Report: Kule si jako tradičně dává MSDH Cup v Koutech na malým kole

Autor: Kule, kategorie: Report, vydáno: 1.7.2019

Na Kouty jezdím MSdéháčkovat každej rok a letos tomu nebude jinak. Jen s tím rozdílem, že letos se závod nekoná na otvíračku parku, ale už se tu pár víkendů jezdí. To mě dojde ve chvíli, kdy si dochystám bajk. „Ty vole proč nejedu na tvým?“, ptám se kámoše Radisa, kterej mi dělá v pátek morální podporu a doma se mu válí plastovej Norek na dvoubrejle. „To nevím, já ti ho klíďo pučím.“ Na to už je asi pozdě, takže letos opět na „malým“, neva.

Na druhou stranu tu máme aspoň změnu na pozici spolujezdce, kterou pro letošek obsazuje rozzávoděněj a motivovanej Macin. Odjezd necháme na sobotu, žádnej stres, nebudem to přece hrotit. Taktika je jasná, dát si track walk a pak zepár jízd, nepřehnat to a pošetřit síly na závod.

Na místo činu tak dojíždíme až kolem 11té, dáme registračku a vyrážíme na to nejtěžší, co nás za celej víkend čeká – sejít Koutíka pěšky. Prý se letos trošku víc mlíkovalo po vzoru svěťáku v Leošu, sme zvědaví. Procházce se věnujem velmi poctivě, takže v bukovým přichází první drobnější zranění. Když se sesunem konečně dolů, potkáváme klasickej sparing – znojemskou raketovou vokurku Ríšu, ktere už má za sebou nějakou tu jízdu. Domlouváme si rande a dem se převlíct.

Vytahuju kraťáky, kerý už druhej závod vozím s větráním na kule. „Máš to šití bro?“ – „Ty voe mám jenom nit, esi ti to pomůže…“ Pomůže tak, že zatejpuju kule gafou a tlačíme nahoru. V horní reštice už na nás čeká ZR, protáhnem se a fičíme na první jízdu. Teda první jízdu pro nás. ZR už má nalítáno, takže pokusy o uvisení nechávám plavat, to se mi nezdá příliš bezpečné.

Dáme ještě dvě, tři a Ríša to balí, je prej prošitej a valí za Zajícema. My máme ještě hoďku do konce lana, dem si chvilku odfrknout k autu, sváča a chill, kterej narušuje jenom jeden tatis hledající parkování. Že prej všecko je na ho*no a napi*u apod. Tohle mě celkem deptá, já vidím ten lajf trochu jinak a parkování sou podle mě malý věci. Rači se zas rychle oblíknu a dem se ještě sklouznout.

Trať je klasickej Koutíkův sen, jen s tím rozdílem, že vrchní a spodní les sou zamlíkovaný, musí se tu trošku zatáčet. To stejný platí o rock garden před mordorem, která už se nedá skočit jako loni, ale musí se tu trefit stopa ideálně mezi kameny a dva pařezy. To vše umocněné už hezky vyježděnejma roletama. A přesně to je poslední tečka pro Macinovy déhá šlehače, který se rozhodnou, že už maj splněno a odmítaj držet kufry, v důsledku čehož si jejich majitel nepěkně otočí koleno…au. Mně už to ve čtvrté jízdě celkem šlape, jen to dát zítra dohromady. Nahopkám spodní lavice a míříme k autu, kde už nás netrpělivě vyhlíží tatis, esi mu teda uvolníme místo na noc. Jasně, aj buben na šalinu pučíme, bo my plánujem večeřet a spát na Kareši, kde už nás určo netrpělivě vyhlíží.

Vyhlíží, dáme polívku, zepár motaček a dem zprznit minikáry, na který už se tejden třepu jak malej šropl na vánoce. Nebudu to protahnovat, celkem to sypem, krom Mazzina, kterej nechápe koncept zatáčení nohama a tak to balí. Já naopak tlačím co to de, takže ve třetí jízdě du ve full speedu mimo trať; druhé menší zranění dne. Ve 4té už není problém prodriftovat zatáčku, případně projet po dvou. To je přesně znamení, že to mám zabalit a tak dole předávám opratě klukům z „too high to die“, kteří stejně jako my, přijeli strávit večer raději sem.

Když se i oni vyřádí, můžem konečně zasednout a ladit formu a taktiku. Borci sou dost přes taktiku, já zas vím svý o formě. Ladíme stopy a podobný věci, koukáme na videa co borci natočili, například jak vypadaj přeskočený 4 boule. „Ty vole vrať to, to je pátá mezi kozy? To máš spíš 4 a půl, ne?“ Je jasný, že borcům tím pádem chybí už jenom forma, o kterou se starám já, lámu do nich motaný, co to de. Motáme i ňákou uzeninu, neb sranda se sama neubalí a když už je konečne fyzička v topu, spouští se velmi svěží deštík. „No tak možná to v lese bude vypadat jinak.“ Nevadí, taktiku změníme, hlavně že forma se naladila. Kluci objednávaj odvoz zpět na Kouty a my pod pohružkou „kdo zachrápe de pali“ uleháme ke klidnému spánku na matračky. Zejtra bude sranda.

