Report: Jak jsme závodili v Koutech

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 23.5.2019

Další kolo seriálu enduro závodů České Enduro Serie se konalo v Koutech. A my v Jeseníkách už tradičně nechyběli.

Jelikož v týdnu mi kluci z Beastu složili nové kolo které potřebovalo pořádně zajet a předpověď na sobotu slibovala parádní počasí, rozhodl jsem se letos nejezdit Kouty na oči, ale věnovat tomuhle závodu celý víkend.

Sobota, tréninkový den. Už druhý. Na FB se na tohle téma strhla diskuze, pro tento závod byl totiž otevřený oficiální trénink už v pátek. Na jednu stranu to samozřejmě je do velké míry popření té základní myšlenky endura. Té, že enduro se má jezdit s minimálním tréninkem, aby prověřilo jezdce jak po fyzické stránce, kdy kombinuje výbušnost v RZtách s vytrvalostí na přejezdech, tak schopnosti jezdce číst terén a reagovat na něj. A ne umět každou trať nazpaměť, jako se to dělá ve sjezdu. Na druhou stranu, Enduro Serie je hlavně o zábavě a ježdění pro poměrně velkou masu lidí, letos jich v Koutech bylo něco přes čtyři stovky. A logicky, jestli můžete jezdit na připravených trailech tři dny místo dvou, minimálně to znamená víc ježdění a víc srandy. Ano, taky by se mi líbilo mít seriál závodů, kde se jezdí na oči nebo s jednou tréninkovou jízdou. A třeba někdy takový i bude. Do té doby mně, asi jako většině startujících stačí, že si můžou dobře zajezdit víc dnů.

Teď už k ježdění. Na parkovišti mě vítá sluníčko, teplo a celý Maloch Racing team, který vypadal malinko polámaně, prý včerejší zapíjení dokončení tratí dost režíroval fotograf Jara Sijka, který je v Jeseníkách doma a dost toho snese. Mimo párty ale prý Jarin nachystal i celou RZ1 pro kategorii Race. Prý to je hodně z kopce a hodně v hrabance a hodně v odklonu. To nezní blbě. Jinak je prej téměř všechno dost překopané. Takže nechávám Malocha svému osudu, podle jeho slov se k tréninku nedostane dřív jak v 11, až se mu vrátí cit do rukou a nohou. Já ho zatím mám, takže si jdu pořídit lupen na lano a hurá nahoru.

Abych to nekomplikoval, vezmu to postupně.

Nová jednička je absolutní sen. Pokud bych ji měl shrnout jednou větou, tak by asi zněla „Takhle má vypadat enduro“. Start v horní třetině kopce, kousek pod horní částí sjezdové trati. Na louce mírná pravá zatáčka, která pekelně vynáší, takže držet vnitřek a do lesa, levá zavřená odkloněná zatáčka v hrabance a pak asi minuta plavby v jemně vyhrabaném trailu plném zavřených zatáček, prudkých odkloněných míst a zařízlých stop. Extáze. Najednou jste na cestě, která ovšem nevyžaduje až takové dupání, protože na ní najedete relativně rychle a není moc do kopce. Pár metrů po široké cestě a zase odbočka do lesa. Tentokrát je to ještě prudší, ještě odkloněnnější a ještě hrabankovější. Pocit když nalítenete do trailu a kousky hrabanky vám lítají až do helmy jenom tak něco nepřekoná. Boží. Asi polovina trailu je za mnou a já vlastně neprojel ani jednu klopenou umělou zatáčku a ani kousek bikeparkem. Absolutně boží. Hrabanka mě vyplivla u klopky pod lanovkou ve spodní části spodního lesíku, tady mě čeká chvilka palby rovno a z ní „odskok“ do svahu, kořeny jsou dneska ještě řádně oslizlé, ale relativně to drží, trochu drncání a zase na cestu a zase palba. Opět nálet do svahu, přelet kořenů a zpět na cestu. Ouha, najednou se přede mnou vztyčil pocitově nekonečný kopec, naštěstí jenom trénuju, takže v klidu zasednu a vyjedu „na kašpara“. A odtud je to ale ještě pořádný kus do cíle, kus z kopce opět v hrabance a přes kořeny, nájezd na lavice u lanovky, skok, rockgarden, klopka, au au šlapání do kopce a pak už jenom po sjezdovce ke skalce u potoka, vejít se mezi stromy, lávka přes Desnou a cíl.

