Report: Megavalanche 2021 - letos podruhé, i když vlastně poprvé

Autor: Zbyněk Stejskal, kategorie: Report, vydáno: 26.7.2021

Moje první zkušenost s Megavalanche nebyla úplně ideální - v roce 2019 jsem si na vloženém enduro závodu zlomil čtyři žebra (a karbonový ráfek) a do závodu vůbec nenastoupil. Letos jsem si tedy přijel spravit chuť. A tentokrát to vyšlo bez větších komplikací. Megu není třeba bikerům zdlouhavě představovat - jeden z nejšílenějších sjezdových závodů v Evropě, který má dlouhou tradici. Dvacet dva kilometrů dolů, start z ledovce na Pic Blanc v 3 330 metrech, zdolané převýšení 2600 metrů. Nic pro fajnovky.

 

Do Alpe d Huez jsem dorazil v neděli v podvečer (týden před závodem), dopoledne jsem ještě zafandil žiletkám na jedné z etap Tou de France. Cestu jsem si fakt "užil", protože jsem  hned za Prahou trefil ráfek u dodávky a jelikož mám vestavbu, nemohl jsem se dostat k rezervě. Musel jsem z auta všechno vytahat, abych mohl kolo vyměnit. Žádné další komplikace už naštěstí nenastaly, jen nuda na dálnici a já dorazil v pohodě.

Pondělí nebo úterý jsou ideální k tomu vyjet na Pic Blanc a projet si trať hlavního závodu. V místě ještě není tolik lidí, takže se dá snadno dostat nahoru a trať je relativně volná. Zbytek týdne jsem trénoval na kvalifikaci, která je stěžejní. Trénink se samozřejmě neobešel bez různých pádů a dopingu Ibalginem, nezbytným pomocníkem každého závodníka. Kvalifikace se jede po sto padesáti závodnících, do hlavního závodu postupuje pět set nejlepších. Letos bylo závodníků méně, než v předchozích ročnících, takže postupovalo prvních padesát z každé kvalifikace (za obvyklých podmínek postupuje prvních dvacet pět).

   

Sobotní kvalifikační závod byl tentokrát náročnější, než jindy. Kvůli sněhovým podmínkám se musel vynechat jeden z úseků hned na začátku. Závodníci se proto neroztrhali a do single tracku vjížděli všichni najednou. Kvalifikační závod trvá asi 15 minut a končí přímo v Alpe-d Huez. Tady mimochodem končí taky horská etapa Tour de France. Startovní pozici jsem neměl úplně ideální, bohužel z poslední lajny. Trochu jsem čekoval ostatní rozjížďky přede mnou a úkol zněl jasně. Urvat na prvních 200m co se dá, protože pak se najíždí do singlu a už toho moc neuhraješ. Nakonec to vyšlo a v kvaldě  jsem skončil dvacátý.

 

V neděli, v den hlavního závodu, vstávání v 4:30, příprava a v šest už na lanovce. Dostat nahoru pět set závodníků prostě trvá, do gondoly se vejde asi jen dvacet lidí s kolama. Nahoře šílená kosa a dlouhé čekání na start. Člověk musí být nalehko, takže při čekání pořádně vychladne. Navíc nervozita pracuje, takže neustálé lítání na záchod. No, prostě žádná sláva. I dole v Alpe-d Huez klesaly teploty přes noc na tři stupně, nahoře mrzlo. Sjezdovka byla při startu stále ještě lehce zmrzlá a upravená rolbou. Sněhu bylo letos výrazně víc, než obvykle, sahal až k přehradě.
Čekání na start je nekonečný. S eliťákama Zejdou a Přémou to ale bylo hodně příjemný. Přéma měl velkou šanci na skvělé umístění, bohužel se přimotal do hromadného pádu a zničil přehazovačku. To už je poněkolikáté v řadě, kdy se v kvalifikaci umístil výborně, ale hlavním závodě něco rozjebal :).
Díky dobrému umístění při kvalifikaci jsem chytil lajnu D, takže slušná startovní pozice. Start na písničku Alarma s vrtulníkem nad hlavou je prostě legendární. A když se vyhoupnete přes horizont a nad vámi visí vrtulník, který vás natáčí, připadáte si jako hvězda.

  

Sjezd na sněhu se mi podařil, vyhnul jsem se hromadnému pádu a vypadalo to nadějně, ale v krátkých stoupáních jsem bohužel fyzicky hodně ztrácel na vysekaný mlaďochy a docela se v umístění propadl. Pak asi dvakrát crash ve spodní části v rozbahněném úseku do Oz, ale jinak dobrý. Moje maximálka byla 67 km/h, ti největší borci dávají i 100 km/h. Nakonec z toho bylo sto šesté místo a tentokrát navíc bez vážnějších zranění. Takže za mě dobrý. Sjezd mi trval 56 minut, letošní vítěz Stefan Peter to zvládl za 41 minut. Závod končí v Allemnodu. Dřív se z něj jezdilo zpět autobusy, což trvalo dost dlouho, letos otevřeli novou lanovku, takže se do Alpe-d Huez dostanete během chvilky.

Teď ještě pár praktických informací pro ty, kteří se na Megu teprve chystají. Nocuje se zadarmo přímo na sjezdovce v Alpe-d Huez, jako sociální zázemí se využívá zázemí lanovky. Kamarád, který jel s přítelkyní a děckem si objednal apartmán ve městě. Necyklistický doprovod se určitě zabaví, v okolí je spousta značených turistických tras. K dispozici je taky bike park, ve kterém se kromě dospělých vyblbnou i děti. Odvážnější mohou zkusit dětský závod Mega kids. Ve městě je i dost bike shopů, takže není problém tu sehnat v podstatě cokoliv. Startovné stojí okolo sto padesáti euro a v ceně je i permice na lanovku na celý týden. Zároveň můžete díky registraci koupit výrazně zlevněnou permici pro váš doprovod. Jídlo jsme řešili nákupy v místním obchodě, ale není problém zajít do restaurace. Pokud se chcete osvěžit, k dispozici je místní ledový horský potůček. V blízkosti se nacházejí i krásná jezera, v těch se ale koupat nesmí.

Samozřejmě nezbytností pro závodníky je kvalitní kolo, já sedlám Santa Cruz Megatower, výplet KASTAR od dědka z Vysočiny a zásadní pneumatiky, chce to nejvyšší kvalitu pro DH, já volil Maxxis. Pak už jen stačí hodně tréninku, trochu odvahy a štěstí a jde to samo. Megavalanche je neuvěřitelný adrenalin, super zážitek, který rozhodně stojí za to. A jak ho jednou vyzkoušíte, určitě se budete vracet. Tak příští rok na viděnou.

A svoje poprvé zažil ve Francii i Tomáš Zejda, zde je jeho pohled na věc...