Ráno dostáváme pochvalu a snídani, pobalíme se do auta a spěcháme na sraz s Ríšou. Jsme domluveni na jedinou tréningovou a pak to všechno prodat do dvou měřenejch. Za mě dobrý. Pan tatis nám samo drží smluvený místo: „…ten polák říkal, že zachvilu odjede tak já nevím pi*a kua, to je na hovno kuci?? "Jasně, uplně v klidu…a ten buben? Jasně že stačí vrátit až večír, esi to teda nebude jak s tím parkingem..“

Převlíct, tlačíme hore a dem na to. Tréningovka na sebevědomí rozhodně nepřidá. Vrchní les docela klouže, potrhaná páska to jen potvrzuje. Mordor je taky funny a na konci bukovýho už hlásí Macin znova votočený koleno. „Kámo já to asi nedám, ten pedál prostě nedrží.“ „Nahodíš platformy ne?“ „Ty voe to koleno…jedu dolů přemýšlet..“ Ááááájéééé. Láká mě to prubnout druhou jízdu, ale držím se taktiky. Další demotivace není žádoucí. Macin dole u auta hlásí baličku, nenechá se vůbec ukecat a rozetne to tím, že aspoň počká v cíli s pivkem. Na tenhle killer argument nemám co říct, tak jen bezmocně mávnu rukama i nohama a nechám to bejt.

V 11 mě vyzvedává Vokurka, že je čas. Nervóza se rozhodně koná, ale snažím se to držet na uzdě. Cvak sme nahoře, cvak sem na startu. „Ty vole tak poď!“ Dupačka, jedna, druhá lavic, třetí krátká. „Kua, soustřeď se aspoň v tom lese.“ Soustředím, sice to spíš připomíná pinball, než nějakou najetou stopu ale dostavám se až na konec…skoro až na konec, kde předvádím učebnicový OTB do anakond. Ale dobrý, rozmotám a valíme dál. Mordor, třetí schod a noha z pedálu. To se mi nezdá příliž bezpečné, takže rychlo cvakám zpět. Nová hrabanka v bukovým je taky bída, ale co už. Konec docela de, péro vzadu sekunduje zadní stavbě Norečka v dokonalé harmonii, takže mám pořád sílu zadupat na lavice pod lanem. Hezky na čisto, rock garden a spodní lavice všechny do sweet spotu. Márty by měl ze mě radost. Poslední lavicu prodávám a je tu cíl. Čas strašnej. Potřebuju asi dva dny na vydejchání, pak to spláchnu lokem Radečka od Macina a vytlačím ze sebe jenom něco jako „ty vole“. Jedu dolů, převlíknu se a dem na poblívku do místní reštiky. Po tomto gastro zážitku už počkáme jen dvacet minut na lepení cechu a můžu se konečně jít vychillovat k autu.

Zevlíme, kecáme s Ríšou, čas ubíhá a finále se neodvratně blíží. Když si pak nahoře pár minut před startem uvědomím, že chci stáhnout 15 sekund oproti semi, dost se mi zapotí půlky. Tak třeba ten les už bude trocha vyschlej a držet. Nebude držet kur*a líná. Opět tu předvádím taneční kreace a to samo sebere dost energie. Další rána je do ruk, naskočená čtvrtá boule předním, no mordor bude sranda. Taky že jo, jedinej kořen, kterej tam nechci trefit, trefuju úplňě přesně. Čistej průstřel do nejhorší stopy, ale dobrý, žiju. Komprese za mordorem mě trochu potahá lýtka, pak už jen trápení v hrabance a dobrý. Na poslední lavice fouká do zad, sem strašně dlouhej, takže ťukám brzdu. Pak zase nefoukne, takže další lavic ťukám hranu. Prrrr…prodaná poslední, otočím se a …chybí mi 72 setin. Sakra. No prej je to ale na hot seat. To tu ještě nebylo. Du se mrknout na obrazovku, no jo, fakt první! ..druhej..kua…tře­tí..no tak nic, to už si vyfotit nestihnu. Rosťa letos dostává zářez, zaplácáme vítězi a já mízím, bo nic jinýho než zadek naloženej v řece mě už v tuhle chvíli nezajímá.

Osvěžen a odmaštěn nahodím civil a du vrátit permici. Následuje dvojité rozloučení s Ríšou, bo tenhle týpek je prostě romantik, slzy sou na krajíčku, po dlouhé době odjíždí bez zranění, takže důvod k oslavám určitě máme. Pobalíme, nafasujem buben a zpátky na karešskou večeři. Dáme žebra a uzeninu, zkontrolujem Pepu esi opravdu valí do Francie a když nám to potvrdí, můžem s klidným svědomím zamávat a nakopnout herku směr Brno. Posledním zážitkem je cesta, kdy zjišťujem unikum české dálnice; dá se tu bez problému vyvenčit pes.

Co říct závěrem? Snad jen to, že letos bylo koutecký msdh o poznání výživnější. Koutíkův sen mě z nějakýho důvodu prostě ba, ale letos to díky urputnému mlíkování a docela rozbité trati byl level up. To samo znamená jediné, příští rok zase!