Report: Smety a Kafíčko na Superenduro v Punta Ala

Autor: Milan Smetaník, kategorie: Report, vydáno: 28.5.2019

O víkendu 19.5. se odjel druhý závod italského Superenduro v Punta Ala. Před měsícem proběhl první závod v Pietra Ligure za hojné české účasti, kde nás startovalo 10 lidí. Bohužel však počasí vůbec závodům nepřálo (do rána napadlo dost sněhu a až moc se ochladilo), tak pořadatelé závod zrušili po první erzetě, proto nebylo o čem psát.

V Punta Ala již tedy závod proběhl a za nás jsme tam přijeli pouze já (Milan Smetaník) a Kafíčko (Jirka Smejkal). V Punta Ala se před 6 lety jel vůbec první závod EWS, kterého jsme se také zúčastnili, ale to u nás byly teprve začátky endura, takže jsme tam byli jak Alenka v říši divů. Tratě tam jsou mimořádně těžké na závodění. K tomu, když se přidá špatné počasí, na které letos v Itálii máme „štěstí“, tak je to fakt na hraně sjízdnosti.

V pátek ráno dorážíme do kempu u moře, odkud se i startuje samotný závod. Ubytováváme se do karavanu, za hezkého počasí jdeme hodit pár tempíček do moře (samozřejmě kvůli fotkám), potom ještě nějaká pauza po dlouhé jízdě autem a pak beru Kafíčka na jeden trail, ale cestou se stavujeme na pěší prohlídku spodní části nejtěžšího trailu závodu „Rock oh“. Když to Kafíčko vidí, kroutí hlavou a dost nechápe. U nás nic takovýho nikde není. Po výšlapu na kopec 540 v.m. jedeme trail s názvem 301 a trochu to připomíná ten závodní, takže si to alespoň trochu vyzkoušíme. Večer, když jdeme spát, se mění počasí podle předpovědi. V Čechách je krásně (samozřejmě celý víkend), tady má být chladněji a hlavně vydatně pršet. Déšť nám bubnuje na karavan celou noc. Sobota je vyhrazená na trénink. Pouze sobota a tentokrát pouze po vlastních. Zákaz shuttlování a zákaz najíždění kdykoliv mimo sobotu. Italové to na letošek vzali za správný konec.

Jelikož není moc hezky, nikam ráno nespěcháme a jdeme na 11 na registraci. Než se postavíme do fronty, odchytává nás team Superenduro a poprosí nás o rozhovor na kameru. No jakože pro nás fakt sranda a samozřejmě velká čest. Jelikož Kafíčko neumí anglicky nic, musím já se svojí lámanou angličtinou. No nějak jsme to dali, byla to fakt sranda. (Sleduj video cca od 55 sekundy pozn. red.)

Registrujeme se a jedeme si objet závodní trať. Tratě mají odstupňované postupně dle obtížnosti. Alespoň to takto vypadá. Jednička je trochu jako XC trail a postupně je to těžší a pětka je hodně technicky náročná a také dlohá 3, 3 km. Není to tu vůbec zadarmo. Celý závod má 41 km a 1500 v.m. Takže jednou v sobotu a jednou v neděli. V sobotu se dělá po poledni i hezky, takže traily vysychají a po cestě se stavujeme i na italský výborný kafíčko, kde si děláme nové kamarády z řad závodníků. Italové jsou neuvěřitelně přátelský, proto jsme si tady závodění zamilovali. Vřele můžeme všem doporučit.

Večer myjeme kola, osazujeme čipy a celkově se připravujeme na závod. Čekáme na startovku a ta po zveřejnění ukazuje, že startujeme kolem 10 hodiny. Takže ráno na pohodu. V noci se spustí velký liják a bubnuje to do rána. Ráno to ale nepolevuje, takže další závod v nepromokavé bundě a na pořádným blátě. To tady ale moc nechceš. Ráno vstánáme v klídku a pro jistotu koukám ještě na startovku a najednou zjišťuji, že ji ještě stihli změnit a start nám posunuli na 8.45. Takže máme asi 30 minut do startu a začíná zmatek. Nic příjemnýho. Nicméně zvládáme. Kafíčkovi ještě před startem někam ztratili itenerář s časy, tak mu tisknou nový, ale pouští ho do závodu o 3 minuty déle a na první RZ to je jen 15 minut. Takže jede sprintem a jen taktak stíhá start. Dál už to pokračuje podle plánu. Já startuju o 16 minut déle, tak se s Kafíčkem i občas potkáváme před startem do erzet.

Erzety jsou hodně kluzké a tak raději oba volíme závod dojet bez zranění než se nechat nějak vyhecovat. Italové jsou hodně našláplí, takže se na předních pozicích bijou mezi sebou. A docela ostře. Dojíždím po třetí erzetě na občerstvovačku k hradu v obci Scarlino, kam přesunuli i celý team a zázemí, jelikož je tam pauza a ty máš přesný čas odjezdu z této občerstvovačky. Kecáme s Kafíčkem o trailech, čistíme částečně absolutně neřadící kola a kecáme s moderátorem Enrico Gualou o závodě a dalších věcech.

Pořadatelé jsou nekompromisní, protože enduro je jen o tobě a o tvým kole bez cizí pomoci a občas na té pauze bylo vidět někoho, že tam měl pomoc od třeba rodičů, kteří tam čekali, ale pořadatel to vše hlídal a trestal nekompromisně penalizací. To se mi fakt líbilo. Tak to má být. Pevná pravidla pro všechny.

Čekají ještě poslední 2 nejtěžší erzety a na pekelným výšlapu na poslední pořadatel dodávkama zavezl bubenický orchestr, který nám bubnoval na povzbuzení a to ti vlilo do žil novou krev. Poslední erzetu se nám kupodivu podaří projet bez problémů, i když na jistotu (i tak tam předjíždím 2 lidi), a pak posledních 7 km po rovině do cíle a tam se potkávám s Kafíčkem a oba jsme vysmátí jak dlouho ne. Ještě v cíli dlouze kecáme zase s Enricem o dalších závodech, pak dáváme nějaký jídlo od pořadatele a kecáme s novýma kámošema ze startovního pole. Potom je v depu zase obrovská bubenická show, což je maximální.

A samozřejmě po dojetí závodů vylézá slunce a od té doby je tam zase hezky. Jak jinak. Pořadatelé se opravdu překonávají a už se těšíme na další závod Superenduro, který bude v Lerici na úplně nových a čerstvých trailech (podle info). Jinak já 14. flek v kat. 40–49 (asi ze 40 lidí) a Kafíčko super 12. flek v kat. 50+. Jsme spokojeni a hlavně plný zážitků z těchto výborných závodů.