Finále Coupe de France Chamonix - enduro závodění pod Mont Blankem

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 23.9.2021

Instajezdci ladí selfíčka na ligurském pobřeží. My dělníci závodní  scény víme, že naše místo je jinde. I závod ve cvrnkání kuliček  bude v Chamonix trochu víc z kopce než jste zvyklí. Na registraci se  tentokrát neprodávají náhradní brzdové desky, to je dobré znamení.  Místo toho je na parkovišti spousta velkých kaluží. Bude to klouzat.

  

Sobota ráno vypadá výborně. Sluníčko a výhledy na Auguille do Midi.  Potkávám Ashe. Neviděli jsme se dlouho. Ash byl na bedně v Crans Montaně,  takže mu gratuluji. Skromně poznamenává, že měl jenom štěstí.
Seznamuje mě s partičkou angličanů. Legrace bude. Jsou to místňáci, a tak  jako Ash se kdysi dávno zapomněli vrátit z hor a v CHX nebo jinde v Savojsku už zůstali. První recco není zadara. Anakondy jsou oslizlý a na první jízdu je toho  až až. Trať nám milosrdně zkrátili, ale pokračujeme po ní dál dolů.  Ze zkrácené trati je transfer. Prý je to nejhezčí trail tady, ale je  jezditelný nejdřív tři dny až týden po dešti. Do kopce se moc jezdit  nebude. Vypadá to na downduro, v sobotu 4000 dolů a jenom 600 nahoru. Kdybych měl sjezd´áka s velkou kazetou šlo by to taky. Graham vzpomíná na eweso 2014 v Samoens, kdo vytáhl z auta sjezdaka s velkou kazetou měl prý výhodu.

Na reccu SP2 není nic vidět, sluníčko je nízko. Ale odsýpá to i proti  světlu. Nezbývá než doufat, že na závod už sluníčko bude výš a něco  uvidíme. Číslo za mnou vyfasoval Matt že zmíněné party, takže jezdíme  spolu a je to fajn. Na lanovkách čekáme na zbytek party. To už jsou velcí  kluci co jezdí MA2 (od 50tky). Sranda je veliká a i jindy introvertní  frantíci se zapojují do hovoru v jazyce roastbífů. Pršet má snad až  odpoledne.
Na start SP1 se trochu čeká, ale nakonec je povrch o moc lepší než ráno.  Průjezd 400 jezdců udělal svoje. Bahno se vyházelo, nové stopy se vyjely.  Fotková Marie zase stojí na místě kde pojedu blbě. Měla bys radši fotit  svatby. V cíli dvojky si s Mattem pogratulujeme za obě bezpádové jízdy. Ale  přichází drama. Vypadá to, když ne na bitku, tak aspoň na pořádnou  strkanici. Přijel Graham a za ním ještě jeden trošku brunátní  vzteklounek. To se dělá, vždyť jsi mě málem srazil. Maršálové  odsunují oba zúčastněné, aby si nemohli ublížit. Podle Grahama bylo na  vnitřku tak akorát místa na jeho řídítka, když ho předjížděl.  Laskavý čtenář promine, redakce DK neměla snahu vyslechnout druhou stranu.

  

  I po dvou SP nám pořád ještě neprší za krk a ani to nevypadá, že by  mělo. Počasí okolo Mt. Blanku je prostě svoje. Start na recco SP3 je  posunutý, asi by se nestihli přemístit všichni maršálové. Recco SP 3 se  táhne dlouho. Nejdřív čerstvá trať a pak nás pošlou střídavě do  bikeparku a střídavě křižovat sjezdovky. A zase něco čerstvého a zase  park a zase sjezdovka. Zákeřný jsou lávky i s pletivem.  Natahalo se na ně bláto a tak i tam, kde je pletivo hrozí skluz. Až skoro  dole se Graham přede mnou válí, jel perfektní stopu a v ní pletivo  chybělo. Jako správný Anglán má na sobě jenom tričko. Na deštivou  neděli si veme aspoň rukavky.
Sluníčko, obídek, v depu vládne skvělá atmoska. A zase ty výhledy na  Auguille a na MtB. Intervaly jsou 15 vteřin a tak pokud někdo udělá chybu  jste u něj hned. Ne všude se dá předjíždět. Mám dohodu s  nejrychlejším masterem, že musí pořádně křičet. Když mě dolítne  krásně se za ním vyvezu. SP 3 mi trvá 12 minut. Nejrychlejší ji mají za  deset. A aby nás to nemrzelo pojedeme ji odpoledne ještě jednou. 
Kousek za startem je dvojáček osypaný závodníky. Skočíš dvojáček máš aplaus, projedeš ho dostaneš uličku hanby. Pořádně jsem ho natáhl, takže jsem skoro nezatočil.

