Report: Česká stopa na první zastávce European Downtown Cupu

Autor: Vítězslav Stránský, kategorie: Report, vydáno: 10.9.2019

Pilotní ročník nové série městských sjezdů pod názvem European Downtown Cup (EDC) odstartoval o minulém víkendu v polské Ustroni. Druhé kolo se pojede o nadcházejícím víkendu 14.září, a to na divácky nejvíce navštěvovaném tuzemském městském sjezdu – Sparkasse Downtown Dačice. Napřesrok snad přibydou další zastávky, a dočkáme se tak plnotučného seriálu s jezdci z různých koutů Evropy. Už v Polsku jsme mohli vidět závodit ridery jak z České republiky či Slovenska, ale i Velké Británie ba dokonce i Kolumbie.

Podpořit první kolo EDC jsme vyrazili v pátek ve složení Alexandr Sidor, František Růžička a já. Do hotelu jsme dorazili před devátou večerní. Pocit tříhvězdičkových celebrit byl umocněn hned na recepci, kde nás přivítala zvučná britština Bena Moora a Patrika Robinsona. Specialistů na downtowny, kteří brázdí nejen evropské, ale i jihoamerické tratě. Po úspěšné akomodaci to vypadalo, že Saša po poctivé celotýdenní dřině dřevorubce v kombu s přípravami svého závodu v Dačicích upadne během několika minut do komatu. Ovšem jen do té doby, než jsme zaregistrovali hejno velice fešně vypadajících kobietek (čti žen). Vyslyšeli jsme volání divočiny a neomylně mířili za mezinárodním popem linoucího se ze sklepních prostor hotelového baru. Jak rychle jsme ožili, tak rychle nás zchladila barmanka s ostře řezanými rysy. „Bar is closed“ a tohle je opravdu soukromá akce. Ráno na snídani jsme zjistili, že Ben s Patrickem to zkoušeli asi půl hodiny před náma, takže to fakt asi bylo neprůstřelný.

Vyspinkaný do růžova a snídaně šampiónů. Ta neměla chybu. Švédský stoly se prohýbaly vším, na co si vzpomeneš a i ultra vybíravejm by zacpali hubu – rybama v tomatové omáčce. Britská výprava sice postrádala fazole, ale jsme v Evropě, takže nemohli čekat, že todle se žere i na pevnině. Postem na sociálních sítě se trochu uklidnili a mohli jsme dále konverzovat o rozkvětu městských sjezdů či jak pomoci Andrésovi Cruzovi Agredovi, který si v Kolumbii nechal řetěz. Bydleli jsme v půlce tratě, takže trackwalk nahoru a že si to sejdem k prezentaci, která byla v cíli. První dojmy. Úsměvy čím dál širší. Todle bude jedna z nej tratí, co se zábavnosti týče. To nejlepší nás ale čekalo až na konci. Teda vlastně na začátku.

DOKA – generální partner eventu, dodává lešení, ze kterého se toho dá postavit hodně. Třeba starťák. Impozantní stavba, ze který si dropnul do prudkýho dopadu. Hned po 20 metrech číhal první čelynž kámo. Dvanácti metrovej gap. Kdo to vidí z videí, jako kdyby to viděl z rychlíku. Prej to nemá 12 metrů, ani hovnóó, slýchaval jsem po závodě od některých chytráků. Hovno sokolíci, možná by se dalo mluvit o metrech 11,5, ale to jako maximálně minimálně. Byl to navíc dvoják, hlubokej jak myšlenky Aristotela. Na hraně vodpalu jsem si řek, že vo tomdle macarátovi jako nebudu prostě ani přemejšlet a radši si tydlenty dálavy naskáču nejdřív na podobně dlouhejch lavicích v bikeparcích. Anebo se to taky dá říct stručně: jo, posral jsem se. Jak už to tak v Polsku bývá, hned na startu.

Inu, kdo to vyslal, následujících 200 metrů šlapat nemusel. Následovala rovná palba, dh sekce v lese, klopenka váže dopad do transferu, přeskok rozvětveného stromu, váže dopad do klopenky s výskokem ve slušný vejšce do dalšího dopadu. Tady se poznalo, kdo má techniku a nejenom koule. Následoval drop přes zábradlí, výskok na terasu hotelu, cca 20 m přejezd a drop z ní dolů, váže dřevené kulánky, které za mokra hodně szmýkaly, ale to předbíhám. Sekce schodů, dvoják, další schody, které se daly skákat do druhých, a pak už palba na poslední dva cíláky – 6 a 7m hrana hrana. Mělo to flow jak býk, bylo tam všechno, co městský sjezdy maj, podle mě, mít. Rovinek málo, do kopce nikde a hlavně furt se něco dělo. Jo jasně, nejsme v Jižní Americe, ale tahle trať si troufám tvrdit, by bavila i klasický sjezdaře. Střih.

