Report: Max Adami na Evropském poháru ve Skotsku

Autor: Max Adami, kategorie: Report, vydáno: 24.5.2019

Čus lidi, to jsem zase já. Je středa, mírně po dvanácté hodině a já sedím zase jednou na fyzice, poslouchám, jaký je rozdíl mezi lumenem a luxem a najednou mi zavibruje mobil. Mobil musím odemknout, protože mám upozornění nastavené kvůli přítelkyni tak, aby nebylo vidět, co mi kdo píše. Zadaní pochopí. Odemknu teda ten mobil a vidím, že mám zprávu od Keliho: „Zdar, tak co, bude repec?“ Já si v duchu pomyslím pár slov, které maminka zakázala a hned odepisuju něco v tom smyslu, že jasný, že už to skoro mám a že mu to večer pošlu. Samozřejmě jsem neměl ani nadpis.

Tak já jdu teda k věci. Je úterý večer, balím poslední věci a jedu za Natkou (to je ta přítelkyně) do HK, kde spíme. Ráno budíček po čtvrté, sedneme na vlak a místo toho, abych následující hodinu a půl v klidu spal, jako v tu dobu všichni ostatní lidi, tak jsem poslouchal, co všechno mají v Edinburghu v Primarku a že se tam prostě musíme podívat. Kývl jsem na to. Byla to chyba. Mělo to pět pater, ale k tomu se ještě dostanu.

Takže… všechno proběhne tak nějak v pohodě, nasednem do letadla, vysednem z letadla, sednem na vlak, vysednem z vlaku v centru Edinburghu a sednem na double-decker, který nás zavezl až do vesničky jménem Innerleithen. (čti inrlítn). Natka nikdy nebyla v Anglii a samozřejmě si chtěla vyzkoušet sedět nahoře. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že je volno uplně vepředu nahoře, tak bylo rozhodnuto. Jo, bylo to fajn prvních 20 minut, když to klíma ještě dávala a nebylo uvnitř moc lidí, ale ve chvíli, kdy jsme vyjeli z města jsme se pod tím obrovským předním sklem začali oba pořádně potit a došlo to až do stádia, kdy mi mobil, který jsem měl položený právě pod oným předním sklem sdělil, že se vypíná, protože je mu horko. V tu chvíli už jsem neměl žádnou výmluvu a tak jsem musel začít řešit, jestli půjdeme první do Primarku a nebo kouknout se na hrad. Mimochodem zvítězil Primark. No… v tomto duchu se to táhlo od středečního rána až do pozdního odpoledne v pátek večer, kdy jsem ze sebe začal dělat děsného profíka a řekl jsem, že do desíti musím ležet v posteli. V klidu a míru usínám a užívám si svou první klidnou noc.

Sobota – ráno vstávačka, sednu na kolo a jedu do race village, abych si vyzvedl číslo a zapsal se na startovní čas. V Anglii to funguje totiž trošku jinak. Číslo dostanete podle abecedy, takže já jezdil pyšně s jedničkou. Startovní čas si pak určíte sami a jednoduše, kdo dřív přijde, ten dřív mele a do jednotlivých rz startujete kdy chcete a to se tu používá časomíra od Sportident. Viditelně to teda jde. Jediný, kdo má nějaké omezení jsou eliťáci. Všichni, co nejsou eliťáci jsou pro ně hobíci, to jen tak pro doplnění. Takže hobíci startují do 11 hodin, pak je 30 minut pauza a pak startuje první eliťák. Napsal jsem se na 8:55. Myslím, že jsem zvolil dobrý kompromis, mezi vstáváním a sjízdnou tratí.

Pak se jdu domů nasnídat a domlouvám se s Myšákem, kdy se potkáme. Spolu dáváme rzety číslo 4, 5 a šest. Jsou parádní… těžké, ale moc si je užíváme a dokonce ani ten kopec mi už nepřijde tak velký. Po dokončení 6 se domluvíme, že se vrátíme oba na své ubikace, kde doplníme zásoby energie i elektřiny do kamer. Po obědě vyrážíme na kopec, dáváme rz 3 a 2 a po dojezdu do cíle dvojky se shodneme na tom, že udělám líp, když tu jedničku prodám. Když raději pošetřím síly a zítra to dám na oči. Nápad to nebyl špatný, protože s jízdou na oči žádný problém nemám, zato s jízdou do kopce mám problém velký. Ne, vážně já v tu chvíli už měl náběhy na křeče, byl jsem bez pití a bez jídla. Fakt jsem na tom v tu chvíli nebyl dobře. Dojedu domů, omyju kolo, namažu kolo nějakých superstárem, který je sice do sucha, ale viditelně fungoval i v mokru a jdu spát.