Jarine, absolutně boží RZ, v rámci Enduro Série jsem nic tak dobrýho ještě nejel. A tenhle názor sdílí většina lidí okolo. Tohle se povedlo.

Dvojka je víceméně stejná jako loni a stejně povedená, startuje zhruba z poloviny kopce od malého vysílače. Dáte pár klopek v bikeparku a naletíte zase do lesa, hrabanky, kamenů, kořenů a měkkého podkladu se spoustou míst kde vás může vyjetá stopa vyvézt do stromu. Něco jako „jednička light“.

Trojka vede opět z vršku areálu. V rámci závodu tam došlapete po oblíbené asfaltové cestě na Dlouhé stráně. I tahle RZ je velmi podobná jako tomu bylo loni, začíná na bikeparkové trati Stará Medvědice, párkrát z ní odbočí nahoře, veprostřed i ve spodní části, nicméně ji v podstatě kopíruje. Poměrně bikeparková RZ s trochou hrabanky, relativně dlouhá, ale výrazně rychlejší než předchozí dvě.

Čtverka je už tradiční kombinace klopenek pod lanovkou a šílené palby lesem. Končí asi čtyřmi zatáčkami v hrabance, které jsou super. Jinak podle mě stále asi nejmíň zábavná RZ Koutů. Zvláštní série zavřených klopek, pak hodně dlouho rovno a až na konci pár příjemných metrů.

A pětka je opět kombinací vršku sjezdové trati, ovšem s úplně nově a jinak namotaným spodkem. Pálíte to přes horní kořeny, pak jste vyplivnuti na sjezdovku, nálet do korýtka před prudkou lesní sekcí, ovšem místo do lesa jedete po boulích a rockgarden znovu přes sjezdovku a přesunete se na trail Hřebenovka kde vás čeká pár lavic v poměrně vysoké rychlosti a každoroční „pasti“ v podobě několika výjezdů do pravého svahu a jeho kořenů a hrabanky. Vyjedete z lesa a jste připraveni to jako loni hrnout širokou lesní cestou, kde si aspoň trochu odpočnou ruce až k vysílači kde startuje jednička. Ale ouha. Mlíko tentokrát vede víc dolů po sjezdovce, kde už je připravený famózní výjezd do svahu a exponovaná vrstevnice plná velkých, slizkých a oježděných kořenů a utržených břehů. No nádhera, tohle bude bolet. Pak spadnete zase na cestu, palba napříč sjezdovkou a už jste v lese. Odteď už je to stejný les jako v RZ2 Race, ovšem výrazně bohatší na hrabanku. Legrace to je, to o tom žádná. Ale taky už to tady docela bolí. Pak výjezd na sjezdovku, velká klopka a opět k potoku, tentokrát nejdete přes skalku, ale po hřebínku nad potokem ze kterého, chca nechca musíte do vody. Cákananec v potoce, lávka, cíl. Hotové vyřízené.

Už i takhle nanečisto to vypadá dost štiplavě. Trénink beru velmi zodpovědně, proto jedu za sobotu asi pětkrát jedničku, protože mě mega baví a ostatní traily jsem celé v kuse asi nejel ani jednou. Upřímně si myslím, že Hobby jezdci přišli o nejlepší část závodu, když právě naši jedničku vynechali. No smolíček.

