Report: Lesk a bída Mad of Lake - italský downtown

Autor: Vítězslav Stránský, kategorie: Report, vydáno: 12.10.2021

Určitě znáš ten pocit. Zasuneš. Držíš. Ozve se známé klap. Stříkneš tam posledních pár kapek. Vytáhneš. Zasuneš zpět. Do stojanu. Nasedneš do káry s partou kámošů a necháváš plzeňskou benzínku Tank ONO za zády. A když je cílová destinace jezero Garda, nechybí Ti v životě už nic. Máš to stejně? Zajímá Tě, jak dopadla česká výprava na downtownu v Itálii? Hybaj pro espresso, tady bude hořet klávesnice. 

Nemáš toho málo?

Po klasických peripetiích s registrací ve stylu, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, jsme se po několika mailech s organizátorem, vyplnění anticovid chujovin a na pětkrát změněné sestavě, konečně prokousali ke dnu Dé. Sraz v čtvrtek 8 ráno na Zličíně. Nabírám Mártyho Brzu a Frantu Růžičku. Když dorazím na místo určení přesně včas, stepuje tam se svojí mamkou už hodinu Márty natěšenej. Husí kůži nemám však nejprve z šarmantní maminky, nýbrž z HROMADY věcí, které Márty zamýšlí zasunout do do Scubyho (čti Fiat Scudo = později důležitý). Jako náhradní vypletený kolo bych pochopil, ale čtyři už ne. O dalších vosumdesáti šesti pláštích ani nepípnu. Korunu všemu však nasazujou 2 helmy a 2 náhradní štíty. 

Maminka se sice snaží situaci vodlehčit vakuovanejma hovězíma líčkama na víně a že řízky taky sou, ale prostor na nakládku není nevomezenej, víme. Vzápětí doráží Francesco s apartním mikro kufříkem na kolečkách. Situace dostává netušený rozměr. Nekompromisně nastavuje kontrast ne nepodobný rozdílné barvě Mártyho helem. Naštěstí černá a bílá je pouze v šachách a nikoli v životě. Dochází ke  konsenzuální redukci hromady. Můžeme vyrazit směr Plzeň. Tam už číhá Míra Kabelka se svojí přítelkou a při pohledu do nákladovýho prostoru znervózní jen mírně. Každopádně věc se podaří. Koukneme na sebe a víme. Je to tady přátelé. Na Rozvadově máme spicha s Whipmaster teamem ve složení: Mára Petelík, Mára Škochů a Dáňa Šmídů. Jedou v červeným okně z Boleslavi. Bujaře se přivítáme a dojemně pospolitě pozřeme poslední junk food v Mekáči. Teď už jen ta gastronomicky jímavější části Evropy. Když po vystřídání u Mnichova votevírám prvního kozlyka, málem se rozbrečím. Něhou. 

Příjezd do městečka závodu Toscolano Maderno jsme vzali, nebojím se říci, hodně ve stylu. Představ si průjezd uličkou úzkou, jak přespříliš sešitá žena po porodu. Zde musíš pokorně sklopit zrcátka. Majitelé obou kár klopí taky, ale zraky. Víc jak pětimetrovej Scuby sice projede, ale na první křižovatce se vo cca velikost standardního vocasu zkrátka neprotáhne. V překážce nestojí totiž nic menšího, než jeho sestřička Panda. Její majitel parkuje jak vocas (čti nemalej kokot).  Vybaví se mi vousatá reklama na Mentos. Zkráta pár borců poponese auto. Tušim Brouka. Dáňa spouští ajfoun. Pět mocných mužů zavzpomíná na litry potu při mrtvých tazích. Panda se poprvé ve svém životě vznesla. Cesta k ubytku volná. Jak by řekl Sáša Sidorů: "To sou zase závody..."

Frajdej

Jako musim skromně říct, že sem nebyl včerejší a přibalil si silničku. Voproti Mártyho materiálu sice nezabrala místo v autě, ale přidala rozhodně na dalším rozměru vesmíru. Minimálně toho mýho. Ráno přehopkám pár chipsů, které Dáňa sbírá se slovy: "Nesnášim bordel píso!" Vohodim se do přiléhavýho, zabořim voko do zasklený mapky Gardy na stěně a během pár vteřin je o plánu jasno. Sirmione. Bude to tak třicet kiláků počítám. Tam a zpátky šedesát - rozumný na dopolední rozjetí. Vyrážim na hliněným Autorovi k silničním zážitkům. Azůro úplně k nasrání, ještě pětadvacet Celsiů k tomu. Nechceš. První zastávka snídaně s presíčkem a výhledem na stavbu posledního skoku. Mírnej průzkum tratě, kdy zjistíš, že ňáký dřevo pobrali z nedávného terénního triatlonu Xterra. Vzhledem k tomu, že jsem již před lety usoudil, že nejlepší příprava na downtowny bude triatlon, se kosmos opět spojil mocnou silou nekonečna. Nevymyslíš.

