Report: Kule vyrazil na Slovensko, na Raču, na MSDH Cup

Autor: Kule, kategorie: Report, vydáno: 5.8.2019

Konečně sem se rozhoupal zkusit emesdéháčkovat někde jinde než v Koutech a zrovna to vychází na poslední předprázdninovou zastávku tohodle seriálu, na Velkou Raču. Komplikují to pouze dvě věci, prasklá Shitmano bota na spd a to, že už opravdu nemám žádnýho kámoše, kterej by se mnou chtěl jet na závody. To první řeším plackama, druhý dotazem doma, jestli si neuděláme pěknej víkend v zahraničí. „Už zas s tebou nikdo nechce jet, co?“, směje se mi žena. Když zjistí, že zahraničím myslím bratia súsedy, už se tolik nesměje.

Nakonec se dohouknem, že seženem ňáký ubytko a vyrazíme v pátek večer. Hotel Rača zní celkem neutrálně, to snad nemá kam uhnout. S panem majitelem se domluvíme, že příjezd v 10 večer není problém, že na nás počkaj. Paráda. Cesta znamená 3 hoďky uzavírek a zúžení, takže můžu v klidu trénovat nejdůležitejší fráze: „Jáááj, ty kokso“ nebo „Som dojebal“ a … „Seš v pohodě?“, ptá se mě ta moje, což jí obratem přeložím: „Čo ti jebe?“. Jenom obrátí oči, ale já vím, že se to bude hodit.

Chvíli před desátou parkujem na místě určeném gpskou a po krátkém hledání vstupujem do hotýlku. Místo recepce je tu bar, který okupuje iba jeden zborovičkovaný chalan a jinak prázdno. Na můj dotaz, jestli tu někdo ještě je, odpovídá opakovaným zvoláním „Hospodooo“, což přiláká slečnu, která zde podle všeho pracuje. Sice o nás nemá tušení, ale nedostatek informovanosti kompenzuje nadšením. Energie jí rozhodně nechybí, doslova kolem nás tančí, když nám ukazuje, kudy se dostanem k pokojům. „Budete chcet aj raňajky?“ Snídani zdvořile odmítám, což se pozděj ukáže jako správné rozhodnutí, ale prosím slečnu o strpení, než si přeparkuju, neb navigace nás zavedla z druhé strany náměstí. „Jááj? Ty kokso, pekné.“ Já to říkal.. Na zahrádce otvírám kuželku, hospoda zavírá a pouští hudbu rychlosti asi 180bpm…dneska se bude krásně spát a to ještě netuším, že zítra tu máme svatbu.

Druhý den to vypadá na rychlý vstávání. Miniaturní koupelka neláká na přílišné cachtání, přes noc rozkvetnuvši retich pak naopak vyzívá ke svižnému opuštění pokoje, rychlo-raňajky v supermarketu přes ulic a valíme směr kopec. Parking, registračka a nahoru dát si track procházku. Pan vlekař je moc hodnej a pustí mě i se ženou. Dva důležité poznatky, který prostě nejdou přehlídnout: Lano je kua pomalý (ne, to není slow motion) a trať je kua suchá. Jako fakt suchá..jako hodně, hodně suchá.

No nic, tak to dem zkusit najet. Platformy, prach, první jízda na trati, kterou sem nikdy nejel…co víc si můžu přát. Nebudu to příliš protahovat. Nohy mě skáčou na pedálech, na prachu jezdit neumím a trať se mě moc líbí. O to víc mě mrzí, že musím největší skoky prodat. Nejde ani tak o samotnej skok, ale spíš o příjezd/odjezd z/na něj. Jó dobrý su lama. Fklidu..nemusíš hned scrollovat dolů a psat to do komentů…to vím sám.