Trénink. Samozřejmě voe, že 70 % lidí vysílalo ten gap, včetně 17letý jediný holčiny Martiny Gruszky, takže míra mojí vostudy jenom stoupala. Z těch 70% ale každej třetí, čtvrtej polet moch bejt, i mým laickým vokem, delší. Eufemisticky řečeno. Prostě vidět to nedolítávat na čistotu bylo dost častý a asi pět hardtailistů jsem prostě vůbec nechápal. Bejt jejich kotníkama, nemluvim s nima minimálně do konce sezony. Viděl jsem tam dva úplný nedolety, ale žádný zranění, ani během tréninku, ani závodu. Jak zaznívalo všude kolem, tohle nebyl nejtěžší skok na trati a byl jen o hlavě a o rychlosti. Šahnout na brzdy se rovnalo skládání textu na parte. Ale pryč od gapu. V tréninku máme naskákáno pak už vše, kromě výskoku z klopenky, kde jsem to prostě s Františkem nebyli schopný vyslat až do dopadu. Jinak ale pocity skvělý, hrozně nás to bavilo a dali jsme si to s vývozama snad sedumkrát. Franta skočil gap, kluk ušatej, pecka! Saša v novejch kaťatech, který zažily i loňský MS ve sjezdu v kategorii Women Elite byl úplnej fešák. Sladěnej včetně ponožek s nápisem Work, který jsem mu koupil v Globusu, namotivovanej, prostě všechno ukazovalo na to, že česká stopa bude hodně hluboká.

Start. Race mode on. Bylo mi jasný, že za mě žádná sláva to asi nebude, páč odhadem 5 vteřin jsem si přibalil hned v gapí chicken line. Pak už jsme ale zažhnul motory nachipovaný triatlonovým tréninkem a až do cíle jel fakt pěknou jízdu. Musím se pochválit, protože nikdo jinej to za mě neudělá, že jo. Na terase řev diváků s trubkama, fandilo se z balkónů asi tak 10 pater nad sebou, v cílový zóně už taky slušně lidu, prostě atmosféra paráda. V naší kategorii Masters s elitou, já byl za 1:25 s šesti vteřinama ztráty na třetího pátej. Jede Saša. Přilítne, prej čistá rychlá jízda, 1:16 a sedmý místo. Horší už bylo, že Ben to zalít za 1:11 a Sáša, že ve druhý jízdě „to jako má vzít kde“. Výsledkově nejlepší to pro nás ale bylo v juniorech. Franta Růžička potvrdil stoupající formu a po posledním vítězství na Czech Downtown Series v Rakovníku to s časem 1:20 stačilo na průběžný 3. místo ze 17 borců.

Druhá jízda. Lepší se počítá. Jak už to bývá, ve druhé se zrychluje. Neplatí to však vždy. Kapky snášející se z nebe postupně houstly a jak řekl Ben Moore, „game over dude“. Tady už nikdo nezrychlí. Měl jsem sice chvíli choutky, ale při pohledu na zlověstně se lesknoucí dlažbu hotelové terasy jsem si to rychle rozmyslel. Čekaj mě ještě tři závody a todle by stejně nemělo smysl hrotit. Půlka jezdců už za to vzala vyloženě exhibičně a jak bylo řečeno, časy prvního kola braly podium. Pak už jen whip contest a vyhlášení po kategoriích.

Ben Moore elitu vyhrál o 0,06 (!) vteřiny s nejlepším časem dne absolutně. V hobby full bral dvojku český jezdec OF BIKE SCOTT TEAMU Petr Janeček, Franta Růžička udržel trojku v juniorech, já se vešel na svý první podium za pátej flek. Jo, dobrý bylo nás v Masterech šest, ale podium je prostě podium, že jo, na to se historie a diplom neptá. Se svým časem jsem bylo celkově někde kolem 30.fleku z 52 riderů, co dojely zdárně do cíle. Za rok toho gapa prostě skočím a můžu myslet vejš. To je na polskej beton jasný.

Pořadatelsky naprosto skvěle zvládnutej závod, který důstojně odpálil novou sérii EDC. Je vidět, že kluci se živěj pořádáním akcí a všechno klapalo, jak mělo. Vypořádali se i s probíhající svatbou v kostele sousedící s cílem. Odjížděli jsme fakt spokojený a za mě je to srovnatelný s Mad of Lake na Gardě. Prozatím to nej, co jsem jel. Tady to byla taková koncentrovanější radost. Nejsou to tři minuty jako v Itálii, ale zase není tam žádný hluchý místo.

Kdo chce ale zažít mexický vlny při průletu nad kašnou, ať nasměřuje své údy do Dačic. Teď v sobotu to tam Saša Sidor celý naladí a na after party s Pipes and Pints ho za to úsilí nejedna určitě pohladí. A ty můžeš taky.