Report: Megavalanche Alpe d Huez - na Megu už nikdy a nebo pokaždé!

Autor: Radim Hynšt, vydáno: 12.7.2018

Před dvěma lety, když jsem dojel svou první Megu, jsem řekl, že „UŽ NIKDY!“

Ale znáte to, čas plyne, špatné zážitky hlava vytěsní a zůstanou jen ty pozitivní vzpomínky. Rozhodil jsem proto emailové dotazy po kámoších bikerech z Brna už začátkem tohoto roku a většina lidí byla pro. Takže slovo dalo slovo a letos jsme opět vyrazili.

Mega není úplná sranda, chce to trošku natrénovat jízdu po rozličném místním povrchu, takže příjezd do Francie jsme naplánovali tradičně s týdenním předstihem. Tentokrát jsme byli do mého sedmimístného VW jen dva, takže jsme rozhodli, že kola nacpeme kvůli spotřebě dovnitř do auta. Jeli jsme klasicky do free „gipsy campu“ pod lanovkou, takže věcí bylo opět požehnaně. Rodinný stan pamatující Marii Terezii (nic lepšího zatím nevymysleli), kempingová křesílka, spacáky, plachty, vaření, jídlo, hromada vercajku, náhradní díly, náhradní kola, montážní stojan, no prostě ve finále musel jít na střechu alespoň box, jinak by jsme byli po střechu, což při 1400km dlouhé cestě není nic moc, když nevidíš do zpětného zrcátka. Do Hujeru (Alpe d'Huez) je to fakt dálka, takže jsme vyrazili před šestou ráno, cestou jsme udělali dvouhodinovou kulturně poznávací UNESCO přestávku v Řezně (Regensburg) a do cíle dorazili v deset večer.

V rychlosti jsme postavili stan, vypili značnou část dovezeného alkoholu a ulehli do spacáků. Ráno, hned jak jsme posnídali, vyzvedli liftpasy a nasoukali se do chráničů, (takže kolem poledne :o)) jsme vyrazili na kopec. Všichni víme, že základ úspěchu na Mega je kvalifikace, tedy jsme vyrazili na tuto trať a jeli ji tak, jak jsme byli zvyklí, hezky postaru. To jsme ještě netušili, že kvalda bude z velké části přeznačena a vedena jinudy, než předcházející ročníky. První jízda byla plná trápení, ladění techniky, hledání té správné techniky překonávání sněhových úseků, ale i menších pádů. No, dole po jízdě už jsme měl nateklý kotník a i ostatní už počítali první šrámy. Došlo nám, že jsme se do toho pustili nějak moc zhurta a že by to chtělo zvolnit. OK, nepojedeme až úplně nahoru, vystoupíme v mezistanici a budeme jezdit flowtraily nad kempem. Při odjezdu jsme se potkali s čecho-švýcarem Peťou Mondrikem, s kterým jela i nějaká holka. V lanovce došlo na rychlé seznámení…to je Alba, to jsou kluci z Brna a jde se na věc. Co pojedeme? Asi konec kvaldy, to je flow, na tom se rozcvičíme. Peťa jede první, za ním já (trošku nestíhám) a na záda mi dýchá…jo Alba. Snažím se jí poodjet, ale moc to nejde, stále se mě drží, teda spíš to vypadá, že ji vybržďuju. Dojedeme do sedla a Peťa odbočí. Peťo, kvalda vede tady vlevo, proč jedeš doprava? Změna plánu, pojedeme tady tu enduro erzetu do Ozu. Chvilku se snažím oponovat, že potřebujeme fakt něco easy na rozjetí, ale po tom, co mě Peťa ujistí, že je to fakt v pohodě, je rozhodnuto a jede se do Ozu. Začátek je v pohodě, singl motačka po louce a v jedné ze zatáček Peťa vylítává z trailu, ale jen se tomu řechtá a znovu nasedá. Já stále cítím Albu těsně za svým kolem a tak ji raději pouštím před sebe. Ještě chvilku klesáme vyšejpovaným singlem, když tu najednou se trail změní na totální mordor, kameny jak koňská hlava, mezi nimi menší, zato úplně volné.

