Report: Boys are back in town - dva downtowny, Sanremo a Grasse, během jednoho víkendu

Autor: Vítězslav Stránský, kategorie: Report, vydáno: 21.11.2022

Na závěr sezony jsme si přichystali vopravdouvou chuťovku. Dva downtowny ve dvou dnech a rovnou ve dvou státech. Trochu dost to prověřilo naše koordinační skills, ale když se miluješ není zase tak moc co řešit.  Sestava: Franta Růžička, Ondra Bartoszuk, já a Romana Jahelka za objektivem slibovala mix životní zkušenosti, touhy po přijatelný míře punku, ale hlavně lidi stejný víry.

V sobotu se jelo v italskym Sanremu, který už mám registračně poladěný. Když volám Mártymu Brzovi, jestli se nechce připojit, poudá, že nemůže. Ten víkend je prej přihlášenej na urban downhill Grasse ve Francii. Celkem škoda, že je to v kříži ale co už. Pak mi to ale nedá a koukám kdy a kde přesně, že se to jede. Tak za prvý je to lehce přes hodinku cesty od sebe a hlavně San Remo je v sobotu, Grasse v neděli. Máme plán.     

San Remo je stálicí na poli urban downhillu a je až s podivem, jak dlouho unikala naší pozornosti. V minulosti tenhle race navštívil Mára Petelík s Martinem Mitvalským a voba zajeli top 10ku nemejlím-li se... V Grasse už několikrát vyhrál Tomáš Slavík, čili počítám, že nás všude budou vítat s otevřenou náručí.

 

Jakmile předám řízení a po Scubym se rozlehne líbezný "psssik", na jazyku se rozleje hořkost a v duši slad, starosti všedních dnů zavíráme do kufru. Než bys řekl Ondra (vodřídil to prakticky celý), nasáváme teplý mořský vzduch v ulicích San Remo. Prej mám bejt krátkej, takže vobšírně popisovat krátkou zastávku na spaní pod dálničním mostem bohužel nemůžu.

V Itálii na sluníčku nechutnejch 25 na slunci, moře furt teplý, že nechceš ale musíš si jít zaplavat. Marty přijel po vlastní ose s přítelkou. Dáme společnej voběd a když chci platit za sebe vevnitř u kasy, číšník poudá, že támhle borec prej už zaplatil za všech šest lidí u stolu a s úsměvem ukazuje na Mártyho. Ty voe není mu divný, že za dva hambáče a colu dáš 112 euro :) Je tu fakt krásně. 

Ubytko v centru pár set metrů od srdce závodu naladěný, parkování už vůbec. Potřebujeme vyložit auto a není to kde zahodit. Vlezu do podzemní garáže naproti a na recepci z krásně zachovalý padiny vypadne, že se jmenuje Andrea a můžem prej česky. Nechaj nás v klidu vyložit a Andy poradí, kam zaparkovat. Karma zdarma. Jde se vyčíhnout revír.

Sobota - Race Day numero uno.

Ráno vajíčka, pár vteřin Haka Haka, skočit do zbroje a de se do boje. Sjedu si první rundu a v cíli potkávám Mártyho bílýho jak prázdná stránka wordu. Káru si zaparkoval včera moc krásně. Blízko cíle, na pána. Všechno dobrý, kdyby tam ráno nestavěli trhy. Ten pocit, když ráno přijdeš k autu a místo něj najdeš stánek. Přítelka naladila kámoše Itala, na carabiniérech se vše vysvětlilo, zaplatilo stodvacet a Márty psychicky vyladěnej tak, že v první závodní trhá řetěz prvním záběrem po startu. Ale to předbíhám. 

Tréninku zajímavej tím, že máš nárok na dvakrát shuttle. Když chceš víc, jedeš za svý, což bylo reálný vyjet do 10 minut. Při 110 riderech to bylo velice fajn rozhodnutí. Prostě se nečekalo dlouho. Obecně se dá říct, že na Itálii až překvapivě moc fajn zorganizovanej závod. Vše na čas. Výsledky online, startovní taška s balením kafe, tričkem závodu a rozinkama, pasta party pro riders. V cíli nafukovací bag, do kterýho můžeš vyslat třeba beko. Dělá to manželský pár Fabio a Raffaela - padesátníci, co organizujou ještě poměrně velký triatlony. Všechna čest. 

Trať zevrubně popisovat nebudu. Obecně je to víc z kopce, než bys řekl z videa, prakticky žádný překážky vyjma dvou klopenek a dvou dětských skoků, za to spousta schodů a v uličkách projíždíš regulérně i barem. 

První měřená jízda je nazvaná official practise run a má za úkol seřadit ridery podle časů. Márty zalítne 4ku, Ondra 15.ku, Franta 17ku, já 44ku absolutně. Jinak jsme rozdělený po kategoriích po 10 letech. Jen pro zajímavost, třetina závodního pole jsou u nás věkem už Masters nad 30 let. Další zajímavostí je, že tady je i kategorie E-BIKE. Tomu voe nerozumim, ale celkově druhej zalítne právě éčko. 

V kategoriích máme po měřáku všichni reálnou šanci na bednu, takže race mode hodně moc on. Tenhle downtown má ještě jedno unikum. Jede se za umělýho osvětlení. Myslíte, že měl Márty světlo? Na jeho obranu musím říct, že víc než půlka pole spoléhala taky jen na pouliční osvětlení a louče, já jsem ale výkonnou čelovku od manželky v některých úsecích vocenil.