Po 52 km s rohlíkem parkuju kolo před zahrádkou v Sirmione a v první sympatický zahrádce jdu zvostra do Menu di Lago. Dneska padne kilo, to je jasný, jako že ta paní vedle u stolu musela být Miss Italia 1990, jinak tomu nerozumim. Celej rozjařenej to zamáznu pistáciovým gelátem a jedu prozkoumat zbytek jezerního poloostrova. Zachovalá milfka kam se podíváš, prostě den fakt ale úplně na hovno. Zbytek crew mezitím vodhalilo hrudní koše u Gardy. Dle pořízené videofotodokumentace a zejména jejich vyzvednutím na pláži to vypadalo, slovy Datla, že taky psali těžkou písemku. Franta naučil labuť pít Heinekena z láhve, Míra Kabelka se prej nespálil a vostatní excelovali ve skocích do vody. Rohlyk na tváři to všechno propojil, jeli jsme spokojeně na dynr.

Sabáto

Již tradičně se v sobotu trénuje a odpoledne jede kvalda. Komisař UCI kam se podíváš, i to však neznamená, že tady je všechno v cajku. Já jsem v kategorii M4, což voe bude až za 10 let, ale nevadí, po korekci jdu správně do M2 (35-39). Mároš Lučivjanský ze Slovenska jde z elity taky do Masterů, tentokrát M1, kluk jeden neopotřebovanej. Trénink může začít. Teda mysleli jsme. První koho komisário posílá do převlíkárny je Míra Kabelka. Jeho tílko sice odpovídá počasí a jeho skillu kovanýho fórkrosáka, nicméně ne naladění pána s logem italský federace. Ta má totiž svý pravidla, takže hybaj pro dlouhej rukáv. Jako to by ještě jeden i pochopil, ale když eliťákům kontrolujou chrániče a nekompromisně neobrněnce posílaj pro páteřáky a kolena, to už nevykouzlí úsměv. 

Hlavně teda kompletnímu Whipmaster teamu, kterej (divný) nečetl regolamente v italštině a tímto vybavením nedisponuje. Opět se však projevuje česká vynalézavost v podobě průzkumu místních kontejnerů a ulovením kartonů. Z těch se vyrábí ukázkový páteřáky a legrace může začít. Když už my rytíři máme vodjetej trénink a pomalu začínáme ladit psychiku na kvaldu, napráskaj tam kartonisti dvě jízdy a postupně se snažej vyměňovat poznatky, podle toho, kdo si pamatuje jakou část tratě.

Během tréninku stojí za řeč už jen partička pěti natěšenejch Italů, co jedou vláček na překážku, kterou je dobrý si podle mě předem prohlídnout. Představ si vodpal na placku přes živej plot a nonšalantně schovanou lavičku za ní. Poetický zákoutí, jak stvořený pro držení dolce belly za ruku a procítěnou recitaci básní, ale tady si musel přemejšlet hlavně o nájezdový rychlosti veršů. Jede vláček motoráček. Lokomotiva hů, druhej vagónek už menší hů, třetí brnkne zadním kolesem do hrany lavičky, čtvrtej už ale do cílový stanice nedojel a vo vopěradlo lavičky jde přes rodla. Kotník napsal pravej úhel, bohužel do jiný světový strany a aby toho nebylo málo, pátej borec si za cílovou stanici vybral čtvrtýho záda. 

Pojďme ale radši k trati a pěkně vod startu. Ze startovní rampy lehká travnatá levá na vysílák s fotogenickým pozadím Gardy. Dopad do prudkýho svahu, dobrý. Následuje mini dablík z triatlonu numero uno. Vostrá levá na výmrdschody, který si v rozbitosti nezadaj s vagónkem čtyry. Drtivá většina najíždí nad ně a láme do traversu a pak diagonálou z nich ven. Následuje palba po asfaltu, kde poprvé atakuješ top speed.  Pravá v kudle a už nám známé místo pro básnění. Hned za lavičkou vostře pravá, náskok ze zídky do schůdků a přes travers po hlíně na další schody u kostela. Tam číhá dablyk numero due a nájezd na pro mě nejtěžší část. Letíš plnou, musíš v kulích mírně točit na štěrku a vodpálit tři skoky za sebou. První za nic, jen odpal, druhej už ale osmimetrovej step down, kterej sem předloni nedoskákákaval a třetí naopak protlumit do dopadu. Teda pokud skočíš ten druhej, jinak totiž netlumíš, ale taháš do nebes a hlavně nemáš rychlost do následující hamtačky zahrádkářskou kolonií.