Podle toho jak přede mnou Peťa a Alba letí, je mi jasné, že tohle pomalu nepůjde, tak to taky pustím, celkem se daří, ale na posledním šutru se seknu předním a letím přes ródla do kamení. Chvilku ležím bez hnutí a jen vzdychám…tohle není dobré! Přes řídítka jsem letěl spoustukrát, ale většinou do hrabanky nebo do listí, tohle byl mnohem tvrdší náraz. Nahmatám kličku, ta je celá, ale rameno bolí příšerně. Pomalu se rozhlížím, jestli bude mít vrtulník kde přistát, ale nakonec se nějak posbírám a zkouším rukou kroutit do všech stran. To už za mnou přichází Zdenál, že se vyndal o pár metrů dřív a kolo dál přenáší. Ze spodu přichází Peťa s Albou a ptají se co a jak. Peťa se snaží omlouvat, že už asi zapomněl, že je tento trail až tak technický, ale každý pád je chyba jezdce, takže mu to nemám za zlé. Po pár minutách se zmátořím a zkouším jestli to půjde dál. Moc to nejde, rameno bolí, hlavně na kamenech a kořenových schodech, takže jedu jen hladké úseky jen s jednou rukou na řídítkách a levou šetřím, těžší pasáže scházím. Nakonec se nějak dostanu k lanovce do Ozu, tou vyjedu nahoru, tam jen přestoupím na lanovku dolů do kempu a putupně se vracím ke stanu. Se Zdenálovou pomocí sundávám chrániče, a prohlížím rameno. Fakt to nevypadá dobře, ale k lékaři jít nechci. Pojištěný jsem sice dobře, ale řešit placení ošetření v hotovosti, následně vymáhat na pojišťovně a navíc někoho na celý den zablokovat jako doprovod se mi prostě nechce.

Sedám tedy do křesílka, otevírám pivko, natírám se opalovákem a už jen zevluju. Později se dozvídám, že Alba Wunderlin je švýcarskou mistryní a vítězkou mnoha endurozávodů, takže honit se za ní, bylo opravdu zbytečné.

Následující dva dny nejezdím, jen rameno natírám Zdenálovou Muai Thai mastí pro bojovníky s hadím jedem a abych se v kempu neukousal nudou, jedu se alespoň v úterý podívat nahoru na ledovec (Pic Blanc 3330m.n.m.) jak borci ladí techniku jízdy ve sněhu. Na registraci na Enduro d'Oz se logicky nedostavuju, stejně jako několik dalších z naší grupy, kteří pochopili, že toto je nad naše síly. Ve středu ráno si taky na jízdu netroufám, navíc jsem s tím ramenem docela nevyspaný, ležet můžu jen na zádech a i to znamená být vzhůru asi stokrát za noc, takže jdu jen fotit Enduro d'Oz a večer píšu článek. Nejsem sám, kdo ve středu nejezdí, Zdenál je rozbitý po noční pijatyce a Peťa Váhalík si taky rád dává voraz. Oba volné dny popocházím s rukou zavěšenou na gumě okolo krku a doufám, že bude líp.

Je čtvrtek ráno, čas registrace do závodu. Mažu Muai mast, hážu do sebe dva ibalginy a jdu do sportcentra pro čísla. Nastává šok, díky novinářské akreditaci (díky moc Keli) startujeme všichni tři (Já, Zdenek Málek i Peťa Váhalík) z první řady své kvalifikační vlny, každý tedy v jiné stopadesátičlenné skupině, každý s jinými hvězdami světového endura a downhillu. Já mám ve své lajně třeba Liama Moynihana z Dudes of Hazzard, Oliviera Bruwiera (vyhrál Enduro d'Oz), a nebo Bena Deakina. Peťa Váhalík fasuje Ondru Bártu a oba bratry Charváty z Banshee Bikes/CharvatBros. Jakoby nestačil ten stres ze startu samotného, ještě k tomu start z první řady, to ti na klidu nepřidá. Připáskováváme tedy čísla na řídítka a jedeme nahoru na kvaldu. Rameno bolí, hlavně když sedím na sedle tak se nárazy do ramene přenáší, pokud stojím ve šlapátkách, tak to celkem jde. Takže jezdíme, trénujeme, najíždíme stopy a zkratky, sem tam padáme, lepíme, opravujeme, v přestávkách v kempu vaříme polívky a taháme pivka z naší soukromé ledničky (v tůni potoka, který protéká kempem). Zastavuje se za námi s defektem i Přema Tejchman, vše potřebné mu půjčujeme, takže po chvíli může klidně dál pokračovat v tréningu.

