Report: Max Adami si v Loudenville vyjel celkově 5. místo v Evropském poháru

Autor: Max Adami, kategorie: Report, vydáno: 12.9.2019

Já už moc nevím, jak tohle všechno mám uvádět, protože už jsem těch potrhlých příběhů letos napsal tolik, že mi docházejí nápady. Tenhle se tváří zdánlivě nevinně ale počkejte… ono se to rozjede. Takže… V neděli uteču dřív z práce, takže dostanu vynadáno od šéfa. Letím na autobus, co nejdřív domů a hned sbalit poslední kousky svršků, které jsem zapomněl a některý z rodinných příslušníků mi to připomněl. Všechno teda nabalím, naházím do auta a jdu spát. Vyčistím zuby a těsně před tím, než zavřu dveře od pokoje, tak zahlédnu bratra, jak má úsměv od ucha k uchu, protože ví, že následujících mnoho dní bude mít celej barák jen pro sebe.

Finale Ligure

Vzbudíme se asi ve dvě, sedneme do auta a vydáme se na 1200 kilometrů dlouhou cestu. Po nějakých 14ti hodinách dorazíme do Finale Ligure. Nic zajímavého se pořád neděje. Další den jedeme na devátou na shuttle. Přijedeme na místo a tam nikdo. Nikdo o nás nikdy neslyšel a přitom to ale máme zarezervované. Po chvilce prohrabávání se v mailu jsme zjistili, že borec to dneska brzo ráno zrušil a my o tom nevěděli. Inu… jsme v Itošce.

Najdeme ale jiný shop a když zjistíme, že mají dvě volná místa, tak se zeptáme, co by nám doporučili. Místňák hnedka začne, že vypadám rychle a že by mi rozhodně doporučil jeden supr trail, po kterém se vlastně mimochodem pojede svěťák. No dobrý, tak nám tam místňáci povyprávěli, po kterých trailech se pojede a my tak nějak začali trénovat. Jako první jsme dali Rollercoaster. Za mě naprostá paráda. Táta už z toho sice už tak načatý nebyl, ale stejně jsme si to užili. Druhé kolo bylo nahoru na základnu NATO. Tam jsem chvilku dělal modelku, pak jsme šlápli pár metrů nahoru a následoval trail Crestino… super, boží, miluju Finále. Takhle nějak jsme tam drandili další tři dny.

Poslední den jsem zkoušel DH Men, abych se v tréninku nezabil, protože to prej není jednoduchý. Kdo to jel, tak se usaďte dobře, budete se smát. Po chvilce lehčího bloudění jsem se konečně dostal na místo. Obléknul jsem se do zpocených chráničů, nasadil upocené brýle a pustil do dolů. Něco mi tu nehraje. Na Trailforks totiž byl trail označený, jako doublediamond, je to queenstage na svěťáku a já pořád jedu flowtrail. Nu což, asi jsem prostě dobrej. Začnu to tam posílat ve větším, sem tam nějaký dropík, ale to je všechno. No… vypnu půlku smyslů a napůl zklamaně jen tak nějak dojíždím dolů. Blíží se další zatáčka, kterou frajersky zaříznu a najednou se to stalo. Přede mnou se objevily obrovské díry. Vypadalo to, jako kdyby byly trailem šikmo natahané krajnice cca metr hluboké. Podklad jsou ostré šutry a na tom cca tuna prachu. Tímhle jedu asi minutu, nějakým způsobem to přežiju, zastavím vedle vystrašeného a viditelně dost naštvaného dědečka a s rukama v křečích přemýšlím, co se to stalo. TOHLE JE ŠÍLENÝ!!! Sjet to pomalu je jedna věc. Z toho budete mít křečí zamknuté ruce, možná trošku nasráno v kalhotech, ale to bude všechno. Ovšem jet to v rychlosti je uplně jiné kafe. No nic.. Lap no. 2 dopadlo defektem po pár metrech, takže jsem jel pomalu a potkal jsem cestou dalšího místňáka, který mi stihl ukázat tajnou lajnu a taky mi stihl asi během deseti minut naší konverzace popsat, kudy povede mlíko. Jedeme domů, vyměníme kolo, jedeme zase nahoru. Tentokrát to dám dvakrát, dám to rychle a dám to asi za minutu úplně dolů, protože jedu tu jeho tajnou lajnu. Nemohl jsem tom u uvěřit, ale najednou se z toho stal skoro flowtrail zase. Prostě bylo to hodobožové. Tím tak nějak skončil můj pobyt ve Finále.

