Report: Tomáš Zejda si dal nejdelší city downill na světě

Autor: Tomáš Zejda, kategorie: Report, vydáno: 10.12.2018

City Downhill byl pro mě vždy jen okrajová výzva, po sedmnácti startech na Crankworx, Rampage, Nitro Circusu a spousty dalších si říkám bylo by super mít i city downhill závod na seznamu. Čistě z kariérního hlediska.

I když jsem se po loňské sezóně rozhodl, že už nechci pokračovat dál v závoděním, přesto jsem se letos několika málo závodů zúčastnil. Během roku jsem měl tolik show, video projektů, focení a cestování, že stejně ani nebyl víceméně čas…

Všechny tyhle největší závody ať jde o jakoukoliv bike disciplínu jsou pouze na pozvánku a zájem je rozhodně větší než je počet míst na startovce. Ve chvíli když jsem dostal pozvánku na asi nejznámější city downhill závod v mexickém Taxcu, se musím přiznat, že jsem chvíli váhal. Ale po důkladném promýšlení a možnosti zúčastnit se best tricku bylo jasno! Kupuju letenku a říkám si za tři týdny poletím poprvé do Mexica.

Asi za dva dny poté dostávám pozvánku na závod do Kolumbie. Říkám si, tohle je už moc, prostě nemůžu letět do Kolumbie, vrátit se do Evropy a pak letět téměř na stejně místo zpět do Mexica. Píše mi ale stará parta jako Pilgrim, Graniery, Silva a Rogatkin – budeme tam všichni jako za starých času, dojeď! Začínám zjišťovať letenky a dávám si osobní deadline 30 hodin na jejich získání. Asi po pěti hodinách kupuju letenku pro sebe a kolo na nadcházející lety směr Medellinu.

Letenku kupuji jen na čtyři dny, abych se stihl vrátit a dát se dokupy na další let z Evrop. Varianta změna letenky a zůstání v jižní Americe byla prostě moc drahá a komplikovaná…

Bez jakékoliv přípravy se dostávám na místo, sice bez kola, protože ho už po několikáté ztratili během všech těch letů.

Během prvních dvou dnů si dávám několikrát track walk a ujišťuji se ohledně všech kritických míst. Je to nejdelší trať v historii city downhillu, takže to bude rozhodně o fyzičce. Skoky okolo 10–12metrů jaký jsem rozhodně nikdy na enduro kole nikdy neskákal, ale spíše mě lákají než zastrašují. A v té chvíli mě volají z letiště, kolo dorazilo, jedu nedočkavě poskládat kolo na hotel.

Celou noc téměř nespím, nemůžu se dočkat až poprvé pojedu naplno všemi těmi úzkými uličkami, dlouhými sety schodů a konečně skoky kvůli kterým jsem přijel na best trick závod.

Pouze tři hodiny tréninku a pak rovnou závod nedávají moc prostoru na chyby, ale i když jsem v tréninku dvakrát prorazil zadní kolo, dá se to rozhodně nějak stihnout. Poslední dobou zjišťuji, že nepotřebuji po několik dnů před samotným závodem dlouhé hodiny trénovat, ale stačí mi vše si párkrát skočit, mít čistou hlavu a jasno, co a kde chci dělat.

Samotný závod na čas byla pro mě pouze zábava a další nová zkušenost, po první jízdě, kterou jsem jel s velkou rezervou na jistotu, si druhou jízdu užíváme obrovským vláčkem s dalšímy 25 ridery a děláme super show a nažhavení na best trick závod pro nespočet diváků okolo celé tratě.

I když, jak z názvu vyplývá, mělo se jednat o jeden nejlepší trick, tak nakonec se jelo na step downu a dvou skocích, kde se shromažďovaly největší počty lidí.

Nakonec beru 3. místo za Samem Pilgrimem a Reed Boogs. Columbie ve mě zanechala skvělý dojem z nečekaně bezpečně země. Celý závod se jel v části Comuna 13, kde v minulosti sídlil drogový kartel pod vedením Pabla Escobara. Samozřejmě střelbu jsem párkrát slyšel, ale to v poslední době na více místech, kde bych to ani nečekal. Čtvrtý den si dávám ještě paragliding s výhledem na celý Medellin a už mě čeká jen dlouhá cesta zpět do ČR.

Článek píší při řízení v autě po cestě do Paříže, odkud letím do Mexica!