Report: Blinduro Podzim 2019 - Boží enduro zavírák

Autor: Dan Klimeš, kategorie: Report, vydáno: 21.10.2019

Skoro by se dalo napsat, že kdo nebyl, prohloupil. Kde? Na „zavíráku sezóny“ – Blinduru, tentokrát v okolí ski areálů Červené voda! Ale postupně …

Hejno „Moravian Eagles“ se slítá už v páteční večer. Celkem dvacet ptáků v chalupě je zárukou slušného večírku: plzeň, gril a samozřejmě nezbytný rum. Takže ráno máme hlavičky vyladěný v topu a lehce před půl dvanáctou stavíme naše odpočatá těla na startovní lajnu. Kdo se nestihl ráno vystrečovat, toho protáhne výživný kopec na první RZ. Cestou čekujem první lajnu a nevypadá to vůbec zle. A ono taky není! Už první její metry dávají tušit, že to nebude žádný hardcore, ale pořádná porce hrabanky a dvě stě výškových metrů zábavy. Dole všichni s rohlíkem od ucha k uchu. Většina čekala nějakou past a ona tam žádná nebyla. Pěkná dlouhá RZ, namotaná mezi jehličnany, místy stačí přišlápnout, houpat se. Snad je jediné místo … ale na to se.. pes! Jo, tak jen takhle dál.

Zpátky nahoru to trochu štípne, dojde i na tlačenku. Počasí je ryze podzimní. Vršek kopce oba dva dny schovanej v mlze, ze zbarveného listí kape voda a kořeny kluzké. Vlhkost atakuje hranici 100%, brýle se mlží. Teplota někde okolo desítky, možná lehce nad, tak není na co čekat a už startujem do dvojky. Pár desítek metrů palba po rovné pěšině. Pak pravá devadesát do borůvčí. A tam hodně moc překvapení v podobě pařezů a kamenů. No ty kráso, že by návrat k HC Blinduro na Plešivci? Kdepak, toto není HC, toto se dá. A docela to baví a hlavně jede. Borůvčí mezi smrčkama je ale jen první třetina, přichází druhá – namotaná mezi stromy, hodně uzavřený točky, hledání ideální lajny, tady to chce srdíčko a prostě to tam poslat. A to už jsme ve třetí části erzety, kde to chytá konečně flow a tepovka atakuje maximálku. Závěr opět víc techničtější, ale bez nečekaných pastí. Opět dobrá práce.

Transfer na dnes poslední trail je výživný. Naštěstí je na něm bufet. Někteří podléhají křečím nebo podzimním depresím, ale na start se stavíme v komplet sestavě. Tato erzeta kombinuje bikeparkovou lajnu ukrytou pod spadaným listím s výlety do neznáma. Je dlouuuuuuuuhááááá ale jak. Houpeme se, skáčeme, letíme dolů … no jako orli. Sice ne nejrychlejší, ale rozhodně dole nejspokojenější. Pár míst, kde si soupeři ustlali bylo. Ale co by to bylo za enduro, kdyby to bylo bez pádu.

Sobota splněna, můžeme se jít připravovat na neděli. Restauračka v areálu má otevřeno, nabídka sice není velká, ale my jsme skromní. Navíc bečky ještě nesykly prázdnotou a na večer máme připravené stařené hovězí na luxusní stejky. Ano ano, chlapci a děvčata, bez pořádné vyvážené stravy nejsou výkony. Ráno všichni už s lepší barvou ve tváři stojíc na startovní lajně. Start je dnes o dvě hodiny dřív. 9 stupňů zimy, ale stejně jako v sobotu se začínám kopcem, takže vrstvy jdou okamžitě dolů.

Čtverka (nedělní jednička) je ze dvou třetin stejná jako včerejší dvojka. Palba cesta, pravá mezi borůvku. Marná snaha o to najít si rytmus. Dvě třetiny RZ se rovná sobotní, ale pak je změna a závěr je jiný. Ok, žádný problém. Trail je sice víc rozbitý (jak by taky ne, když se tam prohnalo 400 bajkerů a bajkerek), díky čemuž je vlastně jiný. Některá místa si ze včerejška vybavuji, což mi docela pomáhá. Spokojenost.

Na pětku to máme pohodovým transferem kus pod Suchý vrch. Buď to byla nejkratší RZ nebo mi tak rychle utekla?! Parádní točení mezi stromy, hrabanka mí lítá do xichtu, šlapu, kde se dá. Plno zatáček, rychlost, odklon. Well done, Mr. Prokop. Dole givemefive s kámoši, vytahuji jehličí z vysmáté huby.

No úsměv ale brzy končí. Další transfer vede na protější Křížový vrch. Musí přejet celé údolí. Takže hromada výškových metrů dolů a pak nahoru. Naštěstí nás cestou čeká občerstvovačka (chleba se sádlem, škvarky, nutrendy doplňky, banány, birell, redbull). Díky tomu se s těmi následujícími dvěma kopci nějak poperem.

Šestá je úplně jiná. Není ani moc z kopce, musí se šlapat. A hodně šlapat. Většina je vyhrabaná v pěkným odklopeným svahu. Jestli do této doby nebyla žádná past, tak tady je a to vlastně hned dvě za sebou. A mají podobu dvou statných stromů přes trail. Nájezd na ně nic pro poseroutky (ano, i já mezi ně patřím). A navíc kmen už je bez kůry a má podobu pěkně oslizlého vídeňského noku. Jak prý řekl mladý Klokan: prostě to před tím hodíš na manuál a … a co?! Nemálo z nás si tady volámalo zuby anebo aspoň slušně narazilo bůček. Klouzalo to jako prase! Zbytek pak už šlapačka, ale pěkný to bylo.

Výšlap na závěrečnou byl dlouhý moc, ale odměna byla sladká. Perfektní trail, rychlý, zábavný, šlapavý, komprese, odklon, prostě vše, co si může enduristovo srdíčko přát. A na závěr taková malá sviňárna, díky níž nebylo o zábavu nouze. Bohužel si odsud někteří odnesli i nějakou bolístku. Ale kladné pocity převládají.

A kdo že to vyhrál? Adepti na vítězství jedou v poslední skupině. Do poslední chvíle tedy není jasné, kdo to bude! My „orli“ máme jasno. My máme svého morálního vítěze – celý team. My si to užili všichni na dost velkou pohodu. A z té špičky je pořadí následující: Tejchman, Žilák, Adami; Drengubáková, Nestlerová, Balíková. Toť absolutní pořadí. Výsledky dle kategorií najdeš na www.sportsoft.cz.

Jako nechci mazat pořadatelům med kolem huby, aby nám taky neusnuli na vavřínech, ale pánové Michale Prokope a Zdeňku Póle SAKRA DOBRÁ PRÁCE, JEN TAK DÁL!

Jo a tohle jsou Orli, Moravští orli, avšak bez Dana (autora reportu, asi si odskočil na pivo)… pozn. red.

Foto: Robin Nevřala