta, co z toho tě vystihuje nejvíce?
Pepa: Ahoj Keli, každý mě bere a vnímá nějak jinak, ale já osobně se vnímám asi nejvíc, jako táta. Rodina je u mě na prvním místě. Nebýt dcery, nedělal bych tréninky, nestavěl bikepark, nepořádal závody, byl bych jen „bajkerem“ a neměl bych tu správnou motivaci dělat něco víc, něco pro ostatní bajkery. Aspoň si to myslím.

d:key: Stejně tak jako ty, tak i váš Zevl tým je poměrně známý. Ale přesto, můžeš nám ho představit?
Pepa: Bývali jsme parta asi osmi kluků, co spolu jezdili po všemožných bajkových výletech. Asi to znáš, pravidelná dávka víkendovýho punku, abys přežil další týden stereotypu. Našel jsem taky jednu fotku „jádra ZEVLu“, kterou přikládám.
Aktuálně je ale ZEVL team trošku širší pojem. Máme DH a EN závoďáky, pravidelný tréninky, finančně i materiálně podporujeme mládež, pořádáme závody a soustředění, stavíme bikepark, no a když zbyde čas, tak samozřejmě výletujeme, bajkujeme a natáčíme. Pokud by někoho zajímalo víc, může si nás prověřit na www.zevlteam.cz.

d:key: Pokud si dobře pamatuji, tak jste začínali v Rapotíně u Šumperka odkud pocházíte. I tam jste měli plán na park. Co se stalo, že to v Rapecu nevyšlo a přesunuli jste se do Koutů?
Pepa: V Rapotíně jsme měli takovou nepsanou základnu hlavně díky Rapoparku. Byla to naše nejzábavnější a nejtěžší ilegálka pro jarní a podzimní zevlení. Brigády, grilovačky, neskutečná pohoda, kamarádi a kolo! Prostě srdcovka.

Chtěli jsme tohle místo posunout dál a udělat z něj legální tréninkovou základnu pro EN, DH a další. Bylo to blízko městu, docela dobrej kopec i materiál, ze kterýho se dalo stavět. Udělali jsme komplet projekt a věnovali tomu spoustu času a energie.

Nakonec nás ale převálcoval projekt golfového hřiště. Na kopci, chápeš? A asi hlavní důvod, proč to všechno umřelo, bylo to, že díky byrokracii a úřadům bychom legálně mohli náš projekt realizovat někdy za deset let. A já potřeboval už dneska, trénovat naše děti. Aspoň jsem nasbíral spoustu zkušeností, který se později zúročily.

d:key: Vznik bikeparku nebyl zcela tradiční, nebylo tak, že areál se rozhodl pro stavbu, tebe oslovili a bikepark stál. Jak jste se k tomu nachomýtli?
Pepa: Šel jsem tomu delší dobu naproti, a nakonec krásně zafungovala karma. 5 let jsem ve volným čase dělal ZEVL team tím, jak ho znáte. Videa, články, facebook, projekty, web a další věci. Když jsem k tomu ještě přidal bezplatné trénování dětí, výsledek se dostavil docela rychle. Loni na podzim mě navštívil táta Matyáše Kareše, našeho 12letýho střelce, kterýho tréninky v ZEVLu neskutečně chytly. Zeptal se mě, kde trénujeme a jestli by pro tréninky nebyl lepší jeho areál v Koutech se skoro 500m dlouhým vlekem. Tak ne asi!

Původně jsme se dohodli na jedné tréninkové soukromé trati. Když ale viděl, jak si dovedu celou věc ošéfovat, a jak za námi zůstává kvalitně odvedená prácička, nabídl mi práci provozního areálu. Ukecal jsem další dva kamarády z řad ZEVLu a letos v dubnu jsme poprvé hrábli do země, za výplatu.

d:key: Pěkný! Ale napadá mě jedna věc, samotný areál na Kareši není veliký. Kopec má maximálně pět set metrů. Navíc vedle stojí zaběhlý koutecký bikepark s kopcem o hodně větším, s lanovkou. Čím jste chtěli konkurovat?
Pepa: Nejsme jen bikepark, jsme rodinný areál, který nabízí mnohem víc atrakcí, které nás ve finále živí.

Nechtěli jsme nikomu konkurovat, ale vyplnit v republice chybějící místo. Chyběli nám tady klopénky ve stylu Nico Vinka, intenzivní tratě s nekonečnou flow, skoky, dropy, north shore. Chyběl nám bikepark, kam bys mohl vzít celou rodinu. Bikepark s tratěmi, kde musíš jezdit, ne se jen vozit.

