Report: Max Adami na EWS ve Whistleru skončil v klidovém režimu

Autor: Max Adami, kategorie: Report, vydáno: 19.8.2019

To takhle asi o půlnoci už ležím, snažím se usnout a najednou mi napíše Keli, jestli bych mu nenapsal report. Obyčejně v tenhle čas posílám většinu lidí do různých míst, jenže já té Keliho plešce prostě nikdy neodolám. Kejvnul jsem mu na to a dal se do práce. Tak se usaďte, bude to jízda.

Příjezd na letiště – easy. Vytáhnem věci a jdu se nechat odbavit. Tam na mě borec vybalí, že mám sice zaplacený fakt,že budu převážet kolo, ale nemám zaplacené zavazadlo navíc, jako takové. V tu chvíli tam byl ještě táta, který se tam s nima chvíli hádal, použil pár slov, které jsou dovolené až po 22:00 UTC +1 a pak to vzdal. Dál už jsem pokračoval sám. Jsem přece velký kluk. Alespoň teda maminka to říká vždycky, když si hezky ustelu postel. V bezcelní zóně jsem koupil Plzeň pro ženu Zdeňka Manhala, která mě bude vyzvedávat z letiště a pak pokračuju k letadlu. Tam nic zajímavého. Prostě jsem si 10 hodin pařil zadek v sedačce z umělé kůže. Asi půl hodiny před příletem nám rozdali papíry, které jsme si měli vyplnit a odevzdat na protiimigračním. Já jsem zkušeně opsal všechno, co zaškrtla borka vedle mě a pak jsem šel znovu spát. Po přistání vyjdu spokojeně z letadla, jdu na protiimigrační a uvědomím si, že jsem ten cár papíru nechal v letadle. Neva… spolu s další českou rodinkou si ho vyplním znova a jdu se zařadit do fronty. Tam to šlo skutečně jednoduše. Policajt za okýnkem kouknul do pasu, na mě, papír strčil automaticky do šuplíku a poslal mě dál. Yes..! Teď jsem oficiálně v zemi zaslíbené. V Torontu mě čekal jen krátký přestup a pak let do Vancouveru. Ve Vancouveru si vyzvednu všechny věci a čekám u taxíků, jak jsem se s Evou domluvil. Eva ale pořád nikde. Po chvilce nahánění a asi pěti telefonátech s Evou se dopracujeme k tomu, že jsme oba na jiném terminálu. Další gól do mojí branky. Kanada už vede tak 5:0.

Teď trochu přeskočím. Jdeme na kolo a je mi řečeno, že pojedu Zdeňkovu oblíbenou lajnu na North Shore, co se jmenuje Ladies Only. Říkám si jasný, řekli jsme si, že se jdeme jen tak v klidu projet, takže já žádné chrániče, jen brýle a malá helma. Navíc Zdeňkovi je asi 65 a prostě mě nenapadlo, že bude lítat kudlu. No každopádně pustil jsem to tam za nějakým mistnakem a nebylo to dobrý. S chráničema úplně v pohodě, bez problémů… takhle jsem si ale připadal stejně nejistě, jako když čekáme po závodě na výsledky. Nic no tak to přežiju s jedním pádem ze skalky a jde se domů. Doma mě nabere Matěj Peths do dodávky a jedem do Whistleru, kde se to vlastně docela uklidnilo. Tady tak nějak v klidu přežívám, jedu na těstovinách, protože nic jiného neumím a život jde tak nějak dál. Odtrénujeme na závod a pořád se všechno zdá být v pohodě.

Sobota – jedna RZ na den stačí

Jen pro vysvětlení na začátek. V sobotu se jel Top of the world a zbytek v neděli. V klidu vstanu, oservisuju si kolo a obléknu se. Stihnu dát ještě oběd a pak se přesunu do stanu Norco Factory, abych si tam hodil věci na převlečení a doklady. Dostavím se do fronty a v klidu čekám, jako všichni ostatní. V tu chvíli si ale uvědomím, že nemám lístek na vlek. Chci zavolat Matějovi, ale nemám mobil. Začnu panikařit, ale nakonec si uvědomím, že by mi mohli dát novej. Dobrý… doběhnu teda za vlekařema a vysvětlím situaci. Jeden borec jde se mnou a zařídí mi novej pass. Já si vyzvednu čipy, předběhnu celou frontu a jedu nahoru. Nahoře přestoupím na Garbanzo Express a vyjedu až úplně nahoru. Bystří a znalí už začínají větřit, že? No… Já totiž celou dobu jedu úplně někam jinam. Pustím to teď po sjezdovce dolů. Odhadem jsem jel tak 80.. prostě no brakes, táhnout za řidítka a po červené dolů. Mazec. Nakonec jsem to teda ale stihnul o pár minut. Přesednul jsem na ten správný vlek a vyjel nahoru na stage. Protáhnu se, dojdu si na záchod a poslechnu si od Martina Pešťáka: „Já už myslel, že na to sereš, kámo“. Ani to mě ale nerozhodí a já se dál soustředím na závod.

Odpálím start a valím to tou sbíječkou dolů. Strategie byla jasná. Trochu prodat začátek a pak to napálit na šlapání a v lese, protože to mi šlo. Všechny naděje mi ale pokazil zvuk… cca tsssss to dělá a je to noční můra všech bikerů. Ano… zhruba po minutě jsem měl defekt, naštěstí zadního kola. Chvíli sprostě nedávám a pak si řeknu, že to aspoň vezmu, jako zátěžák materiálu. Takže žádné šetření, ale full beast mode a posílal jsem to tam. V jakém stavu pak bylo zadní kolo vám hned ukážu. No jinak tím pro mě skončila sobota a taky jakékoliv představy o umístění.

Neděle – raději zůstanu v klidovém režimu

Vstávačka brzo, zase si hodím věci do Norca a jedu na start. Klasicky se startuje po dvou, takže jakmile přišli na řadu pořádní true czech slavs, tak jsme se s Martinem postavili na start. Udělali jsme malý rozhovor a pustili se do transferu. Dojedeme na start 1. rz, utřeme brýle, protože celou noc a vlastně i den pršelo a pustíme se do závodu. Tím, že na to vlastně kašlu a tahám to jen při šlapání, tak se mi jede parádně. Upřímně trochu jsem se bal, protože jet double diamond za těchto podmínek nechce asi nikdo. Mám strašně moc síly, všechno mi vychází. Najednou ale vyjedu mimo stopu trošičku, najedu předním kolem na kořen, zavřou se mi řidítka a já jsem katapultován do vzdálenosti. Na konci tohoto divadla jsem dopadl bokem na ostrý šutr, což mělo za následek, že jsem nemohl dýchat a ani hýbat rukou. Asi ta 3 minuty jsem pobral dech a zkusil to, ale prostě to nešlo. Pak jsem seděl ještě chvíli s medikama na trati a rozebírali to, ale většina z nich byla přesvědčená, že ty žebra jsou zlomené a že bude dobré udělat rtg, aby jsme věděli, jak na tom jsem.

Zase to teď zkrátím, po několika rtg hrudníku a lokte, po rozborech moči a krve jsem si konečně mohl být jistý, že mi nic vážného není a je to jen naraženina, takže od té doby jsem v klidovém režimu a až dneska v pátek, tedy zhruba za týden jsem schopný jít jezdit na pořádné kolo. Jinak řečeno v Morávce se uvidíme. Já se s váma tímto loučím a vidíme se zas někde na závodech.