Test: přilba Scott Vivo Plus 2018 - ověřená klasika

Autor: Radim Hynšt, kategorie: Test, vydáno: 28.2.2019

Začátkem loňského léta jsem dostal možnost otestovat helmu Vivo Plus od Scottu ve verzi s MIPSem.

Podle toho, co se mi podařilo zjistit, tak první helmu s názvem Vivo Plus vydal Scott již v roce 2016, jedná se tedy již o třetí generaci. Toto samo o sobě již značí, že se jedná o úspěšný model a fakt, že Scott letos vydal verzi 2019, to jen potvrzuje.

Helma je klasické InMold konstrukce s polykarbonátovou skořepinou a vyrábí se ve třech velikostech. Ke mně se dostala největší z nich, tedy L s rozsahem obvodu hlavy 59–61cm. Fakt, že moje mozkovna má obvod u dolní hranice rozsahu mě lehce znepokojil, jestli mi helma bude sedět, ale obavy se úplně nepotvrdili. Menší Mko se vyrábí pro obvod 55–59cm, což mě přimělo k tomu, abych si zajel ke Scottu vyzkoušet i tuto velikost. Sice jsem se do ní vešel, ale byla natěsno, nejsem si jistý, jestli bych se do ní vměstnal v zimním outfitu s čepicí, nebo kuklou na lebce, spíše asi ne. Velikost je tedy zřejmě zvolena správně. Hurá na testování.

Prázdniny v plném proudu a naplánovaná letní dovolená s rodinkou před námi. Tentokrát jsem i přes nepříliš nadšené pohledy starší dcery prosadil, že na dovolenou bereme bajky. Předpověď počasí hlásí 39°C ve stínu, takže na bajkování po rozpálených ulicích Mariánských Lázních „ideálka“. Poslední věc, co chceš, je mít v tomhle vedru na hlavě helmu. Heslo „safety first“ ale nedovoluje pravidlo porušit a já jsem vlastně hodně zvědavý, jak Vivo Plus v tomto počasí obstojí.

Rovnou musím říct, že mě ventilační schopnosti této helmy mile překvapily a to i přes jakousi „masivnost“ a její vyšší hmotnost. Výrobce pro velikost L udává váhu 360g, naše digitální kuchyňská váha ale ukázala dokonce 378g. V helmě je celkem 17 otvorů a je poznat, že s jejich tvarem a umístěním si Scott velmi dobře poradil. I v těch největších vedrech loňského léta se mi při XC ježdění s rodinkou po městě a okolních lesích hlava nijak výrazně nepotila. Samozřejmě jsem byl ale zvědavý, jak si obstojí v „akčnějším“ provozu.

Chvilka googlování odhalila 6 let starý článek o „bikeparku“ v centru města na jednom serveru, který možná znáte: Snowhill Bike Park Mariánky hlásí otevřeno. Cíl dalšího testu byl tedy jasný. Vstávám brzo ráno, rodina ještě spí, a já mířím horekopcom k horní stanici místní lanovky, která má svá nejlepší léta už dávno za sebou a jejíž princip je poměrně unikátní, stejnou jsem jel jen v Alpe d'Huez v rámci tréninkového dne na Megavalanche. Sluníčko se zatím ještě skrývá za lesem, takže vedro není tak ubíjející jako během dne, kopec je ale poměrně prudký, takže se už slušně potím. Vycpávky v helmě jsou dosti minimalistické, i tak ale stačí zachytávat veškerý pot a do očí nic neteče. Nahoře zjišťuju, že bikepark už zřejmě neslouží svému primárnímu účelu, jsou zde totiž značeny jen trasy pro sjezdové koloběžky, jejichž půjčovna se nachází u dolní stanice lanovky. Profil těchto tratí by mě na bajku zcela jistě neuspokojil, takže hledám, kudy dolekopcom rychleji a prudčeji. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem jednu z tratí našel. Je dost zarostlá, místní rideři ji evidentně neudržují, občas se to ale dá trochu pustit a mě docela zaráží jak dobře vzduch helmou proudí a hlavu ochlazuje. Dávám několik jízd a slunce začíná péct, začíná to být extrém a malinké vycpávky se nacucávají čím dál víc. Už nemají šanci udržet veškerou vyprodukovanou tekutinu a pot mi začíná stékat do očí. Vzdávám to a vracím se. Cestou ještě ladím kšilt, který má jen dvě pozice a popravdě bych ocenil, kdyby šel ještě více snížit, aby více clonil. V horní pozici není očima vidět, necloní vůbec, ale velké brýle by pod něj ani tak zcela jistě nevešly pro odložení, což se později skutečně potvrdilo.