Chtěli jsme k tomu přidat keepsmiling přístup, kvalitu a zážitek z návštěvy parku. V příštím roce chceme nabídnout kvalitní zázemí pro pořadatele kempů. Kde si myslím, že na menším kopci dovedeš na svěřence lépe dohlížet, více se jim věnovat, udělat kemp s kvalitnějším výstupem. Samozřejmě s možností veškerého zázemí, ubytka a občerstvení. Uvidíme.

d:key: Při otevíračce byla k dispozici jen jedna lajna. Nyní jsou čtyři a jedna se nová kope. Kam až se chcete dostat? Máte na kopci ještě vůbec místo pro další dráhy?
Pepa: Aktuálně máme hotových 5 tratí, které by měly na celý den bohatě zabavit vyježděného bajkera. Na další sezónu budeme mít připravenou jednu flow trať pro úplné začátečníky s několika odbočkami na menší dropy, lavice, houpačky, north shore a podobně. Prostě takový skill park z kopce dolů. Dále plánujeme jednu trať s menšími 3 – 4m dlouhými lavicemi a dalšími menšími překážkami. U bufetu by měl vzniknout pumptrack a menší skill park. Máme nachozené nějaké nové varianty pro DH, Hrabanku a North shourek, aby každá jízda dolů mohla být v něčem ozvláštněná.

V merku je taky větší projekt, chtěli bychom náš park propojit s velkými sousedy. Už máme nachozené GPS trasy, přes zimu chci začít jednat s majiteli Koutů a propojení bikeparků by byla pro všechny bajkery naprostá pecka!
No a když už nebude kam se rozvíjet, jistě bude vždy co zlepšovat, měnit a variovat na stávajících tratích nebo v samotném areálu.

d:key: U tebe a dvou tvých kompliců v bikeparku je poměrně zajímavé, to že jste opustili klasickou práci a šli na full time pracovat do bikeparku. To jste měli docela odvahu, ne?
Pepa: Kluci (Tomáš Hrubý a Aleš Lauterbach) to mají docela v pohodě, jsou bez závazků. U mě to nechtělo jen odvahu, ale i pořádný kopanec do zadku.

d:key: Co na to říkali doma? Vyměnit jistotu teplého místečka u počítače v nadnárodní firmě za nejistou práci někde na kopci.
Pepa: Ten kopanec do zadku byl od mé manželky. Ta už se dál nechtěla koukat na to, jak skoro deset let odcházím a přicházím z kanceláře celý nakřivo. Měl jsem její maximální podporu a důvěru, bez toho by to nešlo. Díky kočko!
Jsem prostě typ člověka, co potřebuje volnost a přírodu. Práce v kanceláři mě hrozně svazovala. Pořád jsem se viděl někde na kole, s lopatou, kamerou nebo notebookem v ruce.
A co na to říkali ostatní z rodiny? Tohle nikdo jiný nechtěl a nedovedl pochopit, takže nemohl ani radit, ani soudit. Jejich negací jsem se nenechal ovlivnit. Pravda je, že jsem si asi 100× řekl, jestli mi nebylo líp v teplém místečku u počítače. Ale žijeme jen jednou, a když už jsem si tak dlouho šel za svým cílem, chytl jsem se první šance za pačesy a jdu za ním dál.

d:key: V parku jste téměř neustále, když nestavíte nebo neshapujete, tak se staráte o bufet, vlek. Nemáte mezi sebou ponorkovou nemoc?
Pepa: A když domakáme, jdeme spolu cvičit, bajkovat, nebo sednout na pivko. To koukáš! První rok byl opravdu těžkej, ale troufám si říct, že jsme se za tu dobu všichni spoustu věcí naučili a jsme si vědomí toho, že práce v takovým kolektivu a s takovou náplní tě musí bavit. Nemůžeš si to kazit nějakým handrkováním a špatnou náladou. Ponorky byly, právě ty nás naučily, jak na ně vyzrát. Jsme pořád kámoši, takže v pohodě.

d:key: Jak vlastně probíhá váš pracovní týden a den. Jedete nonstop přes týden nebo jen víkendy?
Pepa: Nonstop jsme jeli první tři měsíce, abysme na sezónu měli bajkerům co nabídnout. Pět dní stavět, dva dny provozovat. Na konci druhýho měsíce jsme měli lepší ponorku, než kapitán Nemo.
Pak dva měsíce prázdnin a nepřetržitýho provozu včetně spousty turistů na horské minikáry a další atrakce.

Aktuálně jsme si to nastavili na pondělí, úterý volno. Středa, čtvrtek, pátek dřeme, ale jako fakt dřeme jak fanatici od 7 – 15, abysme na víkend nabídli nové tratě, překážky, vyhrabaný a vyšejpovaný park. Sobota a neděle je jeden z nás u vleku a další dva se starají o bajkery a turisty. Na víkend se tak na chvíli staneš kuchařem nebo číšníkem, mistrem horských minikár nebo bungee trampolín a podobně.
Já osobně mám ještě úlohu provozního, takže ve volným čase pak řeším nákupy, propagaci, web, facebook, organizaci akcí a areálu.

d:key: Kopete ručně nebo používáte bagr či jinou mechanizaci? Jak se stavělo v letošním suchém létu? Šlo to?
Pepa: Bagr jsme používali na louce při stavbě ZEVL LINE a DOUBLE TROUBLE. Kopec byl z jara nacucaný vodou, když jsme na konci května finišovali se stavbou těchto dvou tratí, bylo to o chlup. Poslední klopny na DOUBLE už byly z prachu. V lese je vše čistě ruční práce. Ze začátku sezóny byly tratě jen natrasované a vyhrabané. Na podzim jsme je za příznivějšího počasí osázeli klopénkami, opěrkami, skoky, dropy, rockgardeny?.