 

Na poslední SP se čeká docela dlouho. Konečně potkávám Jochena. Je to  můj soused z parkoviště a už se známe z La Semoy. Plán je jasný. V cíli  se všichni sejdem a jedem do vesnice do hospody, která má vlastní pivovar.  Hospoda patří kanaďanovi. Je tohle vůbec Francie? Sedíme na zahrádce,  pinty do nás padají jak němci do krytu. Jonathan zná Matěje Charváta ze závodění v Thajsku a i my dva jsme se prý už potkali před lety na Meze. To víš, že jo ty kluku anglická... Objíždí letos 50 bikeparku, protože je mu 50. Je na čísle 30+, dobrý plán je základ. Tak to dones ještě jednou holka.

  

Ve čtyři ráno mě budí palba jak z flaku. To bubnuje déšť na střechu  auta. Je to rachot. Ráno ještě rychle přezout na mokrý. A už je tu Ash a jedem spolu na start prvního recca. Startujeme v 1800m. Sněžilo od 2000. Jonathan radí, že všecko je vpoho jenom pozor na offcamber skálu hned jak se vjede do lesa. Tam, ale výhoda jeho mistňáctvi končí protože za skálou nás posílají do čerstvě čvachtanky. No tady metodou laserpupek asi nezatočíte. Čvachtanka končí a můžeme si trochu odpočinout v bikeparku. Není třeba to tolik řídit. Kam vede trať, je jasné. Milosrdný transfer k SP6. Na startu otírám zadek o mechem porostlý strom. Jak se jinak zbavit dvou kil bahna co táhnou gatě dolů? Tohle nebude recco, ale jedem ji na oči. 
Jonathan šíří fake news o tom jak po přejezdu silnice, který jsme viděli  včera z transferu, je velký šutr co blbě vypadá, ale půjde přejet i v  tomhle mokru. A pak prý pravá, levá a kdo ví co ještě. V cíli se ho  ptám kde máš ten šutr? Tohle je úplně nová trať. Spoutá kompresi do  kterých se musí pod plynem jinak nahoru nevyjedete a ani tam už  nezatočíte. Jako doma ve Vogézách. Přejezd, spurt po silnici by mohl být  širší. Sotva se tam vejdu řidítkama. A pak ještě víc z kopce, už teď  slyším kotel, asi tam něco bude. Matrace a sítě, no teď to udržet.  Zatáčky ve strmině. Ne dvě, ne čtyři, ještě další dvě. A ještě  jedna. Jsem v cíli. Euforie. Tohle chci jezdit pořád.

Průjezd depem. Umýt kolo. Hrají nám Rolling Stones Paint it black. Taky  máme všichni jenom jednu barvu. Lanem na start. Ranní recco průjezd hromady  závodníků trať nevylepšil. Hranky se strhaly. Sem tam podrží drážka,  ale těch špatných je víc. Chtělo by to ještě jeden průjezd a stopa už  by byla trvalejší jako na dh závodech. To by pak byla palba. No radši ne,  ztráty jsou vysoké, DHF nebo DNS má v sobotu skoro 30 a v neděli 40 lidí.  V cíli nevidím 338 co jezdí přede mnou a co jsme se i před měsícem spolu  v Thollonu naháněli. To jsem jel tak blbě? Počítám na prstech do  příjezdu příštího závodníka. Pak najdu debatující skupinku s 338 o  dvě zatáčky dál na transferu.

Čeká nás poslední měřená. Žížniví Angláni mi tvrdí, že v cíli  bude pro každýho pivo.  Celkem bezchybný vršek mě žene do spurtu na  asfaltě. Pak propumpovat co jde a neztrácet flow. A už je tu kotel, matrace, sítě, vuvuzely. Moji Angláni z MA2 už jsou v cíli a přišli mi zafandit. Někde to uklouzlo a vycvakl jsem z pedálu a teď i z druhýho. Příjezd do cíle dávám v supermanu. Ale na kole. 338 přede mnou rozsekal helmu. Prší. 
Pivo tu není. Jdu taky fandit. Kola lítají vzduchem. Je dobré krýt se za  stromy. Fandící junckové aktivně navazují protrhaná mlíka. Atmoška úžasná. Trať se vyjela a s každou kategorií je těžší. Končím  jedenáctý v MA1. Za mě výborný.

Kvůli kolizi s Finále chybí na startu velká jména, a tak má svůj moment  na bedně Ludovic Oget z La Semoy (37:40). Nejrychlejší holka byla Juliette  Willman za 44:53. S Camilem jsme si na startu popřali good luck, v depu je  zamlklý s krvavou ranou na čele. Ale i tak vyhrál MA2 rozdílem třídy (čas  41:41). Podrobné výsledky zde. 

Tak to je letos z francouzského poháru všechno. Lepší být to ukončení  nemohlo. Já už se teda těším na příští rok.

Foto: Richard Bord, Manu Michel, Fred Bernard