Den jede klidným tempem, ještě dopoledně zvládám držet skvělou statistiku „mám odjeté dva traily a vypité dva Šeráčky“, nicméně pak mi výše zmíněné ježdění na jedničce pořád dokola tohle skóre kazí. Ale stojí to za to.
Je neděle. Startuju někdy před dvanáctou a prej má začít pršet až pozdě odpoledne. Na jedničku nás veze lanovka. Na jednu stranu je to velmi příjemné, na tu druhou zase naskočíme do RZ absolutně nerozehřátí. Já si dám dvě kolečka na louce, sjedu ke startu jedničky po kořenech sjezdové trati a jsem ready na vše. Jednička je prostě geniální. A čím víc se vyjíždí, tím víc boží je. A náročnější. A tím pádem zábavnější. Prostě pecka.

Po jedničce rychlé občerstvení a šlapání na dvojku podél hlavní silnice, pak poměrně příjemná táhlá lesní cesta. Počasí docela přeje, je teplo ale pod mrakem, takže cesta pěkně odsýpá. Dvojka je jak bylo napsáno výše taková lehčí jednička s klopkama navíc. A překvapivě krátka, sotva vyjedu na sjezdovku z lesíku plného hrabanky, už mě cílový pípač zastavuje.

A teď. Teď nás čeká podle názoru spousty účastníků (včetně mě) nejmíň oblíbená a nejvíc zbytečná část tohohle závodu. Výjezd 16km dlouhé asfaltky téměř až na Dlouhé stráně. Jasně, že šlapání do kopce je nutnost. Ale je opravdu nezbytné roztříštit jinak boží a intenzivní závod tím, že jedete/tlačíte jak knedle hodinu a půl po asfaltu? Sice je zataženo takže se nepečeme tolik jako loni. Ale. Ale bikepark je prošpikovaný spoustou cest a cestiček, to opravdu není možné (i za cenu víc tlačení a prudšího kopce) natáhnout výjezd nahoru víc napřímo a ne tou nejvíc okružní jízdou. Čert vem kopec, spíš je otrava tak dlouho čumět do asfaltu nebo do lesa a vyhýbat se autobusům a polským turistům na koloběžkách co jedou deathgrip dolů.

„Nechte toho chlapi, buďte rádi, že to je za nama“ Jsme nahoře na startu trojky. Je super, že letos je občerstvovací stanice i nahoře na startu RZ. Úplně super není, že ve chvíli kdy sem dojedeme už je nejenom vymetená od jídla, to zas tak potřeba není a nějakou tu tyčinku v kapse všichni máme. Co bohužel nemáme je voda. A právě ta tady „neteče a nepoteče“, abych navázal na citaci ze začátku odstavce. Na baru je maximálně kola, na záchodem velká cedule, že voda je pouze užitková. Úplně nemám odvahu to zkoušet. Jedem dolů, trojka je bikeparková a ne špatná, tradičně koutecky rychlá a drncavá RZ, bolí ale jede. A baví moc.

Najednou jsme dole u lanovky a rovnou na ní naskakujem, „ať jsme brzo doma“. Povážlivě se zatahuje.

Čtverka mě spíš nebaví a ruce už dost bolí, klopky nějak ztrápím a na rovině se snažím držet „deathgrip“ jak ti Poláci na kolobrndách, tj. ruce jenom na gripech, ne na brzdách. Díky tomu samozřejmě málem nedobrzdím do první zatáčky, ale pak už je to na chvilku hrabanková užívačka. Konec je fakt špička. Z čehož musí mít určitě obří radost Zbyňa Stejskal, kterého potkávám v cílí bodat knoty do přední gumy. S tím, že píchl těsne před hrabankou a jel to na prázdným předním. Prej Kastary dobrý.