A jak se stavělo? Celou sezónu jsme se i přes nepřízeň počasí snažili udržet nastavenou kvalitu. U tak čerstvých tratí to byla dřina. Udělali jsme si zavlažování, jednou jsme si dokonce pustili zasněžování. Jsme kluci šikovní, poradili jsme si.

d:key: Nyní máte po první sezóně. Jaká byla? Vydělali jste si aspoň na chleba?
Pepa: Myslím si, že na první rok byla sezóna velice dobrá. Dalo by se říct, že od června do listopadu, jsme si na chleba vydělali, to jsme nečekali.
Zároveň jsme se setkávali s kladným hodnocením našich návštěvníků. Ti, co k nám mířili, o nás slyšeli chválu od někoho jiného, takže si myslím, že jsme na dobré cestě. V příští sezóně navíc rozšíříme sortiment tratí i pro malé děti, začátečníky a enduro jezdce, takže věříme, že návštěvnost bude ještě vyšší.

d:key: Kolik lidí vlastně letos do parku přijelo? Počítáte to?
Pepa: Jsem ajťák, jasně, že to počítám! Včetně kamarádů ze ZEVL teamu se u nás zastavilo něco málo přes tisíc bajkerů.

d:key: Já byl z parku dost nadšený, neočekával jsem absolutně nic, ale překvapil mne velmi. A jaké jsou názory ostatních jezdců? Jste otevřeni kritice, pokud nějaká přijde?
Pepa: Kritika byla hlavně na to, že lidem chybí tratě s menší obtížností na rozježdění. Je to pro nás nyní priorita, řešíme a stavíme, od dubna budou. Dále také ladíme věci, o kterých jsme sami přesvědčeni, že bychom je měli zlepšit.

Všechny naše tratě si za sezónu prošly velkým vývojem, žádná není stejná, jako byla na otvíračce v červnu. Prostě pořád je co zlepšovat a vychytávat. Učíme se stavět, vychytávat techniky stavění, vychytávat průběh a překážky tratí.

d:key: Kromě stavění a provozování parku se věnuješ i omladině. Děláš trenéra malým dětem. Jaké to je, pracovat s prckama?
Pepa: Mám čest vést tuhle punkovou ZEVL mládež a upřímně říkám, že je to sranda a radost. Hlavně pokud vidíš jejich motivaci a chtíč něco dokázat. Vedu je druhým rokem a z prcků se stávají puberťáci. Je vtipný sledovat, jak najednou začínají víc rozumět a vážit si informací, který jim předávám. Začínají se víc chovat, jako tým, víc si navzájem pomáhat a hecovat se. Víc se zajímat o sebe sama a makat na sobě.

d:key: Vidíš na nich posun? To musí být šílená satisfakce a motivace pro další práci.
Pepa: Posun je tam obrovskej, kort od doby, co máme k dispozici Bikepark Kareš. Někteří se posouvají neuvěřitelně, záleží na každým, jak moc je bajku a sportu oddanej. Největší motivace pro mě je to, že přijdou na trénink, brigádu, závody. Zkrátka to, že sami chtějí. Úplná pecka je, že se sami scházejí a jezdí na kole, cvičí workout a blbnou, jako děcka.

d:key: Letos jsi byl nominován do soutěže Díky trenére, která si dává za cíl ocenit trenéry pracující s mládeží. Podařilo se ti postoupit do finálové osmičky. To je mega úspěch, ne? Kolik trenérů vlastně bylo na startovní čáře?
Pepa: Do soutěže mě nominovala manželka. Sepsala můj příběh „trenéra“ a přihlásila mě mezi víc jak 800 trenérů z různých sportovních odvětví. Nic jsem si od toho nesliboval, no a nakonec jsme se s týmem dostali mezi TOP 4, což je úplné finále. Tam už o vítězi rozhodovala víceméně náhoda, skončil jsem 4., ale s týmem jsme vyhráli, co jsme mohli. Pro mě i pro puboše to byla parádní zkušenost a další motivace. Navíc jsem vyhrál nějaké prašule, za které si chci pořídit ofiko trenérské vzdělání a být tak i pro mlaďochy lepším vedoucím.

d:key: A poslední otázka. Kdy otevřete příští rok? Chceme znát termín!
Pepa: Všechno záleží na počasí, a jelikož je naše planeta z našeho zacházení s ní poněkud zmatená, nemůžeme nic slíbit. Stačí nám, když se teplota ustálí někde okolo 10°C. Reálně začátkem dubna, koncem března. Nebo také dřív nebo později. Ideálně nás sledujte na Facebooku nebo webu www.arealkares.cz.