Sbalili jsme auto a přesunuli se do francouzských Pyrenejí do vesničky Loudenville. Byl to trošku šok, protože ve Finále bylo 35 stupňů, zatím co tady v noci mrzlo. Ráno se obléknu a potkám se v kavárně s klukama. Přijdeme na to, že trackwalk není povolený, a na Trailforks jsme nic nenašli, takže se asi budeme celý den flákat. A taky to tak bylo. Asi k tomu už není víc co napsat.

Den 1

Tak konečně se dostáváme k tomu zajímavému. Frantíci totiž nezávodí tak, jako my. A teď nemluvím teda jen o tom, že jejich U16 by jezdily bednu u nás v elitě a o tom, že ani na XC nemají tak lehké tratě, jako my na enduru, ale především mluvím o formátu celého závodu. Jako příklad uvedu náš závod. Brzo ráno jsme se checknuli a jeli lanem nahoru. Dali jsme trénink RZ3, pak jsme vyjeli na RZ1, dali ji závodně na oči, což byla docela sranda, protože končila cca ve výšce 2000 metrů a bylo to skutečně cítit. Na konci RZ byl krátký sprint do kopce a pak kousek po louce po rovině. Řeknu vám, takhle dlouho jsem po dechu ještě nelapal. Pak jsme dali tréninkově RZ2, pak závodně RZ2 a pak dvakrát za sebou závodně RZ3. Čipy jsme měli na vidlici a hned po dojetí v cíli byla televize, na které byly live výsledky.

Po závodě jsme šli dát pořádnou prasečinu do místní restaurace. To byla taky docela sranda, protože jsme ještě s jedním kamarádem na střídačku vykřikovali kvůli křečím. Ten den jsme totiž nastoupali přes 2000 za své a vyklesali cca 3600. Odpoledne jsme udělali kolo a přemýšleli jsme, jaké gumy zvolit. Na Rzetách je totiž na jednu stranu dost šlapání, ale na druhou stranu jsou častu o dost prudce z kopce. Dál nahoře je dost prachu a kamenů a dole volná hrabanka až místy bahno. Zvolil jsem jistotu a to velkou 2,5 Vigilante na předek a Convict dozadu. A musím teda říct, že to bylo parádní. Tyhle gumy jsou prostě super.

Den 2

Scénář se opakoval úplně stejný… budíček 6:30, abych se v 7 hodin ráno na riders meetingu dozvěděl, že startuju skoro v 10. No a pak zase víceméně na přeskáčku rzety 4, 5 a 6. Všechno zase tak nějak stejný. Mně se tak nějak dařilo, Valentin, to je ten můj kámoš, zase vymýšlel nějaký blbosti a Harvey, další kámoš, depkařil, protože se smotal s kolem dolů ze srázu a trvalo mu asi minutu, než se vyškrábal zpátky nahoru.

Celý den bylo 16–17 stupňů, polojasno, sice velmi těžké, ale krásné tratě… zdálo se to všechno nádherné až na jednu věc. Hovna. Ano, tyhle často poměrně velké, zapáchající hromádky a dárečky byly naprosto všude. Jinak řečeno často to smrdělo, všude byly mouchy a člověk musel chvilku kontrolovat terén, když si sedal, aby si náhodou nesednul na pěchotní minu. Nebo takhle zlý to asi nebylo… bylo to horší. Taková skákavá Betty vás zabije na místě, velmi rychle a bez nějakého velkého trápení. Pořádná kravská nadílka je spíš jako nějaká bambusová past z Vietnamu. Nezabije vás, ale zůstane s vámi celý den a rozhodně to nic pěkného není.

No a jak to teda skončilo? Já jsem v Juniorech dojel 9. V U21 jsem skončil celkově 22. s tím, že vyhrál Secondi.

Fun fact: skončil jsem tedy letos se 147 body. Přede mnou měli tři kluci 150 a pak jeden asi 185. Stačilo mi skončit o jednu pozici líp a byl jsem letos 2. celkově na evropském poháru. Takhle jsem až pátý.

A poslední zajímavost na konec.. po dojetí závodu jsem si uvědomil, na čem jsem dojel. To je pořád to jedno stejné zadní kolo, na kterém jsem jel v Kanadě na prázdném závody, pak další den závodu, pak jsem na tom jel Morávku, 2 dny ve Finále Ligure a teď ještě zatím asi nejtěžší kolo evropského poháru ve Francii. Stále krásně rovné a stále bez centrování. Až teď když jsme přijeli domů jsem to nechal preventivně dotáhnout. Ty kola jsou sice poměrně těžké, ale není to tak zlé a to, co vydrží je prostě neskutečné.