Report: Enduroserie na Zadově - Kule je zpět a v plné síle

Autor: Kule, kategorie: Report, vydáno: 17.6.2019

Tak si takhle v sobotu jamujem s Kafíčkem na těch jeho cestách v lese a mě najednou napadne největší blbost ever: „Ty voe nepojedem enďůrovat na Zadkof příští tejden?“ – „No já bych jel“ – „Já taky“, přidávají se Kazii s Macinem. „Že já sem nemlčel“, přemýšlím v pátek když si chystám věci.

Nakonec odhlasujem odjezd už na večer. Počkáš, až nebude taková doprava a pak povalíme full gas až tam. Plán krásnej, teď už si jen s Macinem střihnout, kdo bere Kafíčka, kterej je prostě pomalej co se balení týče, a kdo veme Kazziho, kterej .....je prostě Kazzi no.

Černýho Petra nakonec fasuju já, takže po 3 zvoněních a 15 minutách čekání leze Kája s první várkou věcí. „Kolo hlavně vole, to potřebuju nakufrovat jako první.“ – „Jojo, už du.“ ? Dalších 10min čekání. Když se konečné pobalíme, zvládne ještě Jájin šlápnout do psího exkrementu, což znamená dalších 20min čekání. To už opravdu přemejšlím, že ho tam nechám a povalíme sami.

To by ale byla velká chyba. Nedozvěděl bych se například, po pár panácích grancky, jak moc zbytečně kroutím volantem do zatáček nebo proč vlastně nejedem dodávkou, a že vlastně celkově su kretén a to vše v plynulé ožralštině. Paráda. Výdrž má, to se musí nechat. Poslední větu „Že bych si dal ještě panáčka?“, slyším cca 4km před cílem a pak už je klid. Konečně.

Druhý auto dojíždí chvilku po nás, je lehce před druhou ráno a fučí jak o život. Spát se ještě nechce, a tak mám strašnou radost, když od Kafíčka fasuju flašu Haracha, že prej za týden narozky, tak se napijte na moje zdraví. To je jasný kámo, žádnej problém :) Macin mu pomáhá postavit stan a i přes to, že se snažíme obstavit okolo auta, výsledek připomíná v tom fičáku spíš rozšlápnutou houbu. No do rána to nevydrží a Kafec se musí stěhovat za Kazzim do horní stanice lanovky, která je kousek od nás.

Ráno jedem pro snídani k lokálnímu Vietnamcovi a pak už se můžem chystat na obhlídku tratí. Zadov je vůbec první enduro, který sem jel v roce 2014 na půjčeným XCčku, bez chráničů, v malé helmě a totálně bez skillu. Na tratích, který ani nestály moc za to a s debilním prologem, na kterým si Krab zlomil kličku. Od té doby se ale hodně změnilo. Já sice pořád jezdím stejnou tužku, ale už mám chrániče. Důležitější změny jsou však na tratích. Ty jsme si pochvalovali už dva roky zpět se Šímou a letos tomu nebylo jinak (akorát Šíma zůstal doma). Místní lesy disponují téměř nekonečnou hrabankou. I když projede 500 lidí, pořád jedeš po hrabance, žádný vydřený místa se nekonaj a to mě ba. No a stavitelé si s tím poradili, aspoň za mě tak, že být to závod na oči, byl by úplně top.

Na oči to ale není, takže se převlíkáme k tréningu, u čehož se Kazzi s Macinem hecujou, kdo koho zajede. Tady přichází moje první predikce: „Neboj, Kazzi se dostane max do druhé RZ, takže to máš v kapse.“ Felil sem se jenom o den, protože Kája to zvládne hned v první tréningové jízdě, ale tím, že se jedná opravdu o RZ 2 to sedí. Radost z toho nemáme, rameno vypadá zle. Macin se snaží nějak pomoct, ale spíš neví jak, takže na to reaguju ťukáním si do virtuálních hodinek na zápěstí. – „A co mám jako dělat?“ – „Pravidlo Top Gearu kemo…“ Loučíme se a pokračujem s Kafecem směrem dolů, kde nám sděluje, že nastává čas obědový, neb hodinky už řvou. Tím se nesmíme nechat zlákat a tak pokračujem dál už jen ve dvou. U lanovky potkáváme Blejka, kterej zrovna fašuje Dědkovi rameno, tady se prý nahazovalo. No ideálka, Kája má novýho kámoše.

Pokračujem v najíždění, moc se s tím nepářem. Žádný X krát dokola, vrátit se sice můžeš, ale jenom když se něco echt nepovede, jinak prostě jízda dolů na zátah a šup na další. I tak si toho pamatuju víc, než je zábavné. Jízda na oči to tedy nebude ani náhodou. Na RZ3, která je komplet nová, se znovu potkáme s Kafecem. Je to docela palba, jedeš čím dál tím rychlej, až v poslední části potřeba přesvědčit hlavu, že musíš hodně zpomalit, aby ses nerozvěsil OTB v kompresi do ďolíku, pak ještě „šutr-zahrada“ jak říká Frenchie, se spoustou volnýho kamení a cíl. Mno, to se mi nezdá přiliš bezpečné… a opět mám bohužel pravdu.