Večer zase kouří spousta grilů v kempu, z každého stanu hraje jiná hudba, z místa, kde kempuje grupa 50 to 01 lítají rachejtle, každý se baví, jak umí a jak je mu příjemné, protože hlavně o tom to tady je. Startovní pole je kombinací profijezdců, závodníků, ale i úplných amatérů, tahat se tedy o pořadí, nemá moc smysl a většina lidí to ani nedělá.

Pátek, už je to tady, kvalifikace. Pro neznalé by se hodilo vysvětlit jak tahle celá sranda funguje. Páteční kvalifikace se jede na úplně jiné a podstatně kratší trati, než samotná Mega. Kvalda, to je 10 vln po 150ti jezdcích, 35 riderů, kteří z každé vlny dorazí do cíle jako první (celkem tedy 350 lidí), postupuje do hlavního závodu Megavalanche, který se jede v neděli, dalších 35 (tj. 36. až 70. pozice v cíli) jde do sobotních Mega Challengers, dalších 25 jsou Mega Amateurs, kteří také startují v neděli ve třetím a taky posledním hromadném startu (250ti lidí). Dalších 35 jsou sobotní Affinity 1 a zbytek jede jako Affinity 2 až v neděli. Affinity už nestartují hromadně (s vrtulníkem, nebo dronem nad hlavou), ale individuálně, takže prostě dorazíš na start, paní si tě odškrtne, popřeje ti hodně štěstí, přejedeš pípací koberec a jedeš si jak chceš vlastně sám, bez davu, ovšem už na poměrně slušně rozrytém sněhu. Po zkušenostech z předloňska vyrážíme dřív, abychom na start dorazili včas. Se stoupající výškou přibývá nejen chladu, ale i mlhy. Na startu, ve 2800 metrech nad mořem už je mlha jako mlíko a docela kosa. Na trail vidět je a co je dál a níž nás stejně nezajímá, navíc podmínky jsou pro všechny stejné. Traťová komisařka hlásí postupně čísla a přichází řada i na mou 811ku. Stoupám si tedy do první řady a vedle mě svůj bajk staví Ben Deakin. Procvičuje se, oddělává svoje gopro z helmy a natáčí startovní rošt. Na jeho záznam z kvaldy, ve které dojel na 11tém místě, můžeš kouknout na videu.

Už nám hraje známý song od 666, Alarma, La Bomba a jedeme. Benovy záda vidím asi 10 vteřin po startu a pak už až v cíli. Rameno pořád bolí, takže rozhodně nestojím o to, aby mně někdo sejmul, proto se klidím z cesty, volím boční stopu, zatáčky nezkracuju, ale hezky vyjíždím. Po úvodních serpentýnách už je přede mnou asi 50 dravců, kteří do sebe žduchají lokty, koleny, nebo řídítky. Evidentně si to sem všichni nepřijeli jen užít a přežít, ale i závodit. Následují sněhové pasáže, kterých je letos více než v předchozích ročnících, trail ubíhá, pořád jedu, ale na větší skalní dropy do sněhu si s tím ramenem netroufám, chci dojet, takže občas přenáším. Na delších transferových přejezdech jsem proti DH kolům s dvojkorunkami a pevnými sedlovkami ve výhodě a daří se mi občas někoho předjet, ale v těžkých pasážích zase ztrácím. V té mlze se mi poměrně hodně mlží brýle, asi moc dýchám, říkám si, a tak na jednom z horizontů zastavuju abych téměř neprůhledné brýle očistil. Aha, tak to není zevnitř, ale z venku, trochu kondenz, trochu voda a bláto. Daří se mi brýle lehce zprůhlednit a pokračuju tak dál. Do svého imaginárního deníčku potřebného vybavení si na příště dopisuju trhačky. Kvalifikace je letos z části přeznačená a druhá půlka se jede jinudy. Důvodem změny, jak jsme se na tiskovce s největšími hvězdami dozvěděli, je fakt, že se letošní mega kříží se silničním závodem, který má konec v Hujeru, na náměstí před sportcentrem. Tradiční konec kvalifikace tak byl posunut o dvě náměstí výše, aby se obě akce nepotkali a aby kvalda nebyla zbytečně zkrácená, natrasovali ji organizátoři novými pasážemi, včetně závěru, který nevede podél asfaltky, ale o něco výše po nové, mírné sjezdovce s funparkem, který obnášel asi 8 obrovských boulí, na kterých tě to do luftu vyneslo, i když jsi nechtěl, parádní zážitek. Navíc je na trase více širokých pasáží, kde je možné předjíždět a to také přispělo k větším soubojům až do konce. I já toho využívám a na širším přejezdu předjíždím ještě pár borců, kteří přepálili začátek. S časem 28:02 dojíždím na 96 místě, takže se těsně nevejdu do Amatérů, posledního hromadného sjezdu, který se jede v neděli, ale vůbec mě to nemrzí a jsem rád za sobotní individuální strat v kategorii Affinity, hezky v klidu a bez předzávodního stresu. Náš rozjezd vyhrává Liam Moynihan s časem 17:26, můj soused z lajny Deakinátor dojíždí 11. Se ztrátou necelých dvou minut na vítěze. O vyrovnanosti soupeřů vypovídá i to, že časy vítězů všech deseti rozjížděk se vešli do jedné minuty (17:02–18:00). V kategorii Ladies vyhrála kvaldu Morgane Jonnier s časem 19:45, Alba, jediná účastnice a tedy i vítězka středečního Enduro d'Oz, bere pátý flek a nakládá mi více jak 7 minut, za což jí v kempu skládám hlubokou poklonu.