A teď opatrným tempem na start poslední RZ. Zatahuje se víc. Ale šlapat víc nemůžu, protože v nohách citím ten povědomý pocit „předkřečové kontroly“. Svaly zatím jenom malinko tahají a říkají „moc mě nenapínej nebo se to nikomu z nás nebude líbit“. Takže tlačka po mírně stoupající vrstevnici až nahoru k lanovce na start poslední RZty. A pořád se víc a víc zatahuje. Až se zatáhne natolik, že ve chvíli, kdy máme na dohled frontu asi 20 závodníků na startu poslední RZ, (můžu hrdě říct, že se nám s čísly 111 a 116 s Honzou podařilo hrdě propadat a protlačit až do elitní startovní skupiny kluků s jednocifernými čísly) začíná „poprchávat“. Když jdu na start, ještě to pořád není déšť, jenom tak krápe, kořeny v horní části jsou suché, korýtko s rockgarden je relativně suché, spodní lesík s pastmi je ještě jakž takž. Ale výjezdy do mokrých kořenů jsou už definitivně mokré a mě, balancujího na hraně křečí malinko vytrestají. Tak si říkám, doženu to na přejezdu sjezdovky. No.

Překvapivě se při mé anabázi v kořenech rozpršelo docela dost a uježděná cestička v trávě dost řádně klouže. Já sedím na kole evidentně jak jelito, takže smyk obou kol, nekontrolovaný drift, který zastavuje až protisvah před lesem. Křeč v noze, otočená řidítka, brzda od hlíny. Jakmile se postavím, zkouším kreče zahnat něčím, co vypadá trochu jako Čížova ranní jóga, ale jelikož běžně jedu spíš heslo „Pivo is my Yoga“, moc to nefunguje. Nějak naskočím na kolo a nějak už to dotrápím dolů. Dokonce ani v potoce nejdu na tlamu, jako se to podařilo spoustě rychlejších závodníku. Třeba Franta Žilák zapomněl, že je víkend a regulérně se pokoušel pokácet jeden strom u potoka. Hlavou. (Franta je civilním povoláním dřevorubec, pozn. red.)

Dojíždím malinko mokrej a malinko na mokru. A zrychtovanej jak Drážďany. Ve chvíli kdy dojíždím navíc začíná docela řádně lít. Což potvrzují i dvě blátivé postavy, ve kterých lze až po prvním kole wapkování poznat sjezdaře Rosťu Čerta Štencela a Janu Bártovou. Prej zábava. Ale asi tolik ji nepotřebovali.

Kouty byly jako vždycky náročné, tvrdé a drncavé. K tomuhle ovšem letos přibyla i velká část technického přírodního ježdění. Díky úplně nové, superboží jedničce a přepracovaným hrabankovým částem ve většině RZ. Kouty byly kvalifikačním závodem na EWS a přesně tomu tratě odpovídaly. Takové malé, české EWS. Můžeme se dohadovat o tréninku, limitech a podobně, nicméně se asi všichni shodneme, že tratě enduro závodů by měly vypadat jako ty v Koutech. Hodně z kopce, hodně náročné fyzicky i technicky a s různorodými úseky obsahující snad všechno z bikového světa. Sjezdová trať, jízda relativně volným terénem v lese, kameny, kořeny, jízda v odkloněném svahu, klopenky, rychlé výjezdy i náročné technické stoupáky, bolavé ruce, hořící plíce.

Jednoduše rozhodně nejlepší enduro závod v rámci České Enduro Série co jsem kdy absolvoval. Dík všem co se podíleli na organizaci, fakt dobrý, těším se na příště!

Co se týče ofiko výsledků, nejlíp zaletěl v Race Kuba Říha, co dojel v sobotu ráno, protože v pátek musel být dýl práci, za ním Martin Knapec ze Slovenska, třetí Přéma Tejchman. Velmi cennou bramboru ukořistil Michal Prokop po tom, co jel celou noc z Bikefestu ve Willingenu a závod jel na oči. Asi to úplně o počtu dnů tréninku fakt není. Obří respekt panu Blinduro. A bednu uzavřel Honza Čepelák.

V holkách byla nejrychlejší Štěpánka Nestlerová, za ní druhá Adrea Drengubáková. Třetí Kristýna Havlická. Těsně za top trojkou skončila čtrnáctiletá Simča Kuchyňková, to je ta rychlá malá holka s copem. Pátá dojela Barbora Tesařová.

Foto: Jara Sijka