Report: Jak nám Datel málem nedoletěl - Stráňův pohled na city downhill v Polsku

Autor: Vítězslav Stránský, kategorie: Report, vydáno: 11.5.2021

Downtown v polském Ustroni je na městské scéně klasika. Ale že vyšleme dřív závod v zahraničí než v ČR? Klasika dnešní doby naruby. Nalaď káves lungo, tenhle příběh zase napsal život sám. A že to byly nemalý hieroglyfy, to vám teda povídám.

Pátek. Sbaleno. Voňavej antigen v kaslíku. Vše jde až podezřele hladce. Snad nám ten covid neneutralizoval i faktor dobrodružství, to by mě vážně mrzelo. Vyrážím vstříc Olomouc, kde mám vyzvednout Amálku Krejčí. Telefon a tuším v šourku, že je to tady. A taky že jo. "Kamaráde, mám problém", ozve se z handsfree, "Alexandr Sidor, pozitivní!" Následuje nářek, jak má naladěnýho tygříka (myslí nového oře, nikoliv ošoupanýho šulina), všechno nachystaný, cejtí se úplně zdravej a co má jako kurva dělat.

Troufám si tvrdit, že drtivá většina běžné populace by se smířila se 14ti dny v karanténě. Né však Saša. První krok komplet v afektu. V trhnul do obchodu a bezhlavě nakoupil kojeneckou vodu. Než ji stačil dačický farář vysvětit, důkladně si prolil všechny tělní dutiny. Následoval už o něco racionálnější krok - nákup testu. Překvapivě ne těhotenského. Ten vyšel negativně. Sáša povzbuzen dílčím úspěchem, volá všude všem a shání mobilní certifikovanou laboratoř. Ta potvrzuje Sašovu negativitu, vytiskne potřebné potvrzení a informuje, že v nemocnici, kde Sášu zpozitivizovali, byla dnes evidentně špatná šarže. Z 30 testovaných vyšlo 26 pozitivně a prej to rozhodně nebyl vzorek z Techtle Mechtle. Sášu vyřazují z evidence a je volný jako pták. To bysme měli.

Zatímco Saša letí vstříc Ustroň, já vstříc Olomouc. Není ale pták jako pták. Jako druhý mi totiž rozsvítí displej Datel: "Kámo, ty seš od toho Ústí viď. Neznáš tady nějakýho automechanika? Vychcalo mi servo a potřebuju to akutně vyřešit." Pominu-li fakt, že z Ústí původem jsem, ale "nad Labem" a k "nad Orlicí" jsem se přistěhoval teprve v září, bude tady hlavní pojnt, že je pátek šest večer. No nic, zkusím jeden telefon a bez úspěchu. Volám mu zpět, že nejrozumnější a nejrychlejší bude, když se votočím zpět a vejdou se i s kameramanem k nám do Scubyho (čti Fiat Scudo). Sice nejmíň dvě hodiny ztráty, ale co bych pro toho kluka neudělal, že jo.

Předpokládaje, že když sháněli mechanika v Ústí nad Orlicí a kára je prý na krátkou vzdálenost asi pojízdná, rodí se plán. Nejlepší bude popojet mi vstříc cca 20km a nechat auto před mým barákem v Jablonném nad Orlicí. Ještě mu píšu, že ideální na čekání bude výdejní vokýnko na místním koupališti. Za půl hodiny další telefonát, že tobogány tady jsou, ale hospoda zavřená. "Jaký tobogány, ty voe?", nechápu nic. "Kde jseš?". "No v Ústí nad Orlicí." Ozve se nejistě. "A proč ty voe, když si měl přijet do Jablonnýho a počkat na mě na koupališti?"

Jako říkáme si s Amálkou, že není možný, aby roky cestoval po celým světě a netrefil na koupaliště ve správným městě. Místo toho teda čekáme na triumfální příjezd mistra světa my. Cajky do Scubyho, předány klíče mé Hedvice, že prej zítra vyřeší s jeho Hedvikou vodtah a my letíme konečně do Polska. Tam dorážíme před půlnocí, pívec, pokec na pokoji, Amálka vysprchovaná, můžem jít spát.