Zdenál dojíždí ve své vlně na 114. místě i přesto, že musí cestou opravovat defekt za pomocí tří knotů a na dofoukání padnou dvě bombičky, i tak je rád, že dojel a ještě radši je, že jede se mnou už v sobotu Affinity. Peťu Váhalíka v serpentýnách hned po startu nabral nějaký Francouz řídítkem a oba spadli asi o 2 metry níž, naštěstí Peťa na něj, takže relativně do měkkého, že mu při pádu prošlápnul výplet už nikoho nezajímá, dobře frantíkovi tak. Peťa se rychle sbírá, sedá na bajk a bojuje, je z toho v cíli 85.flek a jede tak společně s většinou našich kempových spolubydlících v kategorii Mega Amateurs. Do Mega Challengers se dostal Peťa Šurý, Tomáš Köppl a Bolek Samek, který musel prasklou zadní stavbu svého vlastnoručně vyrobeného karbonového rámu Krutor nouzově opravit unikátním postupem za pomoci drátu a obinadla prosyceného vteřinovým lepidlem. Peťa Mondrik dojíždí 10. a jede tak hlavní závod společně s Přemkem Tejchmanem, který dojel na třetím místě, Matějem Charvátem na čtvrtém, Ondrou Bártou na desátém a Šimonem Charvátem na šestnáctém.

Na rozdíl od ostatních se v pátek neúčastníme masivních oslav, nemáme totiž sobotu volnou a jedeme svou vlastní, i když jen individuální Megu, Zdenál velí odchod do spacáků ve 22:00, o nic sice nejde, ale letos by to prostě chtěl dojet, před dvěma lety spadnul už nahoře na ledovci, dvakrát otočil řídítka a urval brzdovou hadici, s takovým setupem se prostě dojet nedá, svou Megu má tedy pořád ještě před sebou a letos chce rozhodně dojet. Já mám rameno v háji, ale taky bych si to rád odškrtnul, takže neprotestuju a jdu taky na kutě. Po zkušenostech z předchozích ročníků vyrážíme ráno nahoru lanovkou dřív. Dobrý nápad, v mezistanici fronta jako kráva. Nahoře jsme ale včas a tak se ještě podíváme na start Mega Challengers a snažíme se ještě načerpat inspiraci ve způsobech sjezdu toho bílého nesmyslu na černé sjezdovce, přes který se prostě musíme dostat.

