Bluegrass enduro Delémont: nejtěžší závod pana Tučka

Autor: Petr Frano, vydáno: 23.10.2015

Asi nikdo letos neobjel víc závodů než Petr Frano a na závěr sezóny na něj čekal bombónek v podobě závodu na který dlouho nezapomene. Během dvoudenní prověrky si šáhl na absolutní fyzické i psychické dno. Ale dokončil. A to se počítá!

Bluegrass enduro v Delémontu byl dvoudenní podnik ve Švýcarském kantonu Jura, cca 40 km od Basileje. Dlouho dopředu bylo vyprodáno, ale přesto jsem napsal email, jestli by mě nešlo dát na waiting list. A přišla vzápětí odpověď, ano a jsem devátý v pořadí. Limit startujících byl 150, takže sem s tím ani moc nepočítal. K mému překvapení mi ke konci srpna přichází email od hlavního organizátora Freda, jestli teda chci jet, což samozřejmě chci a tak se dostávám na startovní listinu. O závodě toho moc nevím, jen že se jede na oči bez tréninku, že je dvoudenní a že je v Delémontu. Ubytování závodníků je vyřešeno možností buď kempovat v okolí startu, nebo můžou spát ve stodole na seně. Na seně sem ještě nespal, tak beru stodolu. Na místo přijíždím poměrně pozdě už v pátek večer. Podle instrukcí jdu do temné stodoly a ulehám do sena. V načechraném seně je jako bavlnce, jsem příjemně překvapen, jak je to pohodlný.

Ráno postupně přijíždějí závodníci, probíhá registrace, kde kromě čipu nafasujeme i sponzorské rukavice, brožuru s mapkou závodu a skládací kelímek na občerstvovačky, kde žádné kelímky nebudou. Času je dost, závod začíná až v 11.

Dneska se rozhodnu, že zkusím jaké je to jet na SPD, nasazuji jedny starší SPDéčka a obouvám ještě starší boty z již obroušenýma kuframa, projedu se po louce a nevidím problém. To ještě netuším, že tato „zkouška“ rovná se průstřelu obou kolen.

Transfer na první RZ je jen kousek. První rychlostka je takovej prolog, startuje se po třech a podle pořadí první RZ se potom startuje v těch sobotních dalších. Startuju mezi posledníma, při dojezdu člověk hned vidí výsledek. První RZ byla krátká, ale na rozřazení to stačilo. Zařazuji se tradičně na chvost.

Přes město se vydáváme vstříc druhé RZ. Při tomto transferu se ukazuje jediná trochu slabina tohoto podniku a to je značení transferů ve městě, které de facto není. Naštěstí jedou skoro všichni celkem pohromadě, tak se neztratím. Po nájezdu mimo město je značení již dobré. Hned pod prvním kopcem je občerstvovačka. Trochu na to hledím, ale tady bylo občerstvení v podobě pojízdného nakláďaku opravdu po každé RZ, což je fakt super a ocením to hlavně druhej den.

Během transferu na druhou RZ solidně zaprší, pláštěnka už má vodní sloupec nula, takže sem komplet durch.

Systém je takový, že startovní čas do každé RZ je přesně dán, ale transfery jsou z rezervou. Druhá RZ, start. Naprostá katastrofa, strašně to klouže, po chvíli od startu je kopeček, kde si párkrát šlápnu na místě a nakonec musím vyběhnout a pak už v podstatně nenacvaknu. Trať je taková úzká přírodní pěšinka s kameny a kořeny, všechno hodně klouže. Není otázka jestli se vyndám, ale kdy. To se taky stává před jednou skalkou, do kola se smotám tak, že mně z něj pomáhá pořadatel.

Následnou skalku raději scházím, zbytek RZ pak pořád stejnej scénář – zatáčky, kořeny, šutry s vodním filtrem, málo prostoru, sem tam tlama nebo polotlama. Uff, tak toto sem nečekal. V cíli zase hned časomíra, což je fakt super věc. Výslednej čas 12 minut, nejlepší 6:17, dlužno dodat, že pod sedm se pak dostalo už jen 7 závodníků. Mám docela dost, ale Fred mě uklidňuje, že to byla nejtěžší RZ dne. Haha. V cíli opět občerstvení. Transfer na 3 je stejnej jak na 2, kousek se jede i po RZ 2.

RZ 3 start, snaha by byla, umění nikoliv. Ze začátku je to stejnej boj jako na jedna. V jednom místě se mi úplně nedaří udržet na trati, takže zkosím asi dvoumetrovej smrček, v pár pasážích pak se s tratí doslova peru a dostávám teda solidní nakládačku. Druhá půlka je již po trailu, má docela flow, takže i místy jedu. V cíli nám místní pán dává jablka, kontroluju časomíru čas něco pod devět minut, nejlepší pět a půl. Transfer na čtyřku je docela dlouhej, výstup přes 500 metrů. Na start dojíždím opět se rezervou. RZ startuje z opravdu nejvyššího bodu kopce, tak to má být.

Start RZ4. Ze začátku technickej trail, pak super sjezdík, dokonce jedu i nacvaklej, pak zatáčky, prostě vše, co může v RZ být, v ní je. Přijíždím k cestě, přes kterou se jen přejíždí, příjezd a odjezd je po dřevěných nájezdech. Ještě před sjezdem je taková skalka ve switchbacku, tam vystupuju tak šikovně, že mi podklouznou nohy, spadnu na rozpálenej zadní kotouč a propálím si kalhoty. Na cestu to raději nějak sejdu, už toho mám fakt docela dost.
Aby toho nebylo málo, tak při výstupu z cesty nahoru mi podklouznou nohy, du na tlamu, kolo na mě spadne a já sjedu po desce dolů. V Delémontu jsou ovšem diváci hodní, tak mě posbírají a vyžduchají i s kolem nahoru. To mě docela dorazilo, sílu už fakt nemám, nějak RZ dojedu.
V cíli čas 13:40, nejlepší 7:26. RZ opravdu dlouhá, těžká, ale nádherná. I přes tyto jezdecké fiaska se pořadím posouvám vzhůru, po prologu sem byl 105 a první den nakonec zakončuji 95.