Následuje fyzicky nejnáročnější část tratě, kdy prokousáváš helmu, aby ses moch zakousnout do řídítek a držet, zatímco laktát ti stříká, v lepším případě, ušima. Na vyhlídkové cestě tě vyruší pouze dva vysíláky, co votestujou nafoukanost tlumičů a v drtivý většině případů stahujou gumičku u obou až po kořen. Když už fakt ale vopravdu nemůžeš, začíná ta nejzajímavější a nejtechničtější část tratě. Vodpal do stráně, váže dřevěný schody, bordel a hodně prudkej sešup zpět na ulici. Na dvaceti metrech plný pařátky práce. Pokud se následně neroztřelíš vo hradby, pokračuješ vesele do místních uliček. Tam číhá vodpal do schodů a jestli si neměl top speed už vejš, tak tady ho máš na deseti metrech. Přitáhneš brzdy minimálně k bradavkám, zatáčka skoro vo stoosmde, wallride a místní specialita. Klády. Italům se klády líbí. Každý rok přemýšlí, jak trať vylepšit. Tak nepřidáme další klády? Jasný, přidáme další klády. První takový, druhý makový a třetí budou s povidlama. Když už je překoná tvoje kolo, protože ty seš za pasažéra, následuje průlet uličkou, s móc krásnou lavicí. Pak už jen dirtovej rádius a cílová lavice. Z tý mám hodně velkej respekt, páč první pokus skončil ukázkovým nosemanuálem. Kromě poskvrněných trenek jsem však z ouveje naštěstí vyšel bez úhony. Naposledy z toho v Dačicích byly utržený vazy od lopatky, takže tady zfvižený ukazováček a šel jsem nadále na cílák radši vod lesa.

Kvalda

Tady nejde vo nic jinýho, než se poměřit se stopkama a seřadit se na neděli. Stejně tak jako pohladit si ego a spekulovat večer u píva, kolik vteřin tam v neděli určitě je. U mě samozřejmě hodně, páč nedoletím step down a jízdou na jistotu se zařazuju někam kolem 50týho fleku. Když už si v klidu vychutnávám klesající tepy, zazvoní mi telefon. Franta píchnul při čekání na start. Tomu se říká přemotivovanost. Jasný, pučím ti bajka. Zlanařím borce ze shuttlu a jedem Frantovi odvýzt kolo na start. Rocka machine, jako Rock Machine, že jo. Zde však přichází další tvrdý střet s realitou italské federace. Frantu nechtějí nechat odstartovat na konci startovního pole a šumy v předchozí komunikaci mu nedostatečně sdělí, že vlastně měl odstartovat na píchlým a ujet aspoň kousek, aby ho pustili do nedělního závodu. A fousatá shemalka na tom vypadá jakože fakt trvá. Jako todle nechceš. Když viděl naše zoufalství, vložil se do situace Ben Moore a vyjednal se kompromis, Franta pojede jako předjezdec a pojezdec s měřeným časem bez nároku zapojení do oficiální klasifikace.

Nejhorší pojnt nás však teprve čeká. Dolů přijedou další a Ben Moore a je až pátej vo pět sekund. Říká nouvej a kontroluje svůj čas s go pro časem. Je tam 3,5 vteřiny rozdíl! Je jedinej, co má výjimku na go pro v závodní jízdě, čili začíná se vesele spekulovat. Z časoměřiče vypadne, že zítra se nahoře bude startovat na 5,4,3,2, 1 jak v Bangladéši, dole prej fotobuňka na rozdíl od tý horní funguje a že půl vteřina sem, půl vteřina tam nehraje na tříminutový trati roli. Nechápeš. Jdu se vyplavat kilák do Gardy, zítra to bude chtít čistou hlavu. 

Doménika

Ráno mi pípne od Beníka messka, že na to sere a nejede. Timekeeping is corrupt. Má důkaz z goučka, vyloženě vyanalyzovanej do desetiny a nebude prej nasazovat zdraví, když ta "částka taky nesouhlasí". Jako chápu ho, je to profík a chce fér závod. Ostatně stejně jako my všichni. Nejdřív to ale postne na IG story a pak teprve oznámí pořadatelům, což už zakyselí nejen nohy, ale i ksichty pořadatelů. Naši Whipmasteři jdou za federálama požádat o to, že pojedou z goučkama taky, aby byla kontrola, že jo. Ano hovno kamarádi, je to nebezpečný, je to v italských pravidlech, máte smůlu. Nakonec to balí i Dáňa, Márové to prej ale daj. 

