Report: Escapada a Barcelona - Stráňa a Demo na tripu na španělský downtown

Autor: Vítězslav Stránský, kategorie: Report, vydáno: 27.3.2019

Začalo to jako vždycky. Ale jako vždycky to nebylo. Pokud máš pár minut, dalších pár vět Ti alespoň trochu přiblíží, jak moc dobře jsme se měli. Měli jsme se sakra dobře.

Trip do Barcelony na městský sjezd se dlouho neplánoval. Měl jsem navíc v onom týdnu již dlouho domluvený ježdění ve Finale Ligure. Koukám Ti tak celkem bez zájmu na datum závodu a nejednou mi začíná úplně, ale úplně zřetelně svítat. Čoveče, jak daleko je vlastně ta Barcelona od Finale? Aha? Jenom 700 km? Datum sedí. No tak jóóó. Volám Sašovi Sidorovi. Jedem.

Střih. Po 3 dnech úžasného ježdění ve Finále, kde si bohužel kámoš zlomil kličku, se vítáme se širokým croissantem od ucha k uchu s Demem a jeho kámoškou, kterou vidím podruhé v životě. Tenkrát poprvé to bylo v září v Dačicích, kdy mi přinesla risotto na stůl a pivko po závodě, ale to jsem si nepamatoval. Řekne mi to sice za pár set kilometrů, ale co. Jmenuje se Tereza, vypadá ale úplně jako myška, takže to bude pro tenhle výlet Myška. Se svým novým jménem i plánem na masáž zadní strany mých znavených stehen ani trochu problém nemá. Jak říká Sáša, to budou zase závody…

Spánek, snídaně, jedeme do Špáňa. Ty bláho, fakt tam jedem! Cesta jedna velká taškařice, ale dyť to znáte. Stačilo by na samostatný článek. Zmíním teda jen tohle. Zastavujeme před Barcelonou na pumpě. San Miguel z lednice velký dobrý. Najíždíme na dálnici, když tu Demo ukazuje prstem: „Ty vole, čum, peněženka!“ Staví u krajnice a vrací se s červenou dámskou šrajtoflí. Že by jako první dobrý skutek před náma? Doba sociální je doba sociální, podle dokladů najdu profil ženy křestním jménem Ute co by jeden dup. Píšu přes messenger a uvidíme co se bude dít…

Náš koráb T4 léta páně 96 však nezadržitelně pluje dál. Za pár hodin parkujeme na kopci Montjuik, prakticky hned u trati. Trackwalk odshora až dolu k obrovské krásně nasvětlené Magické fontáně. A jestli to teď začínáš cítit, tak to čteš mezi řádky úplně správně. Tohle město je plný úžasný energie. Ta energie pulsuje, ty pulsuješ s ní. Je to magický město a nejvíc místo, se kterým jsem měl zatím tu čest. Koukám na Sašu, koukám na Myšku, mají to stejně…

O půlnoci zalézáme do auta, ráno vstáváme do krystalického race módu. Štrůdl od Myši do žaludku a jdeme na prezentaci. Ta je už od 8:00 ráno. Holt jede se tady ještě svěťák v XC Eliminátoru, mezinárodní contest v trialu a na prvních 16 v downtownu čeká ještě dual slalom. Na startovce nějakých 80 riderů včetně dvou tandemů – ano ve Španělsku jezdí i sjezdový dvojkola. Saša jede v Elitě, já v kategorii Masters 30, kde nás je 9 a dalších zhruba tolik ve 40+, včetně dvou borců 50+. Na registraci se Saša zamiloval do jednoho ze dvou dvojčat, já do toho druhýho a pak jsme se zbytek dne nemohli dohodnout, protože byli úplně dvouvaječně krásný. No nic, fasujeme tričko závodu a jde se do zbroje.

Na trénink hodinu a půl, takže fakt není čas ztrácet čas. Sáša tam vyšle hned první jízdu drop do schodů nahoře po startu, o kterém jsem si nechal večer zdát a úplně dobře se mi teda neusínalo. Nechám se na něj roztáhnout v jízdě druhý. Jedeme na něj kule, přistání jak nic. Radost střídá extázi. Najíždíme si vršek a zastavujeme nad poslední částí, kde buď můžeš dát drop do schodů, váže drop do dalších schodů anebo další možnost – jet po schodech a pak vyslat kratší drop, kterej pořád ale těch 6 metrů do dáli a přes 2 metry do výše mít bude. Opakuju, dopad na prase do schodů. Demo číhne na dva borce a posílá to na oba dropy v úplně nahý čistotě. Sjedu to zatím po schodech a mám z něj hroznou radost. Ten kluk to tady vyplení, jak zamlada. To je prostě na beton jasný.

Střih, další jízda. To samé místo. Saša poudá: „Tak teď ty ten menší vedle, já zase voba a pak se uvidí. Tak jeď a pusť to ale.“ Zaťatá pěstička visí ve vzduchu. Šibalský úsměv na rtech. Ťukec dá ťukec a děj se vůle boží. Pouštím to dolů ze schodů, ale jsou celkem prudký, přibrzdit si v mezipatrech trochu musím, i když vím, že ta rychlost se bude kurva hodit. Střih na onen moment očima Saši: „Ty vole von se zabije, von se fakt zabije“. Střih do kokpitu na hraně dropu, ty vole já se zabiju. Tahám to až do nebes, ty vole to nestačí. Jsem krátkej, jak proslov stydlivého muže. Nedolítnu do schodů ani předním, natož zadním, rána jak když sebou praští Zeman po návštěvě ruský ambasády, rodeo. Uff, někdo shora zasáhl, ustáto, odjeto, nevím vůbec jak. Asi ta zimní příprava zaměřená na core nebo co. V hledišti reakce, jak když Messi nedá penaltu na Nou Campu, komentátor nedořekne ani Republica Tcheca a přechází z basu do tenoru. To nejhorší však teprve bohužel mělo přijít. Jede Saša.

