Report: Vojta Bláha na Trans Madeira - pět dnů závodění v neskutečných podmínkách

Autor: Vojta Bláha, kategorie: Report, vydáno: 15.6.2021

Trans Madeira je název pětidenního etapového závodu odehrávajícím se na stejnojmenném ostrově. Na letošním ročníku Českou republiku reprezentoval jezdec stáje Rock Machine Vojta Bláha a nevedl si vůbec špatně. Celkové páté místo v konkurenci elitních jezdců ze seriálu EWS se počítá. Trans Madeira není jeden závod z mnoha, Trans Madeira je životním zážitkem a to i pro profi jezdce. Víc nám o akci prozdradí sám Vojta.

Na Madeiru jezdím rád

Na Trans Madeiru jsem se chtěl přihlásit už od prvního ročníku v roce 2018. Bohužel cena startovného se pohybuje kolem 40 tisíc a tím pádem trvalo až do letoška než se sešel volný termín a dostatek financí (s čímž mi pomohli partneři v KMC) a já se na vysněný závod dostal.
Na Madeiře jsem byl už před tímto závodem několikrát. Například v roce 2017 na EWS, kde jsem zajel svůj životní výsledek: 2. místo v U21. Mám tedy k tomuto místu velmi pozitivní vztah a to nejen díky dobrým závodním vzpomínkám, ale i kvůli nádherným trailům, přírodě a milým lidem!

Potíže tě nesmí odradit

Můj trip začínal samozřejmě velmi hektickou covidovou a cestovní administrativou, kterou bych nikomu nepřál. Nicméně s vidinou nezapomenutelného zážitku se dají tyto věci zkousnout a když přeskočíme všechny problémy s těžkou bagáží a overweight extra drahým kolem do letadla, dostaneme se do bikerského ráje, na Madeiru.

Na závod se musíš sbalit do tašky

Závod začínal v Machicu, což je takové hlavní turistické městečko na východním cípu ostrova. Celých pět dní máme naplánované spaní ve stanu, navíc každý den jinde. Tím pádem se chystá dobrodružství se vším všudy a s tím spojená nemožnost si vzít dostatek náhradních dílů na kolo či nářadí. Prostě se musíš vejít do jedný tašky, ve který máš mít všechno oblečení plus to co potřebuješ k celodennímu ježdění po dobu skoro týdne. Samozřejmě kromě jídla, o to bylo naštěstí v rámci startovného postaráno. Je nutno ještě podotknout, že závod se jel na oči, tzn. bez předchozího tréninku na trati. 

Začalo to dobře, ale pak ... 

První den se odehrával tedy v horách na Machicem a čítal 6 rychlostních zkoušek. No v souhrnu se mi podařilo hned první vyhrát, na další být druhý a čtvrtou RZ zazdít spadlým řetězem. Po prvním dni jsem byl tedy mimo první desítku, ale s vědomím, že mám rychlost a když za to vezmu tak jsem schopen všechny zúčastněné na RZtě předjet. 

Závody se nevzdávají

Druhý den se počasí rozhodlo, že do toho totálně hodí vidle. Když nás shuttle vyvezl od moře (tam bylo 24 stupňů a slunce) na téměř nejvyšší bod ostrova, nikomu se vlastně nechtělo ven. Mlha, hustý déšť a potoky na zemi nebylo to, co by tě potěšilo na začátek dlouhého dne v sedle. Slabší povahy, třeba Jerome Clementz :) se na to rovnou vykašlali a druhý den vynechali. Pro mě to byl rozhodně těžký den, první RZ přes 7 minut a celou dobu potoky bahna a plný oči odletujícího bordelu. I přesto ale nezapomenutelný zážitek a skvělá trať!! Nakonec den zkrátili o tři RZty, ale i tak jsme byli 6 hodin v naprostém marastu a naklesali jsme přes 2 tisíce metrů. Končili jsme ve Funchalu, hlavním městě Madeiry, kde bylo naštěstí stále teplo a sucho. Mohli jsme si tedy promoklé a zabahněné věci trochu usušit a přečkat noc. 

Nejdelší transfer i lepší trail života

Třetí den je vyhlášený nejdelším transferem ve vašem životě a taky nejlepším trailem ve vašem životě, na který tím nejdelším transferem dojdete. V obojím měli pravdu. Transfer byl tak na 4 hodiny a zahrnoval cca 2 hodiny tahání kola na zádech. Trail byl naprosto neskutečnej, v džungli a s asi milionem zatáček v hlíně, která prostě neuklouzne. Dá se říct prostě takovej tobogán v max grip černý libový hlíně. 

Poslední dva dny v módu autopilota

Dny 4 a 5 už byly tak trochu ve znamení autopilotáže. V shuttlu všichni usínali, nahoře se nějak zmátořili a pak naslepo full send v delíriu.  Občas se na trati ještě vyskytly krávy aby to nebyla nuda. Každopádně trailů bylo i na západní staně ostrova nespočet. Od mega rychlých paleb přes staré DH tratě s dvojákama na oči po nekončící flow traily. Prostě všechno možný plus nahoře s kravskejma lejnama a bahnem a dole kilama prachu. Tenhle fakt třeba dost stěžuje výběr plášťů - musíš tam nasadit prostě něco hodně univerzálního, v zásadě ale na madeirském bahně "black ice" nepomůže vůbec nic. 

Ve čtvrtém dni jsem si některé traily matně vybavoval, protože jsem se v minulosti účastnil lokálních závodů, které se v těch místech jely. Ucítil jsem tedy příležitost a tlačil jsem na pilu, nicméně ve stavu v jakém jsem byl (už 3 dny v race módu) se tohle tempo moc neosvědčilo a ač jsem v některých RZtách zajel supr umístění, jinde jsem se vysypal. 

Pátý den a celkově páté místo

Poslední den jsme měli já, Lewis Buchanan a Jono Jones asi 10 sekund mezi sebou, takže to byl full gas až do konce. Já jsem z této trojky nakonec padal nejmíň a v konečném pořadí se dostal na 5. místo. Téměř jsem dojel i Lachlana Blaira, který poslední den dost ztratil kvůli lehkému zranění ruky. Bohužel se mi ale nepodařilo dohnat všechen čas, co jsem ztratil v prvním dni kvůli spadlému řetězu. I tak jsem s výsledkem fakt spokojený a mám dobrý pocit z toho, že jsem byl schopen jet vyrovnaně s tak dobrými jezdci z EWS. Celkový zážitek z téhle akce určitě splnil moje očekávání a s jistotou můžu říct, že je to jeden z nejlepších závodů co jsem kdy jel! Cena startovnýho je samozřejmě úlet, ale i pro zapálenýho hobby ridera si myslím, že ty zážitky mají tu cenu.

Rock Machine Blizzard na kterém Vojta jel