Spotcheck: Bikepark Pila

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Spotcheck, vydáno: 6.9.2012

Dva týdny po zastávce evropského IXS cupu se do Pily vypravujeme i my. Z Brna je to sem téměř 1 200 km, a tak je jasné, že pokud sem pojedete, nebude to jenom kvůli ježdění v Pile. Při pohledu na mapu se dá návštěva Pily spojit s tradiční poutí do Portes du Soleil, u nás zatím nedoceněný bikepark Verbier je přes kopec (pozn. přes průsmyk Velký Sv. Bernard, a to není jen tak ledajaký kopec). Na konci údolí je pak několik dalších možností ke svezení – Courmayeur a La Thuile.
Naproti Pile na úbočí švýcarských hor s Zermattem je vidět Cervinia, kde se začátkem července jela Maxivalanche. Valle d'Aosta je jedno z nejhezčích alpských údolí. Alpy jsou tu rozrostlé doširoka a spolu se suchým klimatem a zeleností do vysoké nadmořské výšky připomínají Andy.

I když vám někteří Italové tak jako nám budou tvrdit, že to už vlastně není Itálie, ale Francie, je to jedno. Všechno to, co jako Češi očekáváte od Itálie, tu mají. Navíc jsou tu dvojjazyčné nápisy. Takže pokud jako já umíte francouzsky jenom vulgarismy, raději nepoužívat.
Dalším pozitivem je i ona zmiňovaná vzdálenost, většina krajanů jede radši do chorvatské Puly, a tak jsme za celou dobu nepotkali jediné české auto.

V prvé řadě nás překvapilo město Aosta plné antiky prolínající se se středověkem. Jasně, středověká ani antická architektura není důvod, proč se sjezdař vypraví na výlet, ale až tu budete, doporučuji zajít ve svém odpočinkovém dnu do Aosty. Její duch vás pohltí, zmrzlina ochladí, káva našije. Unikátní římské divadlo stojí za to vidět a hlavně, jinde byste za takovou památku platili vstupné kolem deseti a více eur. Tady zatím ne.

Pila je jednou z tradičních italských dh destinací. Oficiálně je bikepark v provozu od roku 2005, ale již předtím se tu jezdilo neoficiálně. Jak nám prozradil Francesco ze správy parku, prioritou střediska je sice pořád zimní provoz, ale snahou je každý rok otevřít novou trať.

Letos se tu jak známo jel IXS cup a ještě se tu v polovině září pojede Desarpa Bike, což je italská verze marathon downhillu s hromadným startem od pořadatelů známé Superenduro série.

Značení tratí na modrá – červená – černá odpovídá zvyklostem, ale zapomeňte na uhlazené Family Strecke z Rakouska, i na modré vás může sem tam něco překvapit. Při bližším pohledu na mapu bikeparku se pak dá odtušit, že barevné odlišení tratí je referencí spíše ke sklonu svahu. A tak tratě jedna a dva začínají modře a potom se změní v červenou a mají v sobě i černou sekci.

Popis tratí zleva doprava se mi zdá logický. Takže začneme po výstupu z lanovky Leitner nejvíce nalevo. Jednička a dvojka jsou FR varianty někdy po hrabance a nemálo zatáček na prachu vás aspoň ze začátku vyškolí. Obě tratě jsou postavené na hřebínku a umě využívají jeho sklonu. Je tu i spousta odboček, ať už legálních či ne, tohle se v Itálii asi moc neřeší.

Třetí tratí je potom trať světového poháru z roku 2005. Trať stavěl Corrado Herin. Ti z vás, kteří se narodili ještě v analogovém věku, si jeho jméno jistě pamatují, pro mládež z digitální éry malá odbočka do dob, kdy sáňkař Corrado kraloval na své Sintezi Bazooka.
Drncá to dost, ale dá se. Trať trochu utrpěla nedostatkem údržby, odrazy by potřebovaly přihodit pár lopat. Ale jinak trať jak se patří. Dejte si ji třikrát non-stop a pak si jako já vzpomenete, že v zimě to chtělo posilovny víc.

Čtvrtá trať je letošní IXS. Video bylo v nedávném reportu, i tak vidět znamená uvěřit. Napojit to všechno do důstojné jízdy je pro mě skoro nereálné. Nějak to splužit to by šlo.
Stejně jako na WC trati i tady existuje pár odboček, které dávají možnost volby.

Nejvíce napravo je modrá trat číslo 4. Alespoň její začátek není nic pro rodinky s dětmi a je co dělat i na sjezďáku. Sklon se trochu zmenší, pak se trať uklidní a vede vás krásným singletrackem plným kořenů se sem tam skokem. Dva dropy rychle za sebou a jste na traverzu pod lanovkou. Přejedete sjezdovku a jste v sekci, v níž se všechny tratě sbíhají do dvou pod lanem. Jedna trochu otevřenější klopenky, druhá klopenky uzavřenější, ale vyšší. Co je oběma společné je množství prachu. Tolik jsem ho potkal naposled v kalifornském Big Bear před deseti lety. Prý je to pro Pilu typické tolik prachu. Paradoxně projíždíte prašnou klopenku a vedle ní roste zelený pažit jako na golfovém hřišti. Zavlažují se tu i pastviny.

To nejlepší co v Pile mají je 13 km dlouhý sjezd až dolů do Aosty. Podle jedné mapky má o dva kilometry méně. Takže záleží, jestli si ji dáváte z vrcholu sedačky Chamolé nebo z její spodní stanice. Celý kopec patří sjezdařům, sem tam skinnie nebo drop, malé doubly à la Zamilec, je toho tu spousta. A hlavně nádherné zatáčky.
Mockrát můžete zvolit ze dvou odboček, a tak nuda nenastane. Několikrát přejedete silnici, nejdřív tu hlavní do Pily a pak dvakrát malou silničku. Až nakonec vyjedete na předměstí Aosty, to je v prudkém kontrastu s idylou hor, které se tyčí nad vámi. Městským provozem na obří parkoviště u lanovky. Pozor na polední přestávku, je v pro nás netradiční dobu 13:30 až 14:15. Cesta osmikabinou Leitner trvá nahoru 15 minut, dolů to podle počtu zastávek dáte tak za 20. Jedna jízda pro pěší z Aosty do Pily stojí 3 eura. Cena za celodenní ticket v bikeparku Pila je 17 eur.

Kempování na parkovišti pod lanovkou je v Pile bez problémů, jsou zde dvě stání pro obytky, s nádherným výhledem přes celé Valle d'Aosta. Luxus rakouského typu v podobě sprch nebo WC nehledejte. Zázemí může poskytnout „caffé“ Seggovia se skvělou kávou za 1,50 eur.
Dole v Aostě se u lanovky dá stát taky, ale kdo by chtěl kempovat ve městě u dálnice.