Video: Přemek Tejchman - Megavalanche na popáté a zase to nevyšlo

Autor: Přemek Tejchman, kategorie: Report, vydáno: 27.7.2019

Pozdě ale přece. Už je to týden a já jsem stále plný dojmů z jednoho nejvíc ulítlejch závodů světa. Letos to byl můj pátý start a moc jsem si přál, aby to dopadlo lépe než předchozí tři roky, kdy jsem měl technické problémy a závod vzdal nebo dojel někde vzadu.
Základem pro dobré umístění je páteční kvalifikace, která se jede na úplně jiné trati než velký závod a startuje se jen po 150 lidech. Startoval jsem v páté rozjížďce, takže jsem měl trochu času omrknout ostatní skupiny a vymyslet nějakou strategii.

Tak a je to tu! „Alarmaaa“ a jedeme, v první zatáčce se mi strategie sesypala jako domeček z karet a začala improvizace. Trochu jsme se tam strkali a po prvních zatáčkách jsem asi sedmý. No, nic moc začátek, snad to tak nebude pokračovat. Letos nebylo moc sněhu, tak se mi podařilo předjet tři na skalnatém úseku, kde bylo ještě trošku sněhu. Následovalo chvilku maximálních wattů, abych se probojoval na 3. pozici. Jelo se celkem rychle, ale v rozbitých pasážích mě trošku brzdil Joe Barnes, tak jsem to na jedné rovině na něj zkusil a ono to dalo. Prostřední část je hodně rychlá s hodně ostrými kameny, s Borgesem jsme tam docela letěli. Následují klopenky a dooooost šlapání, kupodivu jsem tam prvního Borgese docela dohnal a ještě jsme si do cíle zasprintovali. První lajna jistá z 2. místa a s 5. nejrychlejším časem ze všech rozjížděk, což mě hodně potěšilo, protože moje poslední EWS bylo spíš trápení.

Ani jsem se nestihl moc rozkoukat a odpočinout si a už byla neděle, a já v 6:30 sedím na lanovce, abych jako jeden z prvních vyjel do výšky 3330 metrů na Pic Blanc. Jak už jsem říkal, letos nebylo moc sněhu ani nahoře, takže na hlavní startovní sjezdovce koukaly i dost ostré kameny. Všichni byli dost nervózní.

Je to tu! Vyvolávají nás podle času, vybírám si pravou část první řady, kde asi po 200m je odkrytá asi 10metrová část bez sněhu s obřími kameny. Tepovka stoupá, vrtulník nás točí, ten šílený song jede. „Alarma“ a vyrážíme! Celkem to klouže na zmrzlé sjezdovce. Snažím se, abych to do kamenů nenahulil v plnejch. Bohužel Kelan Grant měl úplný opačný plán a poslal to do těch největších kamenů přímo přede mně. Díky bohu moje noha míjí jeho hlavu asi o 5 cm a já to konečně pouštím. První zatáčku a traverz jedu opatrně, protože tam to byl jeden led a v sobotu tam všichni spadli. Dojíždí mě Motejl, který musel jet super první rovinku. Podařilo se mě šmiknout dva a je tu, druhá černá sjezdovka, kde mám maximální rychlost 102km/h. Následuje levá odkloněná, kde se mi tam jeden jezdec připletl a lehce jsme se o sebe opřeli a mě to málem poslalo k zemi. Posunula se mi u toho brzda, tak jsem si ji rychle srovnal asi ve 40km/h.

Spodní část sněhu je rovinatá, ale na začátku jsou opět kameny. Naštěstí jsem měl 36 převodník a povedlo se mi to na začátku rozjet na tolik, že jsem se díky tomu probojoval na 6. místo, které si držím až k úplně posledním zbytkům sněhu. Neuvěřitelný!

Bohužel asi tak po jednom kilometru, kde šlapeme kolem vodní nádrže zjišťuji, že mám defekt zadního kola. I přes rychlou opravu, knotem a bombičkou, mě předjelo tolik lidí, že zbytek závodu pro mě bylo jen čekání ve frontě na trailu. Ani po čtvrté za sebou nedokončeno pro mě na pěkném místě, ale já to nevzdám. Prostě to jednou musí přijít.

Jen škoda, že to nebylo už letos…