Tím máme padla, rychle převlíct a o pár zatáček níž na jídlo, kde potkáváme týpka s ohlou klikou. To musela být dobrá rana. Shodnem se, že ohýbat to zpátky asi není uplně top nápad a bude lepší to přetrpět. I tak týpek zvládá ve své kategorii bednu. Respekt!

Po jídle parkujem vedle Blejka u dojezdu RZ1, kde už sou Kája s Dědkem pěkně nasolení, takže se socializujem trošku bokem, protože dohnat je už opravdu nezvládnem. Dáváme sázky, jestli Kazzi zvládne postavit stan, nebo ho čeká další noc na punk, hrajem kuželky a kecáme s kamarádem a jeho přítelkyní, kteří nás přijeli navštívit. Ta mu v nestřežené chvíli zavrká do ouška „Ty můj lupínku“, takže od té doby mu nikdo neřekne jinak, což ho samozřejmě vůůůbec nes…štve. Než se smrákne a ozimí, kluci se zvládaj propít do střízlivosti, takže se můžeme přesunout za nima k ohni, dohrát kuželky a pak už je pomalu čas jít na kutě. Zítra nás čeká parný den plný asfaltových transferů. Co víc si přát.

Ráno se pomalu sunem ze spacáků, rozespalej Mazzin vymejšlí, že pojede na jistotu a kdesicosi. Což mu hned zatrhnu s tím, že tady se bude kua závodit a ať se nevymlouvá. Navíc zjišťuju, že startujem spolu ve skupině, takže pojedem celou dobu spolu. Mazzin pěkně pod dohledem, to nemá kam uhnout. V 11 nás vypouští do prvního transferu. Na asfaltu to peče, nemá cenu se tu příliš zdržovat, takže nasadím xc tempo a prokousáváme se pomalu mezi hobbíky co startovali před náma.

RZty jedem ve vláčku, kdy na startu opakujem stále dokola tu stejnou větu: „On je rychlejší tak o 50 míst, klíďo mě můžeš pípnout hned za ním.“ Všechno funguje skvěle až do cíle RZ3, kde se potkáváme s vrtulníkem. Slečna hlásí, že týpek se fest vypnul na dojezdu, že to nebylo pěkný a ať jedem opatrně. Mno tohle nevidím rád, ale víc mě zaráží co slyším od komentátora. „…měli sme tu vrtulník, tak snad to nebylo nic vážnýho..“ To je ňákej oxymoron nebo co??

Kroutíme hlavama div si nezablokujem páteř, a tak raděj pokračujem dál. Čtverka je dlouhá, tak dlouhá, že to pálí. Dole si lehnu s nohama nahoru, aby si trošku odpočly a chvíli trvá, než se zvednem. Cesta na pětku bude výživná a v ní nás pak čeká ještě nemalej výšlap po sjezdovce. Tím pádem zbaběle zkoušíme drogy z občerstvovačky. Je to hnus, takže většinu toho nenápadně pluju přes rameno, každopádně jako placebo to funguje a na konec transferu už zase nabírám tempo.

Do konce limitu máme ještě půl hoďky, takže chvilku odpočnem a dem na věc. Mazzinovi to asi taky šláplo, bo se zamnou drží až do výjezdu, kde to zase šlápne mě a mizím za horizontem. Poslední sjezd v hrabance k říčce, dupačka do cíle, poslední píp a je to za náma. Mám takovou radost, že se zmůžu i na ňákej ten ftípek, parkuju bicygl a dem si pro zasloužený pivi.

Sedíme v cíli, osvěžujem se a občas fandíme, když se někomu nechce dupat. Do toho se kolem nás plazí nízký čísla eliťáku, kteří toho maj evidentně taky dost. Týpek s ohlou klikou vyptá vodu do vaku a hlásí, že už si zvykl, že teď už mu každá rovná klika bude připadat divná. Je vidět, že ještě pořád se může smát. To se ovšem nedá říct o Maxovi, kterej už má za sebou ňákou tu smotku a zmůže se jen na „vodu..prosím vodu…ja už se tam nahoru nevyškrábu“ – „Jasně kámo“, Kule občerstvovačka funguje do topu, doplňujem bidon a přidáváme trošku motivace do posledního transferu.

Pobalíme se a akorát je čas škrábat se na vyhlášení, kde Kafíčko fasuje narozeninový kola od Karla. Až do zadních řad je poznat jak je dědek dojatá .. :) Všechno nejlepší kámo! Doufám, že se uvidíme ještě na spoustě, jak ty říkáš, „endurejšn bajk top ekšns“ !

Závod to byl fajn, není špatný si čas od času střihnout nějaký to endurování, zvlášt když se odehrává v krásných šumavských lesích. Vyhrál klasicky Kuba, kdo jinej taky na Zadově, a pak taky každej, kdo dojel v pořádku do cíle. Všem lazarům brzké uzdravení!