Upravujeme výstroj, Zdenál zapíná kameru a jdeme na to. Bon jour, kontrola čísla, přejet lištu, píp a jedem. Sázím na způsob z minula, tedy zablokovat zadní brzdu, sednout na zadní kolo, obě nohy na sníh a skibobovým způsobem klouzám dolů. Způsob je to pomalý a zbabělý, ale celkem spolehlivý a nehrozí větší pád. Super, první prudká část vpohodě, následuje transfer, ten jedu a druhou část zdolávám stejným způsobem jako první. Zdenál zkouší druhou nejčastější variantu sjezdu, tedy sedá hned nahoře na sníh a s kolem v náručí jede celou druhou část po zadku, je to o něco rychlejší, ale podstatně „vlhčí“ zdolání sjezdovky. Dále to chvílemi jde jet, chvílemi jdeme pěšky a tlačíme, rozhodně ale neběžíme, není důvod, opatrnost především. Následuje kamení, občas vystřídané ještě sněhovým úsekem s ultrahlubokými vyjetými rýhami. Cestou potkáváme spoustu borců, kteří opravují defekty, mění brzdové desky, nebo nýtují řetěz. Pokud to zrovna nepražíme vysokou rychlostí, ale přejíždíme třeba mostek, nebo šlapeme ve výjezdu, tak se občas zeptám někoho, jestli nepotřebuje pomoc, případně jestli má všechno. Mám z předloňska co oplácet (viz. článek), ale všichni mávají, že jsou v pohodě a všechno mají.

Občas se nechám na nějaké skále vyhecovat lidmi podél trati a sjíždím i těžší skály, Zdenál jede snad všechno, je v race módu a často mi zmizí z dohledu. V sedle nad Hujerem je nejtěžší a nejdelší výšlap po štěrkové cestě, tady si rád beru vodu v láhvi a leju ji na záda. Další borec mi podává cereální hrudky, taky s díky přijímám a doplňuju energii, hurá, půlka je za námi, následuje nejprudší pasáž se spoustou klopenek, Zdenál mi opět ujíždí. Najednou se mi nad hlavou objeví vrtulník, není to ale ten s kamerou, je to záchranka, klesá k trailu na odkloněnou louku, poblíž týpka se zlomenou rukou. Lehce se opře jednou lyžinou do trávy, záchranáři a doktor vyskáčou ven a zase odlétá pryč, o chlapa v nouzi už je postaráno, dělám fotku a pokračuju dál. Zdenál už se zdá být nenávratně pryč, zdržel jsem se tu minimálně dvě minuty. A tak si říkám, že bych si mohl, jen tak mimo hru, trochu zazávodit ve svém individuálním závodě alespoň se Zdenkem. Takže lokty ven a pustit trochu brzdy. Vjíždím do lesa, ve vzduchu jsou oblaka prachu, na zemi pak prachu tuny, sem tam se někdo válí ve svahu, asi odpočívá :o) Hrnu to poměrně velkou rychlostí, míjím Oz, dlouhý sjezd po šotolinové cestě, a zase klopky v lese. Ha, dojíždím Zdenála, začíná se mi to líbit, ale už se blížíme do cíle. Letos bych asi fyzicky zvládnul ještě delší jízdu, moje brzdy ale už asi ne. Poslední kilometry už jedu s poměrně výrazným randálem ze zadní brzdy osazené metalickou směsí, že bych ty desky sjel? Je tu poslední sjezd do Alemontu, lávka, kousek asfaltu, ještě dávám jednoho jezdce, levá, pravá a CÍL! „JOOOOOOOO“, zařvu si hezky od plic, hájfájf ze Zdenálem, který dojel asi 5 vteřin přede mnou a hledám kousek místa ve stínu, protože tady dole panuje opravdové parné léto. Podotýkám, že Zdenál byl jediným českým zástupcem v kategorii 50+ a vůbec se toho nebál.

Hraje hudba, komentátor hlásí nějaké výsledky a já si jdu pro svůj balíček občerstvení. Kuskus se zeleninou jím roztřepanýma rukama a zapíjím ho redbulem. Sdělujeme si se Zdenálem první zážitky a oba píšeme domů SMS, že žijeme?.zase jsem trochu na měko. Jdeme umýt kola, aby nás vzali do shutle busu, polykáme další redbull a pomalu se přesouváme na zastávku. Tam panuje strašná anarchie a tlačenice kol do přívěsného vozíku, loktů už bylo dost, takže se v klidu necháváme předbíhat a jedeme asi až za hodinu, pátým, nebo šestým busem. Po nástupu dovnitř se vcucnu do sedadla překrytého chytře igelitem, dopiju třetí redbull a i přes velkou dávku taurinu málem usínám, než vyjedeme do Ozu. Kabinkou vyjedeme nahoru, sjedeme si v klidném tempu konec kvaldy do kempu, plácáme si s klukama u stanu, sdělujeme zážitky, otevíráme pivka a já klukům ukazuju překalené metalické desky s chladičem, který změnil barvu z černé na hnědou, „asi moc brzdíš voe“ říká mi Peťa, asi má pravdu. Je mi to teď ale fuk, jsem rád že to mám za sebou a rameno že vydrželo.