První drop v luxusu, první kalhotky vlhnou jak potem zborcený býk po vrcholném představení toreadora. Druhý drop na čistotu, komprese a najednou se ozve rána a Saša mizí v cíli. Řikám si tady něco nehraje. Přichází k nám. Pověstné gesto, jakože podřezávám sám sebe. Fotka níže to vypoví asi nejlíp. Co na to říct? No hele, ty máš 15ku, já 70ku, půjčím ti Rocka. „Hele Stráňo díky, ale já se bojím, že ti ho zlomím taky…“ Co na tohle říct teď? No radši nic. Saša jde pro rum a my víme, že teď chce být chvilku sám. No netrvá to dlouho, sluníčko přece jen svítí, Saša jí má za chvíli jak z praku.

Konec mého tréninku se nese v najíždění hlavně vršku a minimalizaci ztrát dole, přirozeně tím, že jednak jsem horňák a jednak, že rozhodnutí padlo jet spodek čistě jen po schodech. Schválně ještě předtím ale koukám a ptám se kolem. Trochu větší půlka startovního pole ty dva dropy skáče, celkem hodně jich jede ale jen schody. Důležitý. Nikdo to na ten kratší drop neposílá. Asi se to moje rodeo rychle rozneslo nebo co. Holt tohle je jeden z mála městských sjezdů, kde potřebuješ spíše sjezďáka. Plný koule samozřejmě taky.

First run. Jedu jistotu, taková ta zajišťovací a nasrat to tam ve druhý. Podle toho vypadá i čas, jsem 48 celkově z cca 80 bez rozdílu kategorií. Úplná hrůza to není, ale ke chlubení taky ne. Sáša s Myškou ze sebe vydali řev za 100 hrdel angažovanější částí publika, pak mi ale Demo řekne, že jsem jel fakt pomalu, ať s tím něco dělám a podává mi pivo. To mě tak nasere, že si nedám ani loka a radši ho upozorním v jaký je roli a ať mi radši zopakuje, jak mám projet ty horní schody, kde jsou určitě taky nějaký vteřiny, páč se na nich několikrát zatáčí a vidím, že lidi jedou různý stopy.

Druhá jízda. Vidim rudě, race mód jak kdybych měl krizi středního věku nebo co. Vršek jedu úplnej vesmír, prostě čistě bez chybiček. Projedu zatáčkovitý schody, celkem průměr, ale furt bez větší chyby. Posledních 100 metrů. Pouštím to tam na schodech, co to dá, poslední vysílám na placku. Zařazeno na nejtěžší, že tam urvu posledních 50 metrů jak za hodně mlada a cuch, cuch, řetěz dole. Takže samo okamžitě přepnuto na Gwina, záleh na řídítka, převalil jsem se nějak přes poslední skok a dojíždím úplně nasranej do cíle. Ještě víc jsem ale nasranej, když vidím, že i tak jsem se zlepšil o vteřinu a půl oproti první jízdě a jsem celkově 47 a 5. v kategorii, což by i mdlejším mělo teď dojít, že je to prostě velká škoda.

Střih XC Eliminátor a ČR má želízko v ohni. Sympatická 18ti letá žába Jana Tesařová se svojí rodinou a prvním svěťákem v ženách před nima. Saša vyhajpenej plánuje podporu, já mu řikám, ať už ale nechlastá, že ho pak nemůžu nikdy dohnat a navíc ať ČR neuděláme vostudu. Jdu se radši převlíct a zpět nesu krabici, ze který udělá karton se jménem naší reprezentantky. Jde se na věc. Janča zajíždí kvaldu, končí 13., takže tady se budou dít věci. První čtvrtfinále nahecovaná až na půdu, bohužel končí na 3. nepostupovém fleku, ale chyběl jí fakt kousíček. Respekt k tomuhle laktátobraní. Ještě jí čeká short track – 20min zkrácené XC, ale my zjišťujeme, že v trialové sekci na nás čeká Václav Kolář a zatím o tom neví. Chvilku se pak bál, ale když jsem naučil Sašu pravidla, neřval furt, ale jenom když byla správná chvíle. Vašek byl nakonec moc rád a navíc skončil 12. z asi 50, příjemnej pokec po závodě, je to sympaťák.

Přesouváme se zpět na XC, takhle mimochodem kolem podia a zrovna čoveče vyhlašujou Masters 40 v downtownu. Řikám si, jak já bych tam na tom podiu chtěl někdy stát, to by byl zážitek. Pak potkávám jednoho kolegu z naší kategorie a ptá se mě kde jsem jako byl, že vyhlašovali prvních pět. Ty voe, já tam nejenom, že sem mohl bejt, já tam měl bejt ?! Nic, teď už mám daší dostatečný důvod začít pít, a to taky záhy dělám.

Střih. To co se dělo v Barceloně poté, by opět vystačilo na samostatný článek. No spíš na nějakou krátkou novelu. V kostce, vrátili jsme peněženku do správných rukou, vykoupali se se Sašou v moři, což kromě dvou lidí v neoprénech nikdo nepodniknul a další den to zakončili návštěvou tatéra, který tetoval mimojiné i Rogatkina. Pro moje první tetování jsem se nemohl rozhodnout nikde jinde než na tomhle tripu. Mějte se rádi a jeďte aspoň jednou za život do Barcelony. My příští rok jedem zas.

Výsledky zde.