Report: francouzský pohár v enduru v Risoulu - super závodní šichta od devíti do osmi

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 27.7.2023

Jak říká Keli, jediná věc, která je na závodech ve Francii špatně, je vzdálenost z ČR. Vloni jsem ani jeden frenčkap nezvládl, ale letos by to mělo být jinak. Risoul je i u nás známé středisko, kam zajíždějí zimní cestovky, ve vedlejším Vars se jezdí rychlostní rekordy na lyžích. Míjíme Bourg en Oisant, Mega se jela minulý týden a pak už jen se přehoupnout okolo La Grave, hodit okem ke Galibieru, prokličkovat mezi porschakama v Serre Chevalier, Briancon a už jsme tam. 

Můj parťák Baptisté tu závodil už vloni, takže mě motivuje zkazkama o nekonečné stage do údolí se shuttlem na kopec a jak to bude ostrý. Jeho vyprávění o EDR v Leogangu mě opět přesvědčuje o tom, že závodit v enduru jinde než ve Francii je prostě blbost. Večer po registraci ještě trocha ohňostroje, protože před 234 lety padla Bastila. Na startu v sobotu ráno se všichni veteráni hezky pozdravíme a potřeseme si 
rukama, tak jako když se ve Francii přijde ráno do práce. 

Ça va? 
C'est bon.

No ona to dnes taky bude šichta. Začínáme v devět a doma u auta budu v osm večer.

    

Koncept francouzského poháru je myslím už známý, i tak ale ve zkratce: dopoledne recco, povinná jízda po dvou nebo více tratích, odpoledne měřené jízdy. Případně se některé tratě jedou víckrát, někdy je něco na oči, tak jako tady.  V neděli je startovní pořadí podle výsledků ze soboty.

Na SP1 se jede hodně do kopce. Docela to odsýpá a říkám si, že bychom nemuseli tolik závodit, pak si uvědomím, že jsem v balíku šalinářů a moje kolo jako jediné nebzučí motorem. Tak budeme šetřit nohy a emtb peloton nechám vyletět kopec. SP 1 je dlouhá, to je tak jediné, co se o ní dá říct. Není ani nijak strašně z kopce, ale každá zatáčka pořádně prověří. 
  I na druhé recco se šlape. Tak proč nám jako dávali ten ticket? V půlce hory nasedáme na lanovku. No a odtam ještě kousíček nahoru další půl hoďky šlapání až do 2374 m.n.m. Počasí je jako do reklamy. Nahoře panuje příjemných pětadvacet. Po dvou recco následuje delší polední pauza a pak už na první měřenou. Zafandím Baptistovi. Mladíci jedou dobře. Chybí tu dnes spousta velkých jmen, odpočívající hvězdy dávají prostor těm nastupujícím. Dvojka je pěkně zařízlá do hřebene, někdy jen po jeho špičce. 
Camille Lepley (GEKO BIKE) odstartuje a práší se za ním jako za motorkářem na Dakaru, asi zase vyhraje. 

Tři jedem na oči. Startovat nejdelší trať dne v pět hodin večer, no jo, jsme na jihu. Tady se nevečeří v šest. Docela to držím, když vidím cedulky se třemi vykřičníky, mám respekt a vyplácí se to. Můj parťák Baptisté to tu vyslal v rychlosti a zadní stavbu svařujeme večer duck tapem.
Tohle teda z kopce je. Zatáčky na horizontech a nekonečná hlubina pod nimi. Sem tam někdo někde stojí a máváním ukazuje směr. Pokles nadmořské výšky signalizuje jiná teplota vzduchu. Najednou je vedro. Chybí mi kyslík. I když dole by ho mělo být víc. Někde přehlídnu protrhlý mlíko a než zabrzdím, tak uplyne strašně moc metrů. Vytlačit kuloárem zpět nahoru mě stojí všechny síly. Mega je pro turisty. Tady se s tím nemažou.  
Už je slyšet cíl, jasně tady budou ještě dva výjezdy do kopce. Tak to mají Frantíci rádi. Všechno je v mlze, jdu se zeptat na čas cilaře. Chlácholí mě, 21:45, jo jo protržená páska, to nejseš sám, neboj se. 

Mlha se rozestupuje a já vidím přírodní koupaliště. To je za odměnu. Kdybych věděl, že na shuttle budeme čekat hodinu, asi bych se tam počvachtal trochu víc. Nahoře v Risoulu hned vedle servisního stánku Mavic je občerstvení s místníma dobrotama a studený 1664 v plechu. No to tam přece nemůžu nechat.

V neděli ráno do továrny už na osmou. Důchodci stejně nespí a ráno prý musí cvičit. Tak šup s nima na start recco SP4 a SP5. Nejdřív do půlky kopce po svých, pak zase lano. Ze sedačky vidím dlouhou bikeparkovou lajnu. Na ní se rozhýbat a hurá je tu start. 

Kochání výhledy způsobí, že jsem na startu SP5 pozdě. Tak jo pojedeš jako poslední v masterech 35. V cíli si všichni zase pogratulujeme. S některými se znám z minulých závodů, jenom se mi propadli do jiné kategorie. Nebo jsem se propadl já? Tak jako tak poděkuju, že nemusím večeřet, protože jsem se nažral prachu závodníka přede mnou. Vlastně mě mrzí, že už to je hotovo. 
Hele, hadice a nikdo u ní. Tak si umyju kolo. V cílovém prostoru to ale nevypadá, že by byl konec. Jdu se zeptat. Násaď si helmu, jsi na závodech, volá na mě marshall v UCI tričku. Já, že ne, že už mám dozávoděno. To teda nemáš, nasaď si helmu a mazej nahoru, SP4 jedete dneska dvakrat. Na startu bavím naši kategorii, když jim vysvětluju, proč mám čistý kolo a suchý řetěz. A pivo už jsi dneska měl? Vy Češi přece pijete pivo pořád.

Celkové vítězství si odváží domů: Glenn Macarthur (nenechte se zmást jménem, je to Frantík) s časem 40:19, druhý je Alexis Icardo 40:50, třetí je Španělák Adrian Cuellar 41:04. Můj parťák Baptiste přes slibný výsledek ze začátku dojíždí na 22. místě, a tak není spokojen. Já jsem 23. v MA2 a celkově 258. To jsme si zase užili světa. Za víkend jsem si nazávodil 54 minut. Většinou se rozplývám nad krásou trati. Žádný snowboarding se ale nekonal a surfování ze zatáček nebylo. Ale i tak to byla krása. Za měsíc v Peissey.