Start. Tepovka letí. První to vodpálí Mároš, kterej defektil včera a hned potom, co ho přestanu povzbuzovat slovy drž to, ukázkově zahazuje na prvních výmrschodech. Já startuju po pár minutách a jedu slušně, držím rychlost na štěrku do zatáčky a skočím poprvé stepdown načistotu. Dobře já! Povzbuzen dílčím úspěchem rubu vesmír, páč fyzička je oproti vyježděnejm borcům moje jediná výhoda. Na technice přichází první krizovka ve stylu lambáda, ale účes furt drží. Když už mé 140 mm vepředu i vzadu sezobne klády, doletím zbývající skoky, je z toho zlepšení o 12 vteřin, z kterýho resultuje 3. flek v M2 a první půka ze všech masterů od 30 do 57 let. Ano zde startuje týpek v kategorii M6!

Pak už přijíždí do cíle rider za riderem a nás zajímají samo naši borci. Jen o pět vteřin mě zalítne Mára Škochů, to že nerubal je asi fakt, ale i tak, potěší to. No ale pak už se to tam začíná sázet jak domácí vejce na rozpálenou pánev. Když dolítne Márty Brza a sedá na hot seat, začíná atmosféra hodně houstnout. Nepřekoná ho ani Mára Petelík (celkově 7.) a ani Míra Kabelka (5.). U něho škoda velká, protože při účinnějších brzdách si nemusel zblízka prohlídnout žíněnky na zdi a ta zatáčka po top speed section by se dala projet bez ztráty kytičky. Mártyho nakonec zandá vo vteřinku pouze místňák Mirco Montagni, co byl asi třikrát druhej a vo pouhou desetinu Christoph Moser. Nakonec teda Márty zandal trojku, což je po Slávovi, kterej tu naposledy vyhrál nejlepší český výsledek a to se kurva počítá. Ten kluk ve 20ti eště určitě neřek svoje poslední slovo, to já cejtim v šourku a ten jak tu bylo několikrát omíláno, se nemejlí.

Do nouzáku chceš!

Normálně bych tady končil, jako že cesta zpátky a návrat do reality, bla bla. To by si ale Scuby nesměl chtít prodloužit pobyt v rodné zemi. Když už po koupačce naskáčeme do káry, udělá škyt, ale startovat nehodlá. Roztlačení dieselu podle mě není úplně košér, ale dvacet Italů mě přesvědčuje že klídek, takže teda vodezvdávám klíče a ten nejrozjařenější se ujímá role doktora. Scuby pod italskýma rukama zjihne a naskočí. První varování. Druhý už bohužel nepřijde a rovnou vražda, smrt, zabití. Představ si, že jedeš v tunelu padesát kiláků před Brennerem, samozřejmě do kopce a přestane to tahnout. Z pětky na čtyři, na tři, na dva, modlíš se, ať vyjedeš na vršek a dojedeš aspoň na pumpu v nouzáku. Nechceš. Fakt nechceš.

Hele jsme fakt dlouhý jak italský pravidla, takže už to pokrátím. Ani italskej mekgajvr nepomohl, ale snaha byla, vyzkoušeli jsme všechno možný, namátkou čistič nádrže, telefonování mechanikům, došlo i na modlení. Až poté samo došlo k volání na asistenčku. Vodtah do servisu v půl jedný ráno zážitek, sedíš v káře pomalu ve čtyrech metrech a houpeš se jak v korábu. V servisu předáš mazlíka, hroznej démon v Porsche Cayenne Tě veze na svůj hotel 20 kiláků nad Bolzano. Jseš v pasti. Pokud to neopravěj do 24 hodin, zadarmo vodtah do Čech, pokud jo, platíš opravu v Itálii. Ani jedno co? Nechceš. 

Nakonec jsme si prodloužili dovolenku jen o den, egr ventil je svině, ale expresní servis se povedl a vodpoledne si to jdu s mechošem projet. Všechno cajk, takže holt těžce vydělaných vosum set euro vodtejká z účtu a naše karavana už bez dalších dobrodružství dojede do reality všedních dnů.

Mad of Lake má svý chyby, ze kterých se organizátoři snad poučej. To místo je ale magický. Když Gardu miluješ, není co řešit. Nevím jak vostatní účastníci zájezdu, ale já příště jedu zas.

Kdo to dočet až sem, respekt, výsledky zde.