První závodní. Jedu hranu, v jednom esíčku jsem ale moc a ramenem lízám barák. To mě slušně rozhodí sandál, ale výstup a nástup se nakonec nekoná. Čas vo čtyry vteřiny horší a pátej v kategorii, druhou jízdu musím jet vesmír. Márty trhá zmíněnej řetěz, zabíhá k mechanikovi nějakýho týmu a stíhaj opravit na druhou. Ondra i Franta opakujou výkony z měřáku a jestli chtěj bednu, musej zrychlit minimálně o tři vteřky. Speciálně Ondra má šanci to urvat. Franta tam má do 29 let hodně velký střelce.

Druhá závodní. Vodpaluju to, až se uši Rozárky klopej dozadu (plyšovej králík na helmě - pozn.redakce). Na konci schodů začnu rubat, páč následuje celkem high speed sekce a stane se co? Zacuchávám řetěz. Během drncání na dalších schodech řadím nahoru, naštěstí se chytá a pokračujeme v krasojízdě. Dávám do toho všechno a v cíli se řadím na dvojku s časem o setinu lepším než v měřáku. Na kdyby se nehraje, ale je jasný, že tahle jízda by bez technickýho problému mohla bejt lepčí. Čumím na projekci, střídavě do mobilu na výsledky, kontroluju svý soupeře v kategorii. Nakonec mi bedna uniká vo 0,04 vteřiny, což je sice chvíli na rituální harakiri, ale když za deset minut přilítne Ondra a stlačí čas o víc jak dvě vteřiny, tušíme velký dobrý.

Yessss, Ondra podrží trojku, 10. absolutně ze 109 riderů! Já beru čyřku, Fanda šestku a Márty sedmičku v kategorii, páč ve druhý jízdě pro změnu lehá v zatáčce. Začíná pasta party, takže tam loupneme jídlo od organizátora, vychutnáme si Ondrovu chvilku slávy a jdeme se vyspat. Ráno směr Francie bejby.

Neděle - Grasse.

Tenhle závod pořádá Loica Bruniho táta a je teda jasný, že to nebude ouplně malý. Generální partner DT Swiss, třicet riderů na startu a spíš to vypadá, že půlka jezdí za tovární týmy.  Trať dvě minuty, převýšení víc než slušný, schody dlouhý jak v Kolumbii a do toho dva sedmimetrový dvojáky. Jeden prakticky do schodů, kde letíš palici a druhej - cílák háže do hodně slušný vejšky. Tady to bude jiná písemka.

Trackwalk, měnim trenky, voblíkám do všech chráničů co mám a místo tance Haka Haka prosím vesmír za odpuštění. Budu slušnej ke starším lidem a už nikdy nebudu odmlouvat manželce. Jen mě nech přežít. Asi to zafungovalo, páč když jedeme vláček na přescesťák, jedu vo fous pomalejš než Ondra přede mnou. Na vodpalu je mi jasný, že velký špatný, zařazuju mocnej zátah resultující v polohu ústecký svíce a připravuju se psychicky na náraz. Takovou hranu zadním jsem letos nepředvedl. V davu to zahučí, ve mně hrnkne, ale ráfek drží, účes taky a vlastně nemám čas to moc řešit bo mám plný ruce práce na 200metrovejch schodech.

Po týhle epizodě zbývá už jen cílák a ty přelety některých mě taky ouplně nenechávaj klidným. Naštěstí nájezdovou rychlost zavřou esíčkem a tím pádem nemusíš řešit rychlost, stačí jen rubat a vyslat. Nasázíme to tam a půjdem si to slovy klasika užít. Hele a támhle je Loic Bruni, no tak se pudem seznámit ne? Týpek po nezbytný fotosession úplně v pohodě, takže jsme moudře rozmlouvali dalších deset minut. Život je krásnej. 

Po první jízdě je jasný, že tady se jede jiná liga. Ondra dí, že některý díly co vozej zjevně tovární jezdci ještě nejsou na pultech a ani Kolofix je nemůže objednat. Můj závodní plán je skromenj, nebejt poslední. Márty je devátej se ztrátou 8 vteřin a my tři bratři se skládáme do třetí desítky. Na prvního ztrácím bezmála půl minuty. Taková voblož, přitom skáču všechno a nemám pocit, že jedu úplnou plíseň. Nechápu nic.

Druhá jízda, cejtím se zase vo chlup jistější, holub vzlítavající přes cestu mě spíš vyloudí úsměv a škoda pár chybek v zatáčkách. I tak se zlepšuju o čtyři vteřky a můžu bejt na sebe pyšnej, páč nejsem poslední! Márty se zlepšuje, Franta taky, Ondra zalítává stejnej čas. Oba se shodneme, že na schodech necháváme spoustu času, František i Márty tam letěj bez brzd, ale takhle velký koule prostě nemáme. Výsledkově žádná bomba, ale závod za nás užitej na maximum. Atmosféra parádní, vopravdu hodně lidí na zajímavých místech, DJ hraje suprově, lidi se bavěj. Prvních deset riderů postupuje do superfinále. Představovačka každýho z nich na cílovým skoku za řevu speakera, vzdoušek elektrizující. Tady si to uměj užít!

Mezitím už balíme cajky, Márty obhajuje devítku a my už plní dojmů vobracíme koráb směr ČR. Sice jsme si dali trip s číslovkou 3000 km, ale z tohodle tripu budem žít ještě dál.