Ráno na hotelu sice kuchyňka vybavená, ale jídlo žádný, jasný, chápu, nebydlíme tu přece :) Raňajky vypadaly chvilku rozpačitě, než však nastal nejsilnější Datlův moment výletu. Z kufříku začal tahat regulérní polní kuchyni, za kterou by se nestyděl ani skautský vedoucí. Vajíčka se slaninou, tousty k tomu, jako slušně na pány.

Pak už jen přejezd do dějiště závodu a potkávačka se nemalou ekipou našich spoluobčanů v čele s vyladěným Whipmaster teamem: Petelice, Mára Škochů, Danem Šmídem. Dále pěstička s Márty Brzou, Bohem Strmim, objeví se Kuba Kantorů, pár juniorů, a tak naše výprava zajistila po pšontcích nejsilnější národnostní zastoupení. Pár Litevců a Estonců či jednotky jiných národů z toho udělaly na úvod sezony pěkný mezinárodní event. Jen co je pravda.

V noci slušně začůralo. Kdo zná trať, moc dobře ví, že začátek je rychlý DH, váže lázeňská DT část. Trať každoročně dozná pár změn, ale to podstatný zůstává. Drop ze startovní věže, pust ty brzdy, radši ještě šlápni na 12 metrů dvoják, na kterej nechceš dopadnout ani vo metr míň. Váže podržčást v kulích s vodpalem do klopenky váže další vodpal do druhý klopenky, výskok z ní v géčku a poď mi do města.
Drop přes zábradlí, step up na terasu, drop z ní, šmýkavý schody, sud levá, sud pravá, sud levá, sud pravá, nemáš prsty, dvojáček do schodů, banda doprava, močál před zatáčkou doprava, výjezd na drop a cílovej dvoják se záchranou. Minutka vostrý práce, kde jen přemýšlíš, kde to konečně ucákne.

Trénink. Některý hovádka tam posílaj dvánácterák z první, já si jedu naskákat nejdřív spodek. Pilotáž na první drop přes zábro, dopad našišato a nemám rychlost na step up na terasu. To potáhnu. No ty voe, jsem krátkej jak nohy Myšíka, přední pokládám asi cenťák za hranu a zadní rána, průraz jak první šťouch do panny, výstup z spd a ryba na terase. Nic mi naštěstí není, komplet zbroj zachránila a už si to šinu k ochotným polským mechanikům. Vyměním duši za kozlíka v plechu, narovnaj mi kleštěma ráfek a jde se zpět do boje. Naskákáno všechno kromě dvanácterníku.

To, co se ve mně odehrává, je vopravdu vostrej psychoboj s vnitřním našeptávačem, ale pak to přišlo. Jsem mentálně připravenej, Saša mě roztahává se slovy, hlavně voe zapomeň na brzdy. Tunel. Slyším jen včerejší Datlova slova u pivka: "Stráňo, nic tam nedělej, na pasažéra". Inu, hrrr na něj. Polet mýho života, nikdy jsem nic tak dlouhýho neletěl, lavice není dvoják, víme. Ta radost, když přistanu, kde jsem chtěl, je tak olbřímí, že to za dvacet metrů v odklonu pokládám na bok, řetaz dole i přes vodítko, ale je to tam, můžu si vodškrtnout další životní milník.

První závodní jízda. Že bych si to dal konečně celý v kuse? Po startovním dropu nečekaná lambáda, stěží se stačím srovnat a potáhnout. Uff, jsem na druhý straně vo fous filipínský devadesátnice a pokračujeme v krasojízdě. Lesní pasáž za mnou a je potřeba zatopit pod kotlem. Nevím, jaký polínko kde, ale po čistým náskoku na terasu jsem zase vzadu prázdnej, jak nitro zenovýho mnicha. Nic, ještě máme druhou jízdu. Kuba Kantorů má duši, směnný obchod za Redbull a slova díků funguje podruhé, kucí polský v servisu už vědí co maj dělat.

Aby toho nebylo málo, Sáša tropí trampoty s řetězem, víc nejtuje než trénuje a první jízda opět trhá a nezbejvá nic než na památnýho Gwina. Datel vyhrává první jízdu, prej flow byl klíčem a ve druhý je potřeba nasrat to tam bez bázně a hany. Postupně to vysychá, klasická plastelína co drží, ale nejede. Všichni vodbahňujou co můžou a už se to chystá na jízdu numero due. Lepší čas se počítá, ale nejedna historie říká, že druhá bude zpravidla ta rychlejší.