Poslední transfer je už na základnu, tam proběhne večeře v blízkém zámečku a hurá na seno.

Druhý den se startuje hodně brzo, snídaně je na zámečku od 6:30, start RZ potom v osm. Startuje se podle pořadí prvního dne. Asi 15 lidí do druhého dne vůbec nenastupuje.

Start 5 RZ, zase takovej technickej trail, nahoru dolů, už jedu na flatech, tak se mi jede výrazně líp, jedu na to co mám, ke konci se dostaví i flow. Čas 9 minut, nejlepší šest. První RZ co jsem sem neopustil kolo.

RZ 6 startuje na stejném kopci jen trochu výš, bohužel se ztrácíme ve městě a vyjiždíme trochu někde jinde, chvíli bloudíme a pak na start dorážím těsně před limitem. Jeden závodník to úplně nestihl, tak ho nechali jet později a čas mu pak zpětně odečetli, tak to má být.

Šestka je opět reklama na enduro ježdění s jedním wow efektem a to je taková skalka, která by se neztratila ani v žádném DH závodě. Nejdřív je to takovej kamenej sjízdek, ten je ještě v pohodě, pak ovšem následují poněkud větší „schody“ do šikma s dopadem na úzkou pěšinu, celkově to může mít přes 2 metry převýšení a schody jsou tak tři.

Jede se na oči. Skalka je celkem mokrá, nicméně se rozhodnu to risknout. Dopadne to podle očekávání, kolo letí někam do lesa, já na záda. Naštěstí v pohodě, jsou tu opět diváci a jeden pán mi podává kolo z lesa.
Při tomto manévru ztrácím číslo, což zjišťuju až později. Skalku tedy již raději nějak sejdu a pokračuju a už bez úhony dojedu do cíle. V cíli pak vidím, že sem asi nebyl sám, kdo skalkovou loterii nevyhrál, neb zdravotníci ošetřují nějaké zraněné. Čas 9:30, nejlepší 6:30, asi si nelehl na skalce.

Transfer na 7 je fakt dlouhej a poměrně prudkej, většinu tlačím. Před RZ je naštěstí opět občerstvovačka, kde vyluxuju, co se dá. Zjišťuju, že mám pomalej defekt na předním kole, ale nemám morál ani sílu to nějak víc řešit, tak jen dofukuju, naštěstí to stačí.

Jestli všechny předchozí RZ byly těžké a nebylo při nich téměř nic zadarmo, tak RZ 7 je neskutečně zábavná, až na asi dvě těžší místa je to fakt jezdeckej zákusek. Má to flow, jede se rychle, ale člověk musí být pořád na střehu. V cíli se všichni smějou jak pod drogama. Čas 9 minut, nejlepší 6:30.

Při transferu na poslední RZ mě chytnou křeče, ale kolo na start už nějak dožduchám. Poslední RZ se startuje podle aktuálního pořadí.
Poslední RZ, to už jedu fakt na poslední zbytky sil. Přede mnou startuje holčina, má asi celkově minutu náskoku. Celkem brzo jí dojíždím, ale ve switchbackách prakticky nejde předjíždět.
Kde by předjet šlo je kopec, ale na to už prostě nemám a trochu tady teda du přes závit, abych ji vůbec uvisel.
Po určité chvíli mě pak pustí, páč už nevydržení čekání, kdy ji teda předjedu, nebo to do ní napálím. Hned asi druhej switchback po předjetí du do super šipky na hlavu, au.
Vzhledem k tomu, že už sem celkově dost mimo tak hned pokračuju, akorát po nějaké chvíli zjišťuju, že mám řídítka přetočený o 360 stupňů.
Dojíždím k cestě, otočím řídítka a pokračuju. Toto byl první úsek, kde se jelo kousek v rámci RZ po cestě.
Totálně mi dochází holčina mě předjíždí a zbytek RZ dojíždím na morál. Tak toto byla teda tečka. Vítěz čas 8:30, já 13 …
Po dojezdu do cíle, asi půlhodiny jen ležím na asfaltu, „užívám“ si křeče, celkově sem fest dobitej pocitově asi jak kdyby se po mně prošel kůň, ale radost z dojetí je velká, momentů na ručník bylo hodně. Nakonec jsem skončil 74. z 80. co dojeli. Podíval sem na vyhlášení, jednoznačně vyhrál místní borec Allaz Emmanuel. Výsledky zde.

Pak jdu jako poslední na zámeček na večeři, kterou mi dají hned dvakrát. Pro mě jednoznačně nejlepší a nejtěžší letošní závod, byl to silnej zážitek a zároveň reklama na enduro. Celá organizace závodu byla parádní, ať už se jednalo o občerstvení po každé RZ, výsledky hned po dojetí každé RZ, rozřazení podle výsledku, kdy člověk jel ve skupině se stejně (ne)kvalitníma jezdcama, tak večeře a spaní. A hlavně tedy tratě, které tím, že bylo mokro, byly opravdu hodně těžké. Za sucha by byli určitě hodně zábavné, ale zkušenost to byla k nezaplacení. Příští rok snad zase!