Raceday – vstávačka, oblíkačka do mokrých nášlapů a to je chuťovka pro fajnšmekry, to všichni víme. Naštěstí byly aspoň teplé, když už nic jiného. Dojedu na start, vyzvednu si čip, odstartuju… první stage šla v pohodě. Ale před ní to byla sranda. Ve chvíli, kdy jsem měl startovat, tak mě borka na startu zastavila s tím, že se tam někdo hrozně rozvěsil a mám počkat, protože ho dostávají z trailu. Super, pomyslím si. Já ji neznám, je to první stage závodu a teď čekám deset minut na startu, protože se tam někdo málem zabil. Lepší motivaci prostě nevymyslíš.

Naštěstí teda přežívám i dvojku a posunuju se na trojku. Startuju a cca v půlce dojedu borce. Nebyl zas tak pomalý, ale pokud jsem na něj sjel téměř minutu za půlku erzety, tak si dokážete asi představit, že mě to zdržovalo. Po cca 200 metrech trailu je tu dlouhá šlapací sekce po cestě. Tady mu ukážu záda, ale dojíždím dalšího. Ten už není tak ambiciózní. Uhýbá na stranu těsně před skokem, ale ve chvílim kdy jsem najel na odpal, tak to zase zavřel. Já měl v tu chvíli dvě možnosti. Skočím mu na záda a spadneme oba a nebo to vyšlo někam mimo a uvidíme, co se stane. Zvolil jsem druhou možnost. Já to naštěstí ustál a tak jsem jen vyletěl z trailu. Vracím se zpátky na trail a borec se mi už omlouvá, že to nechtěl a předem stojí na boku, abych mohl v klidu projet. Dojedu do cíle a říkám si, co se právě stalo. V cíli se mi oba omluví, já si s něma plácnu a říkám jim, že to se stane a že je hlavní, že se u toho nikomu nic nestalo. To jsem ale ještě nevěděl, že mě dva soupeři předběhli o 5 vteřin.

Nic… jedu na 4, končím 4. Jedu na 5 a i tu zakončím relativně v tempu, ale v cíli se něco zlomilo. Já fakt už nemůžu. Nohy náběhy do křečí, energie žádná, bez přehánění už téměř usínám za chůze. Sním poslední kousek tyčinky, co jsem měl v kapse a doufám, že se stane nějaký zázrak, který mě dostane nahoru. Člověk by tomu nevěřil, ale skutečně se tak stalo. Za mnou se totiž objevil Reece Wilson a jeho partička a to tě prostě nakopne. Kluci vypadali, jakoby nic a tak jsem se k nim přidal, poslouchal jejich rozhovor a prostě jsem šel. Najednou jsem se objevil na startu posledni rzety ani nevím jak. Prostě to nějak šlo. Sjíždím ji dolů do sprintu dávám všechnu sílu, co mám. Fakt už to rychleji nejde ale stejně to nevyšlo. Na týhle rz jsem od prvního dostal 30 vteřin. Jasně, byl to místňák, ale stejně. Prostě už jsem nemohl a jel jsem pomalu. Pak už si to moc nepamatuju. Byl jsem hrozně unavený, takže jsem prostě jen přišel domů a odpočíval a pak jsem šel spát.

Nakonec bych rád dodal, že rozhodně doporučuju zkusit Evropský pohár. Tím, že se tam nemusíte nijak kvalifikovat, tak se tam dostane každý, včetně místňáků a profíků, co zrovna nemají co dělat, takže úrověň se dá srovnávat s EWS. Už jen obsazení podia o tom vypovídá. Ve Španělsku vyhrál Walner, ve Skotsku Wilson … to nejsou neznámá jména. Já se s váma tímto loučím a ozvu se zas za nějakou dobu z Petzenu, kde se pojede třetí kolo Evropského poháru.

Bedna elity, zleva: Christo Gallagher, Reece Wilson a Ben Cathro