Na startu jsem tentokrát s rezervičkou a tak koukám na neskutečný rodea, co tam některý kujóni na dvojáku předváděj. Strop byl ale nejpomalejší závodník dne s telefonem na řídítkách, servisní brašničkou v rámovým trojúhleníku a smrt ve vočích už při zdolávání startovního dropu. Po 10 metrech zcela nepochopitelně zatočil do mlíka, po dalších dvaceti metrech to zahodil znova. Krky všech "nepřítomných" diváků se rozvotáčely rychlostí měnících se covidovejch vopatření český vlády. Když jsem viděl dalších cca deset absolutních nedoletů mezi kozy, radši jsem šel do fronty na start. Hlavně dojet celej a změřenej. Časy v Masterech ukazovaly, že dostat se do top ten bude v mým podání asi max, takže hlavně klid, tady jde vo život a ne vo hovno.

No co mám vám povídat, v jediný mý celý jízdě za den skočeno všechno, ale jak by řekl dvorní stavitel UL-LETu Pítrs: "Tvůj problém Stráňo je jednoduchej, neumíš vůbec jezdit na kole." Po tomhle představení musím střízlivě konstatovat, že má ten kluk pravdu. Poslední jsem sice nebyl, předposlední v kategorii ale už bezpečně a na vítěze skoro 15 vteřin je na takhle krátký trati tragikomedie, že pro to nemám přirovnání a to už je co říct. Mára Škoch mi dává deset a končí sedmej. Radost nám však dělá Amálka, která vo Titanic poráží druhou kobietku a vyhrává!

Po nás už ale jede Elita a tam máme želízek hned několik. Nejdřív příbramský Bůh Strmi na devatenáctce, pak Dan Šmíd čtrnáctej. Sáša jede konečně slušnou jízdu, první stlačuje čas pod minutu a vo své pověstné miniaturní bradavky zajíždí Máru Petelíka. Nakonec je z toho solidní osmička. Loňskou bednu neopakuje Jakub Kantor, ale top pět je tam. Jeho jízda s jednou rukou na rodlech, druhou držící zábradlí to celé za regulérní jízdy se jistě stanem hitem internetu.

No a pak už rube Márty Brza, kterej do toho dává všechno, ale je z toho o půl vteřiny brambora. První, kdo zaletí pod padepět jest Slawomír Lukašík. Jméno to neznámé z DH svěťáků. Poslední na startu Sláva. Atmo se dá krájet. Jede hroznou, ale pod posledním dropem nechytne tu správnou stopu, nasaje ho močál a i přes to, že mu slyšitelně rupou žíly na lejtkách, nechává tam s největší pravděpodobností ten rozhodující gap na svého soka - 0,4 vteřiny.

Inu napodruhé Sláva v Ustroni druhý, takže že by do třetice? Inu, málem nám ten kluk na závod ani nedojel, takže z tohodle pohledu lepší než nic. Za tu mou nebetyčnou ochotu jsem nechtěl nic co by stálo za dlouhou řeč, jen potvrzení účasti na mém novém projektu - triatlonu Jablomann. Ani moc neprotestoval, spíš to prej po tom co položil ten první telefon, tušil. Máme jeho slovo, a to není věru málo. Kdo chce vidět Datlovy koule v triatlonové kombinéze, jak trápí držitele českýho rekordu z Havajskýho ironmana Petra Soukupa, Simču Jirkovou plavat, Sašu běhat a poslouchat u toho Haffa za mikrofonem, 3.7. v Jablonném nad Orlicí na Jablomannu přátelé. Dolní Moravu a Peklák máme za rohem.

Next stop, když porazíme úřední šimly, MČR Dačice 5.6., kde se za všechny ptáky včetně Slávy budeme na vás těšit ! Sáša to tam zase hezky pěkně vymazlí. Přejme si to hodně a ono se to splní, tak slibujeme, přátelé!

Foto: DOKA Downhill City Tour