Po lehkým obídku si zvednu sebevědomí ještě pár jízdama, pak zahodím kolo do kufru a dem si dát bobovku. Esi se nepletu, jedna z nejdelších ve střední Evropě? A pekelně rychlá. Dá se bez, ale jsem donucen občas předstírat brždění. I tak super, procházkou dolů pro auto a směr hotel. Ani jednomu z nás se tu nechce moc zevlit, takže jen na otočku a vyrážíme ulovit večeři.

Paní v místní kavárně nám doporučí sejít asi 100 metrů a po pravé straně hledat reštiku s grilem na zahrádce. Když na mě vykoukne cedule Starobrno, začnu křepčit jak splašená opice, skákat dva metry do vzduchu a škrabat se na hlavě radostí. To ovšem opadne hned ve chvíli, kdy to dočtu do konce … 10°

Neva, nic lepšího asi neseženem. Sednem, počkáme půl há na lístek. Pak nám paní číšnice přinese popelník, pak teprve pití a po další půl hoďce si přijde pro objednávku. To už se mi solidně stahuje pajšl. Paní to evidentně vytuší a jídlo nám donese za další půl há – polívku i druhý zároveň, a spytá sa, čiže je to okey. Ti jebe? No ne, už to neodnášej hlavně. Namlátím do sebe šnitzl s cesnačkou ve světovým rekordu a spokojeně objednávám další desinu. Když sme řádně nacpaní, odvalíme se zpátky. Dovnitř se nám ovšem nechce, takže okupujem kufr auta zaparkovanýho přes ulici. Já dávám dohromady kolo a kuželky a sledujem přes okna hotelu již řádně rozjetou svatbu. Tradiční veselice se po desáté mění v disko na baru, pecky Helenky V. a podobné…to bude zase noc. Svatebčani ale evidentně nesmaží, takže někdy po půlnoci se zábava uklidní a my můžem vyrazit směr spálňa.

Ráno se probouzíme do růžova pokousaní od…nechci ani hádat co to bylo za havět. Rychle pryč, to DHčko je stopro bezpečnější než náš pokoj. Opět snídaně v coopu, přesun, pár jízd na rozcvičku a o čtvrt na 12 už mě čeká první štych. I když vyrážím s půl hodinovým předstihem, start nestíhám o 5 minut. Ten vlek prostě jede bomby. Naštěstí mě slečna pouští, tahle časomíra nedělá problémy. Jedinej kdo dělá problémy je pan ředitel závodu, ten asi 5krát zopakuje moje méno, já samo nepřijíždím, takže žena propadá panice, že sem někde šťikoval. Nešťikoval, vysvětlíme si to, objednávám polívku a du mrknout na výsledky. Jaké je moje zděšení, když vídím, že nejsem poslední, si asi dovede každej představit. Slehnout a pali na finále.

Tentokrát jedu skoro hodinu dopředu, takže stíham start i s čůráním. Luxus. U toho přemejšlím, že bych mohl něco setřepat i z času. Tak jo no, zkusíme. Trošku pohrotím (ne, pořád neskáču, zas klídek jo..), ve spodní části už to celkem de, takže na jednom dropíku se trocha zapomínám. Na předek, „za vteřinu OTB“ tak tak ustojím a vrácím se do lajny: „Som dojebal!“ Projíždím cíl, kde předvádím svůj signature trik – kroucení hlavou – a du koukat na finish, jak se to má dělat. Někteří jedou fakt strašnou pilu. Za ty love, tahnout se sem skoro třista kiláků abych to odflákl za dvě a půl minuty?? Sorry jako, nic pro mě. Já se s tím pěkně pomazlím a uživám si to ještě skoro o minutku dýl. Nojo, blbý výmluvy.

Tak jo, nebylo to špatný si zase zopáknout, jaký to bejvalo na prvních závodech. Kdy sem spíš dával pozor, abych nezavazel na trati, aby mi někdo neskočil na záda apod. Dobrej flashback, ale asi toho nemám dost, tak žeby na konci prázdnin Wisla?

Foto: Dan Černoch – celá galerie