Vypusťte Pudla! MRSN háže problémy za hlavu a vyráží směr Švýcarsko

Autor: MRSN, kategorie: Spotcheck, vydáno: 10.11.2026

Když se život promění ve slepou uličku a hlava prohrává s vlastními myšlenkami, pomůže jediné: sbalit kola a vyrazit do divočiny. Někdy člověk nepotřebuje znát přesný směr. Stačí dobrý parťák, švýcarský kanton Valais, ledovcový vzduch a pocit, že směr letu určujete konečně vy. Čtěte příběh Michala Marošiho o hledání klidu v terénu, kde chléb se sýrem chutná líp než kdekoliv na světě.

Vypusťte Pudla!

Znáte ten pocit, když nejede všechno tak, jak má? Jen horkotěžko ovlivníš situaci, ve které ses už vůbec nechtěl ocitnout. Každý krok je těžký a prázdný. Chodíš tam a zpátky a hledáš uličku, ale každá je slepá. V noci se člověk kroutí a nemůže usnout, i když je unavený. Ráno tě budí myšlenka, jak věci posunout, přenést se přes všechny strasti a odstartovat to znovu a správně. Místo toho tě polévá studený pot a další zkouška začít je marná a ztracená. Nemáš chuť slavit, i když slavit se má každý den, a to i včetně funusu - proč to ale nejde? Věčně si kladeš otázku: Můžu za to sám? Pomůže mi někdo? Existuje na to recept? Ptám se sám sebe... Je třeba vypustit pudla!

Na cestu se vydávám s kamarádem Peterem No Controlem, srdcařem, milovníkem bikingu i dobrého jídla a hlavně člověkem, který tě nikdy nenechá ve štychu. Směr ladíme po cestě. Jedna věc je ale jistá: velké hory, málo lidí a spaní na divoko. Trvalo asi minutu a půl a rozhodnutí padlo na Švýcarsko, zemi to zaslíbenou tomu, co máme rádi - mountainbikingu! Konkrétně na kanton Valais.

V podvečer vyrážíme na místo, na místo doporučené kamarády. Divočina. Hluboký výdech, maso a oheň. Dva lidi spící v autě v dostatečném prostoru, dveře jsou otevřené. Bože, to ráno! Vedle teče potok a tůňka čeká na první osvěžení. Opláchneme oči a výlet začíná!

Nebudu zde popisovat jednotlivé traily ani vrcholy, které jsme zdolali. Ani výškové metry nebo vybavení. Je totiž jedno, jestli použiješ v cestě na vrchol auto, lanovku, či E-bike. Důležitý je pocit, a o tom je toto sdělení.

Naše cesta byla krátká, ale o to intenzivnější. Každý den jsme tomu dali vše, vše, co tělo uneslo. Za celou dobu jsme potkali dva lidi na kolech, každý svou vlastní cestou. Naše mise byla jasná: každý den zdolat jiné sedlo a pohoří, a to se nám povedlo. Vždy se nám podařilo vrátit se zpátky k autu. Většinou to trvalo celý den. O to více jsme si cenili odpočinku, ticha, meditace a dobrého jídla. Čím větší výkon, tím větší odměna.

V souznění s přírodou nacházíme klid a můžeme se soustředit na celkem náročný terén a hlavně sami na sebe. Občas narážíme na starousedlíky, kteří nám s nadšením vyprávějí, jak tady traily vznikly a jak to tu funguje. Všichni s úsměvem na tváři. Většinou se dočkáme i pohoštění, vstřícnosti a požehnání šťastné cesty.

   

Koupeme se v jezerech, kde voda není teplá. Pozorujem zvěř pasoucí se na zatravněných stráních. A ten chléb s kusem sýra chutná zase o kus lépe. Sedáme na kolo a... Konečně přichází ten pocit, že něco ovládáš a něco neovládá tebe - ta lehkost, se kterou člověk proplouvá mezi obřími kameny a modřínovými lesy. Když s naprostou lehkostí určuješ směr. Konečně letím jako pták nad krajinou. Slunce se rozlévá a ledovcové trhliny zpívají svou mantru. Tenhle pocit chci předat dál, rozdávat úsměvy a nebojovat proti lidským vztahům a nepřejícím lidem.

A co vy?

A co vy? Máte taky svůj osvědčený recept na dny, kdy se všechno sype a je potřeba vypustit pudla? Je to pro vás kolo, samota v lesích, nebo úplně něco jiného? Napište do komentářů, kam utíkáte dobíjet baterky vy!