Jsme příliš unavení na to, abychom vyrazili k domovu, takže jen nabalíme komplet káru, sbalíme i stan a na přenocování postavíme jen malé áčko z plachty. Ráno nám v pět hodin zazvoní budík, balíme nouzový přístřešek a spacáky a vyrážíme zpět k domovu. Ve sjezdu jedenadvaceti Hujerovských zatáček zřejmě kalím ještě i brzdové desky svého WV, což se dole pod kopcem při tankování projeví strašným smradem od kol. Natankovat a jede se. Oba jsme poměrně dost znavení a nevyspaní, takže se často střídáme, po cestě s přispěním Waze objíždíme několik kolon v okolí Stuttgartu a po dlouhých 16ti hodinách dorážíme do Brna. Vyložím Zdenála a na autopilota dojíždím v deset večer k domovu. Žena mi pomáhá odnosit hromadu smradlavých a mokrých věcí do bytu a po krátkém pozdravení se synátorem okamžitě skáču do sprchy, protože už si smrdím sám sobě. Na vybalování není síla, ukážu pár fotek a jdu spát, protože ráno vstávám do práce.

A jak dopadli ostatní?

V pátek se krom kvalifikace chlapů, žen a dětí jela i kvalda e-bajků, která byla na té stejné trati, jen v opačném gardu, tedy chlapci se zapotili ve výjezdu, svůj závod ale měli stejně jako ostatní normálně na ledovci z Pic Blanc do Allemontu, na elektrice zvítězil v sobotu Nico Quere. V sobotu starovaly i holky svůj hlavní závod a v něm zvítězila Axelle Murigneux s časem 53:10, Alba bohužel přišla o řetěz a přijela chainless na devátém místě se ztrátou 11 minut na výtězku.

V neděli pak z českých jezdců dojel nejlíp hlavní závod i se dvěma defekty a s po prázdném zadním kole Matěj Charvát na 28.místě, Ory Bárta 72. Šimon Charvát 121. Přemek Tejchman bohužel ani letos smůlu neprolomil a po proříznutí předního pláště v horní třetině ze závodu odstoupil. Z našeho kempu byl pak nejrychlejší Peťa Mondrik na 136. místě, který ohnul patku a dojel prakticky bez řazení. Závod vyhrál Damien Oton s číslem 1 v čase 38:55, to musela být strašidelná jízda. V Mega Amateurs z našich dojel nejlíp Standa Kučo na 156. a Peťa Váhalík 180. Petr Toman nedojel kvůli problémům s brzdami.

Složení startovního pole bylo taky hodně zajímavé, 32% závodníků z celkového počtu bylo z Velké Británie, 29% z Francie, 14% z Německa a 25% byl zbytek z ostatních států, kterých bylo více jak 45. Nezanedba­telných 7% z nich bylo z České Republiky!

A když už jsme u statistik, tak ženy letos tvořily 4% z celkového počtu startujících, závod tedy zůstává doménou mužů což je při pohledu na videa a pády v nich, celkem logické.

Co říct na závěr, budu se z tohoto sportovního týdne zase asi ještě pár dnů dostávat, ale ničeho nelituju, byla to zase absolutní pecka! Proto, kdo si chce na bajku něco dokázat, nebo si jen užít tu atmošku a třeba si sáhnout na dno svých sil a schopností, můžu Megavalanche jedině doporučit.

A pokud stále ještě váháš, jestli nejsi na Megu moc nezkušený, nebo moc starý, tak věz, že nejmladšímu závodníkovi bylo 8 let a nejstaršímu o šedesát víc!

Au revoir Alpe d?Huez, merci Megavalanche!

Photo credit: Creatur Agency