Helmu jsem vozil celou sezonu, nahradil jsem jí svou starou helmu od Fly Racing, která byla podstatně subtilnější a rozhodně ve mně nevzbuzovala takovou důvěru, jako Vivo. Velkou měrou k tomu určitě přispívá přítomnost systému MIPS (většina jistě ví o co se jedná, kdo ne, zeptá se strejdy gůgla), ale i perfektní upínací systém MRAS se sice malinkým ovládacím kolečkem, které se ale velice dobře ovládá dvěma prsty a za normálních okolností se nepovoluje pouhým zakloněním hlavy, tak jako upínání na předchozí helmě.

Zuby v mechanismu jsou maličké, nestavení je tak precizně jemné. Od upínacího kolečka vedou jen tenoučké proužky plastu, což zase přispívá k tomu, aby se pod nimi hlava méně potila. Jejich zadní část lze výškově nastavit ve třech polohách, v rozsahu asi dvou centimetrů tradičním zacvaknutím do příslušného otvoru. Osobně je musím mít v nejvyšší úrovni, aby mě proužky plastu neřezali ze shora do uší, zřejmě proto, že jsem obvodem hlavy na samé spodní hranici rozsahu helmy. Na stahovacím mechanismu nejsou žádné vycpávky, ale vůbec to nevadí, plast je velmi dobře zaoblený, nikde netlačí a žádný plastový spoj nebo hrana nikde neřeže. Zapínání pod bradou je na klasickou přezku a pod ušima je obvyklý posouvací klips, kterým se velkropásky nastavují do písmene V, do takového tvaru, jaký komu sedne.

S helmou jsem toho za sezonu najezdil celkem dost, jak v okolí Brna, tak v trailových centrech u nás i v zahraničí převážně v nezávodním režimu, až na jediný závod, který se vlastně nikdy nikde nekonal a nikdo o něm nic neví :) Pár průjezdů křovím zažila, ale žádný významný šrám nenese, lak ani polepy se nikde neloupou. Pár pádů za sezonu samozřejmě bylo, všichni víme, že kdo nepadá, jezdí pod své možnosti, že?. ale žádný z nich nesměroval na hlavu, tedy její hlavní ochrannou funkci jsem (naštěstí) neměl možnost otestovat.

Na konci sezony jsem si ale všimnul jedné maličkosti, kterou jsem zjistil víceméně náhodou. Ne že bych často od svých kámošů dostával pohlavky, ale jeden takový mi na helmu ze zadní strany, po několika zrzavých iontových nápojích v jedné nejmenované hospůdce v Mariánském údolí, za mé impertinentní poznámky, přistál. Tímto facanem se mi upínací mechanismus skokově povolil o spoustu zubů. Zjištěná „vlastnost“ mě přiměla k všeobecnému testu napříč celým osazenstvem našeho stolu. Zavelel jsem „nasadit helmy“ a obcházeje okolo stolu, odborným, „ňůtnmetrově“ shodným a přesně mířeným úderem „otestoval“ všechny nastavené zátylky. Výsledek mě překvapil, prakticky polovina vypohlavkovaných cyklohelem se povolila úplně stejně a to napříč širokým spektrem výrobců. Vrátil jsem se tedy do Scottu a provedl tento neobvyklý test přímo v prodejně s jiným kusem stejného typu, ale mechanismus se nepovolil. Tento projev tedy přisuzuju spíše tomu, že jemné zuby mechanismu u jejich konce rozsahu se časem trochu „ohudlali“. Pravda je, že pádů na hlavu a ještě ze zadní strany, zřejmě za život moc nezažijete, a i kdyby, tak by se zřejmě stejně nic nebezpečného nestalo, teda pokud by jste po pádu dále nepokračovali v padání do nějaké strže, kde by následovali další pády na hlavu ze zadní strany. Za významnou závadu to tedy nepovažuju, spíše za shodu náhod související s ne úplně přesně odpovídající velikostí.

Celkově jsem s helmou spokojený, působí bezpečněji než ta předchozí, větrá dobře, kdybych měl o fous větší hlavu tak by k tomu ještě i perfektně seděla, ale i tak je stále velmi dobře použitelná.

Helma v provedení 2019 se prodává za ceny okolo 3000,–Kč, model 2018 je ale také stále dostupný, ve výprodejích za ceny okolo 2250,–Kč, což je podle mě výborný poměr cena/výkon. Na výběr je několik barevných kombinací od zcela černé po bílou přes různé kombinace zářivých (oranž, fluo) s černou. Osobně ji můžu doporučit, jen to chce dobře vybrat velikost a doufat, že nebudete obvodem hlavy přesně na rozmezí velikostí, tak jako já.

Akční foto: Ondřej Grund, Jara Sijka